Po úvodním zastavení u příčin i důsledků nynějšího tragického stavu SIPVZ se pokusím odpovědět na otázku „kudy dál?“. Zrušit současné smlouvy mezi MŠMT a generálním dodavatelem asi nelze, lze však nastartovat paralelní projekt pro červené i zelené školy. Zde je konkrétní návrh možného řešení.
Původně jsem měl v úmyslu postupovat přísně logicky, tj. precizovat východiska a cíle a teprve poté předestřít možné řešení. O problému toho bylo napsáno velmi mnoho, a proto si dovolím představit jeden z možných modelů řešení s vírou, že jej bude čtenář chápat jako příklad a že jeho principy dokáže vysledovat. Jádrem mého sdělení nejsou detaily. Jsou uvedeny pouze proto, aby vytvořily z obecného schématu konkrétní vizi. O obecném se zpravidla diskutuje jen velmi málo, zatímco zveřejněním reálných a konkrétních obrysů se často z mrtvého diskusního tématu stane ohnisko velmi živé diskuse. A o to mně jde.
Ministerstvo by mělo vyhlásit paralelní program k současnému PIII
Souběžně s prohlubováním krize stávajícího modelu první vlny SIPVZ se začínají ozývat hlasy, volající po zastavení Projektu III. Jakkoli se to může jevit optimální, vzhledem k okázalé a trestuhodné nevýhodnosti smluv, uzavřených bývalým ministrem Zemanem, to je jen stěží proveditelné.
Možné a žádoucí je vedle současného modelu vystavět paralelní program, postavený na jiných principech podpory. Touto cestou by byla realizována podpora „červených“ škol. Co je však důležité, ministerstvo by mělo vyjednat s GD v rámci případných smluvních dodatků možnost, aby i „zelené“ školy mohly změnit formu podpory z centrálně dodavatelské na tuto alternativní, a to bez výraznějších finančních ztrát.
Forma a filosofie podpory
Zatímco v případě první vlny ministerstvo školství nakoupilo pro školy služby, v rámci paralelního programu by mělo školám poskytnout pouze a výhradně podporu finanční. Ta by měla směřovat přímo školám, a to v duchu „škola platí, škola rozhoduje“. Domnívám se, že pro zdravou realizaci by měla podpora stát na následujících principech:
a) Výše finanční podpory pro konkrétní školu by byla odvozena od počtu žáků školy a dotačního normativu. Tento normativní systém podpory se jeví jako velmi spravedlivý vůči všem školám. Řekněme, že v následujících třech letech může celkový objem takto určených prostředků státního rozpočtu dosáhnout zhruba 1,4 mld. Kč a počet žáků „červených“ škol se pohybuje okolo 700 tisíc. V takovém případě by „státní“ normativ činil cca 2 000 Kč na žáka.
b) Poskytnutí tříleté podpory by mělo být zajištěno smlouvou mezi MŠMT a každou školou. Tím by se podobně, jako je tomu nyní, stala tato podpora povinným výdajem státního rozpočtu i v příštích letech. Tato smlouva by byla smlouvou pouze o poskytnutí účelové dotační podpory a podmínkách jejího čerpání, nikoli o konkrétním řešení a čerpání finančních prostředků školou. Měla by pouze říci: milá školo, na tuto podporu máš nárok za těchto a těchto podmínek.
c) Významnou podmínkou čerpání této účelové dotace by měla být finanční spoluúčast zřizovatele školy (např. nejméně ve stejné výši) a finanční spoluúčast školy samotné (např. nejméně ve stejné výši) na krytí nákladů Školního projektu rozvoje informační gramotnosti. V případě školy o 500 žácích by tak čerpání státní podpory v plné její výši znamenalo rozpočet školního projektu ve výši nejméně 3 mil. Kč. Vedle aktivace dalších finančních zdrojů jsou hlavním důvodem zejména snaha o to, aby všechny tři strany, tj. stát, zřizovatel i vedení školy, prokazatelně deklarovaly svůj zájem na realizaci školního projektu. Nikomu by se nic nevnucovalo a zároveň by to každého něco stálo.
d) Podstatné je, jak stanovit věcné vymezení účelu státní podpory. Nejvhodnější se zdá být stanovení minimální úrovně vybavenosti školy, které má být na konci projektu dosaženo. Tedy nikoli, co má či může škola nakoupit, pořídit či zajistit. Výhodou tohoto přístupu je, že respektuje různou úroveň potřeb a vybavenosti škol. Školy, které již žádaného standardu dosáhly, či k němu mají velmi blízko, budou mít logicky volnější ruce v užití finančních prostředků. Příkladem může být stanovení minimální úrovně takových parametrů, jako je využitelnost a dostupnost ICT pro žáky a učitele, počet žáků, připadající na počítač určitého standardu, kvalita konektivity apod.
e) Další významnou podmínkou čerpání státní podpory je již zmíněný Školní projekt rozvoje informační gramotnosti, navržený školou a schválený zřizovatelem. Školní projekt by měl řešit všechny podstatné roviny problému, tj. výchozí stav a podmínky, dlouhodobé i okamžité cíle, způsob řešení, podmínky, financování a harmonogram. Jeho cíle i řešení by musely odpovídat základním a rámcovým propozicím ministerského programu a dalším případným požadavkům zřizovatele školy. Schválení zřizovatelem je nezbytným prvkem. Zejména u veřejných škol, tj. zřizovaných krajem či obcí, tak může škola řešit aktuální nedostatek finančních prostředků různými formami finančních produktů (např. půjčka, leasing, pronájem apod.), k čemuž potřebuje souhlas zřizovatele. Na druhou stranu se může zřizovatel se „svými“ školami dohodnout na společných principech efektivního řešení některých obecných projektových bodů (např. jednotné zajištění konektivity apod.).
f) Nezbytnou součástí školního projektu je definování hodnotících mechanismů a kritérií. Základem hodnocení projektu by měl být autoevaluační mechanismus, sloužící především vedení školy k monitorování projektu, rozhodování o případných změnách projektu a o přijímání nápravných opatřeních. Podotýkám, že cílem těchto projektů nemůže být vybavení školy, kvalitní konektivita ani dobře vyškolení učitelé, ale rozvoj a úroveň funkční gramotnosti žáků. Výsledky vnitřního monitorování projektu by se měly odrazit ve výroční zprávě školního projektu. V případě, že se stát či zřizovatel rozhodne k externí kontrole projektu, měla by být jejím předmětem zejména funkčnost vnitřního kontrolního mechanismu školy (tedy jakási metaevaluace), nikoli vlastní dosahování projektových cílů. Jde o postup obdobný systému ISO.
Konektivita a úloha státu
Jednou z mála výjimek pro přímou intervenci státu se jeví otázka konektivity. Stát by však neměl řešit otázku, kdo ji pro školy zajistí, ale pouze otázku cenových podmínek. Jednou z reálných možností je vyjednání „školní“ ceny konektivity s polostátním Českým Telecomem (ČTc). To však neznamená, že by stát poskytl ČTc bianko monopol. Pouze by nastavil příznivou cenovou hladinu, na niž by musela v případě zájmu reagovat konkurence. Podobný postup by mohly ve své působnosti zvolit kraje, popř. v koordinaci s nimi i velká města.
Tato nabídka by měla platit i pro „zelené“ školy
Školy, které jsou již účastny programu PIII, by měly dostat reálnou možnost změnit formu podpory. Ministerstvo by se mělo zavázat, že rozváže-li škola smluvní vztah s generálním dodavatelem, poskytne jí v rámci paralelního programu finanční podporu ve výši, odpovídající objemu generálním dodavatelem nezrealizovaných služeb.
Škola by v takovém případě uzavřela smlouvu s MŠMT na poskytnutí státní dotační podpory za výše uvedených podmínek s tím rozdílem, že výše dotace by nebyla odvozena od počtu žáků a příslušného dotačního normativu, ale od částky, kterou by jinak stát uhradil GD po dobu účinnosti příslušné smlouvy. Příkladem může být škola, která v rámci stávajícího modelu PIII obdržela 10 stanic. Pokud škola ukončí 30 měsíců před vypršením smlouvy s GD tento smluvní vztah, objem účelové dotace státu by v rámci paralelního programu v následujících třech letech pro tuto školu znamenal rámcově 30 x 10 x 3 000 Kč, tj. 900 000 Kč.
V případě finančního modelu, který jsem uvedl, by tak škola mohla realizovat při plném využití státní finanční dotace Školní projekt rozvoje informační gramotnosti v úhrnné hodnotě nejméně 2 700 000 Kč v následujících třech letech. Pravda, třetinou by musela přispět z vlastních zdrojů a „indoší“ technologie by musela ACOLu vrátit či je od něj na základě vzájemné dohody odkoupit.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat