Co je na celém modelu první vlny SIPVZ nejškodlivější, je frontální útok proti autonomii škol, proti konceptu „silného ředitele školy“ a proti duchu decentralizace veřejné správy školství. Důsledky tohoto přístupu, bohužel, zdaleka přesahují problematiku informatizace škol.
Tato série tří článků chce pedagogické veřejnosti předestřít možnost dalšího postupu při podpoře informační gramotnosti na základních a středních školách. První článek si všímá především širších negativních souvislostí modelu, kterým byla realizována první etapa SIPVZ. Druhý článek představí jedno možné konkrétní řešení, a třetí pak to, co je pro jeho uvedení v život nutné udělat.
Znovu potlačená autonomie
České školství urazilo za posledních 12 let cestu, kterou mnohé vzdělávací systémy ve vyspělých zemích prošlapávaly desítky let. Největší dynamika byla ve školském resortu patrná do poloviny uplynulého desetiletí. Po roce 1995 však rychlost změn začala zvolna vadnout. Kdo se hlouběji zabývá touto problematikou, nemůže přehlédnout klíčový faktor tohoto pokroku – vysokou autonomii škol. Kdyby nebylo radikálního posílení pravomocí ředitelů škol po roce 1990, kdyby nebylo ředitelů škol a jejich rozhodnutí, řešili bychom dnes složitými diskusemi otázky, s nimiž si oni poradili poměrně hravě za 3 či 4 roky.
Zároveň si nelze nevšimnout důvodů, proč změny v druhé polovině devadesátých let začaly váznout a proč se v posledních pěti letech začínají opět ve školství objevovat problémy, které se zdály být vyřešené. Byrokracie se po pěti porevolučních letech vzpamatovala, začala nabírat na síle a začala vybojovávat své ztracené pozice. A tak to, co dříve řešil s přehledem ředitel školy, řeší dnes tisícihlavá armáda úředníků na ministerstvu, krajích, okresech a obcích, kteří však za svá rozhodnutí a jejich důsledky nenesou osobní zodpovědnost.
Na tomto faktu, bohužel, nezměnila nic ani decentralizace veřejné správy školství. Mnohdy právě naopak. Obecné zájmy a cíle byrokratického aparátu jsou totiž stejné, lhostejno zda se jedná o úřednictvo sedící v pražské Karmelitské ulici či na nově zřízeném krajském úřadě. Tolik úvodem.
Indoš jako vítězství byrokracie
Idea, s níž přišel (dlužno říci účelově) bývalý ministr Zeman jako se způsobem podpory rozvoje informační gramotnosti, byla pověstnou třešničkou na dortu několikaletého úsilí byrokracie a sociálně inženýrských politiků o ovládnutí “rozhodovacího” prostoru. Ministr, který by svoji “vládu” ve školství měl opírat především o profesionální, kvalifikovanou, funkční a silnými pravomocemi obdařenou vrstvu školních manažerů, jim namísto toho velmi stručně a jasně sdělil: “Já, váš ministr, vám nevěřím. Milí ředitelé škol, vím, že jste hlupáčci. Nejenže nevíte, co je správné. Ale i kdyby to čirou náhodou někteří z vás věděli, nevíte, jak na to.” (Nebylo to poprvé ani naposled. Totéž v podstatě říká tím, když např. podporuje úsilí odborů o zvyšování tarifní složky mzdového rozpočtu škol.) Podobně svým rozhodnutím sdělil i krajům: “Milé kraje, jste neschopní hlupáci. O své školy se neumíte postarat, proto vše musíme zařídit sami.” Přitom všichni (kromě bývalého ministra a centralismem zaslepených úředníků) vědí, že právě od kvalitní součinnosti krajů a centra se bude odvíjet osud českého školství.
Pominu nekonečnou aroganci a hloupost přístupu ministra, který své čtyřleté funkční období setrvale dláždil neúspěchy a permanentními důkazy vlastní odborné i politické neschopnosti. Pominu i fakt, že motivem náhlého osvícenství jinak informačně negramotného ministra Zemana byla veskrze osobní snaha si pojistit ve vlastní straně svoji politickou budoucnost. Pominu i to, že samotný model první vlny SIPVZ a praktiky jeho aktérů znamenají, řečeno žargonem práva, nehospodárné nakládání s prostředky státního rozpočtu velkého rozsahu.
Co je však opomíjeno a co je na celém modelu první vlny SIPVZ nejškodlivější, je právě frontální útok proti autonomii škol, proti konceptu “silného ředitele školy” a proti duchu decentralizace veřejné správy školství. Důsledky tohoto přístupu, bohužel, přesahují zdaleka problematiku informatizace škol. Napadají celý vzdělávací systém, eliminují aktivitu škol, snižují prestiž učitelské profese, to s přímými dopady na kvalitu vzdělávání našich dětí. Navíc i v oblasti informační gramotnosti zůstane eventuální přínos daleko za očekáváními.
Všichni, kdo mají zkušenosti s řízením podobných sociálních systémů, jakým je školství, vědí, že rozhodující pro životaschopnost změn je vlastnictví ideové podstaty změny. Jde o přístup, který je v mezinárodní terminologii označován jako “grass-root approach” či “bottom up”. Proto je mnohem účinnější stavět na motivaci a aktivním přístupu ředitelů škol, neboť oni musí být nositeli změn či hybatelé. Ponechat vůdčí roli v realizaci projektu pouze ministerstvu školství a “ideové vlastnictví” dokonce soukromé firmě je nejlepší metodou, jak žádné změny nedosáhnout. Vycházím ovšem z toho, že změnou není zvýšení počtu počítačů na školách, ani tlustší dráty k internetu.
Ano, lze namítnout, že s tímto konceptem v důsledku souhlasilo několik tisíc ředitelů škol. Lze to hodnotit tak, že s rolí nesvéprávných nakonec souhlasili. Jakkoli to v řadě případů může být pravdou, na jejich obhajobu musím říct jednoznačně: oni neměli na vybranou. Vedle “indošího” modelu totiž neexistovala jiná možnost, jak finanční podporu státního rozpočtu získat. Spíše než o rezignaci na své pravomoci je vhodnější hovořit ze strany ředitelů škol o svobodě jako poznané nutnosti.
Bývalý ministr Zeman si byl vědom toho, že školy pro něj nepředstavují větší politické nebezpečí. Věděl, že “hladové” školy zatleskají pověstné “plesnivé kůrce chleba”. Věděl, že ředitelé škol nemají funkční samosprávnou infrastrukturu, aby byli schopni organizované, soustředěné a účinné kritiky. A věděl, že v případě nutnosti ony tisíce izolovaných proutků zlomí, že žádný silný “svazek prutů” zde není.
Na rozcestí
V současné době je na stole téma druhé vlny programu Státní informační politiky ve vzdělávání. Zúčastnění již seznali, že tragická nehospodárnost stávajícího modelu zahnala program do finanční pasti. Někteří možná také seznali, že bez aktivní role i finanční součinnosti krajů, obcí a škol nevede z tohoto kouta cesta ven. Ministryně Buzková, bohužel zatím pouze verbálně, ohlásila změnu nešťastné politiky svého předchůdce vůči krajským samosprávám. Přihlásila se k politice aktivního rovnoprávného partnerství namísto politiky uraženého kluka, kterému na pískovišti kamarádi sebrali bábovky. V Poslanecké sněmovně vrcholí jednání o budoucí podobě státního rozpočtu pro rok 2003.
Je tedy na čase přijít s jasnou představou, jak poskytnout podporu školám, které nejsou “indoším” modelem zasaženy. Je čas dát dalším školám možnost výběru. Je čas předložit řešení, které splní cíle, využije aktivit ředitelů škol a krajů a umožní posílit celkový rozpočet bezesporu dobrého záměru podpory informační gramotnosti ve školách. A zároveň je čas na to, aby školy samy řekly, že metoda “o nás bez nás” není cestou k větší prosperitě školství. V opačném případě se informatizace vzdělávání utopí v monopolním guláši generálního dodavatele a politikům nezbude, než na adresu škol říci “kdo chce kam, pomozme mu tam”.
Jak tedy dál?
Karel Hepner
0 comments:
Post a Comment