Na scénu českého výzkumu vstupuje nově vzniklý Institut pro sociální a ekonomické analýzy, jehož projekty minulý týden představili Petr Matějů, Kateřina Havlíčková a Radim Valenčík. Tři jména, která není třeba příliš představovat. Převážná část projektů je více či méně spojena se školstvím a rozhodně stojí za pozornost. V tomto článku představíme návrh, kterým novým způsobem řeší problém financování vysokoškolského vzdělávání.
Proti ideologizaci společenských témat
Hlavním cílem ISEA (www.isea-cz.org) je podle jeho představitelů zvýšit úroveň veřejné diskuse o tématech, která jsou pro tuto zemi klíčová. „Řada stěžejních témat je předmětem ideologizace a politizace,“ říká Petr Matějů, „přičemž odborná veřejnost je systematicky vytlačována z diskuse.“
ISEA se již nyní věnuje několik významným tématům: Jak dále s financováním vysokých škol? a Jaká je efektivita přijímacích řízení na vysokých školách?. Další projekt s názvem Flexibilita zaměstnání, který se snaží reagovat na problém českého trhu práce po našem vstupu do Evropské unie, je také v plném proudu.
Svými projekty chce institut přispívat k uskutečňování reforem, které se zadrhly a nepokračují. Reformy lze pochopitelně dělat nejrůznějšími způsoby, ale důležité je, aby jejich prosazování podstatným způsobem nenarušilo sociální smír. Proto chce ISEA hledat konsensus mezi tím, co chtějí politické strany, a tím, o čem jsou přesvědčeni odborníci, že by se mělo skutečně prosadit.
Snahou sdružení ISEA je nejen zpracovat k danému tématu odbornou analýzu, ale po této etapě navrhnout i možná řešení. Ovšem taková řešení, která by byla konzistentní s návrhy dalších reforem. Typicky českým problémem totiž je, že se navrhuje řešení jednoho úzkého problému, a zapomíná se na důsledky pro jiné, související oblasti. V další fázi chce pak ISEA otevřít veřejnou diskusi a nabídnout politickým stranám, případně vládě, spolupráci na přípravě těchto reforem. „Chceme vystupovat jako „think-tank“, říká předseda sdružení Petr Matějů. „ To není způsob prosazování myšlenek tanky, ale měla by to být nádrž plná myšlenek.”
Vysokoškolské vzdělání a dnešní trh práce
V současné době jsme v situaci, kdy dokonce i sama vláda přišla na to, že je ve školství něco ve velkém nepořádku. Poměrně kuriózní je zejména poznatek vládního kabinetu, že ač je vysoké školství prakticky stoprocentně financováno státem, ukazuje se, že na trhu práce dochází k velkým disproporcím. Zájem o obory, které jsou velmi atraktivní, stále roste a může se stát, že za nějaký čas bude stát financovat produkci významného počtu nezaměstnaných vysokoškoláků. To na druhé straně vyvolává otázku, jak by bylo možné efektivně propojit zájem o vysokoškolské studium a jeho financování v souladu s tím, co se děje na současném trhu práce.
Jaká je situace tento rok? Rozpočty vysokých škol opět rostou velmi pomalu, vlastně nerostou vůči inflaci vůbec. Pohlédneme-li na stav financování vysokých škol po projednání posledního rozpočtu, výsledek je skutečně takový, že nebude možné z daného rozpočtu uspokojit rostoucí poptávku.
Podle nedávno vydané ročenky OECD Education at Glance 2002, o které jsme již referovali, vyplývá, že reálné výdaje na jednoho vysokoškolského studenta od roku 1996 do současnosti v ČR stále klesají. Nominální výdaje v předchozím období sice rostly, ale nerostly rozhodně rychleji než inflace. Z toho pak v podstatě plyne, že na jednoho vysokoškoláka je vydáváno stále méně financí, a není pochyb o tom, že tento trend ovlivní i kvalitu vysokoškolského studia v dalších letech. I nadále jsme ve výdajích HDP (0,92 %) na vysokoškolské studium na jednom z posledních míst, i když se do této částky započte naprosto všechno, včetně státní podpory výzkumu – bez ní dospějeme k hodnotě 0,4 % HDP.
Díky tomu, jak je vysokoškolské studium financováno, vypadají i šance uchazečů o studium. Podíl studentů vstupujících do terciárního systému vzdělávání u nás je 34 % příslušné věkové skupiny. Z tohoto hlediska jsme ve spektru zemí sdružených v OECD bezkonkurenčně na posledním místě, za námi je už jenom Mexiko.
Analýza, kterou v současné době projektový tým ISEA dokončuje, navíc už nyní ukazuje, že přijímací řízení na vysokých školách diskriminuje zejména uchazeče pocházející z rodin s nižším vzděláním rodičů a z nižších sociálních vrstev. To se již nyní stává vážným politickým problémem. Již nyní to totiž naznačuje řada mezinárodních studií (PISA, Education at Glance 2002).
Podle Petra Matějů je podstatné, zda se nám podaří zmenšit závislost rozhodování o studiu na sociální či finanční situaci rodin potenciálních vysokoškoláků. Budoucí vysokoškoláci by tedy neměli být zásadně omezováni finančními možnostmi rodičů ve svém rozhodování, zda studovat, nebo nestudovat. Vyjádřeno jinak, student by měl být chápán jako člověk s budoucím příjmem, a nikoli jako uchazeč přicházející z rodiny s limitovaným příjmem.
Kudy vede cesta?
Otázkou tedy je, zda za stávajících podmínek financování vysokoškolského studia lze vůbec k nějakému pozitivnímu trendu dospět. Nic tomu prozatím nenasvědčuje. Z posledního návrhu státního rozpočtu, který byl projednáván ve sněmovně, je jasné, že v regionálním i vysokém školství v letech 2002 a 2003 nedojde prakticky k žádným významnějším změnám.
OECD letos uveřejnilo naprosto nový ukazatel, který říká, kolik by stát musel do terciárního vzdělávání investovat v procentech HDP, aby se příslušná země dostala zhruba na průměrnou úroveň zemí OECD. Aby se Česká republika dostala na tento průměr, musela by každoročně do vysokého školství investovat o 0,4 % HDP více, což by znamenalo 9,6 miliard korun ročních výdajů navíc. Nereálnost tohoto předpokladu je více než patrná, protože při současné výši státních výdajů ve výši 13,2 miliard věnovaných na vysoké školy by to znamenalo téměř dvojnásobný rozpočet. Tudy cesta tedy zřejmě nepovede.
Petr Matějů tvrdí, že jednou z možných cest je zvýšit zainteresovanost vysokých škol na úspěšnosti jejich absolventů v praxi. S tím nedávno přišel i ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, který se také obává, že stát bude financovat studium někoho, kdo nenalezne na trhu práce adekvátní uplatnění.
Otázkou ovšem je, zda-li je možné žádoucích změn dosáhnout cestou, kterou navrhuje ministr Zdeněk Škromach. Do jisté míry toho podle Petra Matějů skutečně lze dosáhnout, ale rozhodně by to nevedlo k růstu rozpočtu vysokých škol. Tato opatření by také neovlivnila konkurenci mezi vysokými školami. České vysoké školy si totiž prozatím v ničem příliš nekonkurují. To také znamená, že nejsou ani nuceny se přizpůsobovat současnému trhu práce, neboť jsou financovány způsobem, který je k tomu příliš nevede. Úřední postup, který nedávno naznačil ministr Škromach, nemá rozhodně šanci změnit především přístup uchazečů k vysokoškolskému vzdělání. Podle Matějů by opatření, při nichž by ministerstvo školství udělovalo vysokým školám dotace podle toho, jak jsou jejich absolventi úspěšní na trhu práce, vedla jedině ke zvýšení korupce nebo ke skrytému dojednávání stanovených podmínek státních dotací, což se v předchozí i současné době dělo i děje.
Jak by tedy trh práce mohl působit? Trh by mohl přinést do rozpočtu vysokých škol především nové finanční injekce, ale stejně tak zvýšit konkurenci mezi vysokými školami a uvést do většího souladu produkci vysokých škol a poptávku na trhu práce. Tato strategie trhu je podle ISEA schopna přimět vysoké školy k rychlejšímu přechodu na strukturované studium, což by na druhé straně zvýšilo i odpovědnost studentů při jejich rozhodování o délce vysokoškolského studia.
Za jakých podmínek by trh tuto roli mohl sehrát? Především bude-li zaveden princip sdílení nákladů, který byl v předchozí době jednoznačně spojován se školným na vysokých školách. Za dané situace však nejde o školné; ve hře je řada způsobů, kterými lze strukturované studium nastavit, aniž by do něho drastickým způsobem vstoupily tržní vztahy.
Princip sdílení nákladů vysvětlují autoři tohoto modelu tak, že účast na přímých nákladech vysokoškolského studia by měla být diferencovaná, jako je tomu například ve Velké Británii. Británie se totiž vydává cestou diferencované výše školného a státem garantovaných půjček na vysokoškolské studium, jež mají podobu diferencovaných pohledávek vůči studentům, kteří vysokoškolské vzdělání již získali. Každý ze studentů pak má možnost volby podle vlastní ekonomické situace, ve které se zrovna nachází. Možnost volby a eliminace jakékoli formy diskriminace jsou jedním ze základních atributů této strategie financování vysokých škol.
Možné řešení
Za dané situace navrhuje toto sdružení expertů tři formy účasti studentů, jejich rodin či jiných subjektů na financování vysokoškolského studia. První z nich je povinnost absolventa po určitou dobu jeho produktivního života odvádět vysoké škole určité procento z jeho finančních příjmů. To v praktické rovině znamená, že by každý student věděl, že po absolvování vysokoškolského studia bude platit například deset let tři procenta ze svého příjmu. Druhou možností je splácení úročeného závazku z budoucího příjmu. Což znamená možnost získat půjčku od státního či soukromého investora. A samozřejmě musí existovat i možnost pro ty, co vědí, že po absolvování vysoké školy budou vydělávat vysoké částky. Ti by si studium na vysoké škole uhradili formou přímé úhrady studijních nákladů, která by byla snížena řadou zvýhodňujících slev.
Zcela nezávisle na takto naznačeném finančním systému musí podle členů sdružení ISEA existovat přímá sociální podpora sociálně či ekonomicky znevýhodněných studentů. Jednou z cest by měla být alokace části získaných úhrad ze stipendijního fondu. Ten v naší republice doposud prakticky nefunguje, a proto ani motivace studentů získávat prostředky ze stipendijního fondu, například intenzivnějším studiem, doposud není příliš vysoká. Sociální podpora studentů z rodin s nízkými příjmy je druhou významnou formou podpory, která by zahrnovala především příspěvek na úhradu životních, a nikoli jen studijních nákladů. Třetí a poslední formu podpory vidí ISEA ve studijních grantech, které by byly určeny především pro talentované studenty.
Podle této strategie by pak každý měl možnost investovat do svého vysokoškolského vzdělání, a to zcela nezávisle na tom, v jaké finanční situaci se právě nachází. Navrhovaný systém je pak podle Petra Matějů navíc nejen solidární, protože úspěšnější absolventi vysokých škol vlastně zaplatí o trochu více než jejich méně úspěšní spolužáci, ale současně i velmi flexibilní a otevřený, neboť omezuje diskriminaci zájemců o vysokoškolské studium a posiluje autonomii jednotlivých vysokých škol, které by tyto finanční prostředky získávaly přímo, nikoli tedy formou přerozdělování ze státního rozpočtu.
Antonín Mezera
0 comments:
Post a Comment