„Pane učiteli“, nebo raději „Karle“? Autorita s odstupem, nebo spíš kamarád na tykačku? Jménem, nebo přezdívkou? I z takové zdánlivé drobnosti, jako je oslovování mezi žáky a učitelem, vyplývají mnohdy nezamýšlené důsledky.
Když podle biblické tradice stvořil Bůh člověka, dal mu jméno a potom jej vyzval, aby on sám pojmenoval všechno ostatní stvoření. Tím se člověk zmocnil světa, neboť co známe jménem, to nám do jisté míry patří, na to můžeme zavolat, vposledku to můžeme „povolat“, máme to v moci.
Magickou funkci jazyka si uvědomujeme dodnes, svěření vlastního jména do užívání druhé osoby je doposud výsadou. Když někomu nabízíme tykání, otvíráme tuto novou etapu našeho vztahu zavedenou formulí: „Já jsem Petr (Martin, Kateřina…).“ V podstatě jí partnerovi explicitně nesdělujeme žádnou novou informaci – většina lidí, kteří si začínají tykat, se nějaký čas znají. Ono „já jsem Petr“ v podstatě znamená: smíš mi říkat Petr, smíš užívat mé jméno. V tomto smyslu se ti vydávám.
Jsem váš nový učitel a říkejte mi Karle
Podobný rituál ve vztahu žáků a učitelů v kontextu základního vzdělávání neexistuje. Žáci jsou přirozeně oslovováni jmény, zatímco pedagog zůstává chráněn obecným pojmem „pan učitel/paní učitelka“. (I tato skutečnost je jedním ze střípků, které ve svém celku skládají mozaiku formální složky učitelovy autority.) Někteří pedagogové proto ve snaze dát oběma stranám stejné výchozí podmínky přistupují ke kroku v kontextu naší pedagogické tradice poměrně nestandardnímu – nabízejí svým žákům tykání.
Dovolím si v této souvislosti citovat (přestože tu mám s citacemi trošku potíže :-)) někdejší ředitelku Fakultní základní „Školy hrou“ z Prahy 6, která ještě před čtyřmi roky uváděla: „Oslovení paní učitelko považuji za naprosto neosobní. Není přirozené, aby mezi lidmi, kteří spolu tráví více než čtyři hodiny denně, jedna strana druhé tykala a druhá té první vykala. To je nenormální a nepřirozená situace.“ Za sebe podotýkám, že já tuto situaci pokládám za naprosto normální, neřku-li přirozenou, a to nejen proto, že paní kolegyně hovořila o prvním stupni ZŠ.
Je totiž jasné, že ve chvíli, kdy žáci svému učiteli tykají, mění se poněkud jeho postavení ve třídě. Stává se jakýmsi starším kamarádem dětí: jistěže vzdělanějším, jistěže zkušenějším, jistěže s většími kompetencemi. Ale přesto kamarádem. Pokud by shodou okolností měli podobný přístup k těmto dětem i jejich rodiče (nemluvím přirozeně o tykání, ale o povaze celého vztahu – mnohdy lze zaslechnout, že rodiče mají k dětem „kamarádský“ vztah), mohly by se děti ocitnout ve velké životní nejistotě, protože by neměly ani rodiče, ani učitele, jen samé kamarády. A okřídlená průpovídka praví, že rodiče, kteří se stanou kamarády svých dětí, učiní z nich siroty. Pro učitele platí analogicky cosi podobného.
Přijměme tedy pro tentokrát myšlenku, že nám naši žáci budou nadále vykat bez újmy na psychickém zdraví. Otázkou nyní zůstává, jak se máme my jakožto učitelé obracet k nim. Nejpřirozenější je pochopitelně křestní jméno. Oslovování příjmením je poněkud chladné a formální a učitelé na základní škole je užívají především pomocně, zejména dokud se s novou třídou teprve seznamují. Přetrvává-li oslovování příjmením i poté, co učitel jméno bezpečně zná, je téměř vždy vnímáno jako projev odosobněného vztahu učitele ke konkrétnímu dítěti (dětem). Tento pocit se pochopitelně násobí, jsou-li jiné děti jménem oslovovány.
Martin řečený Komik
I oslovování křestními jmény však může přinášet problémy. Tím prvním je užívání jmen ve familiérní podobě. V drtivé většině případů vychází ze snahy učitele vyjádřit dětem svou náklonnost, což však není všem stejně příjemné. Třeťáčka Josefa lze jistě volat k tabuli oslovením Pepíku, deváťačku Hanu však již může oslovení Haničko uvádět do rozpaků, zvláště používá-li ho čerstvý absolvent fakulty.
Někdy je ovšem jistá modifikace podob křestního jména nutná už proto, že ve třídě je více jeho nositelů. Zde spočívá problém v tom, že odvozená podoba je ve vztahu k podobě základní vždy nějak příznaková (Barborka – Bára; Stanislav – Stáňa) a může vyvolávat spekulace o větší či menší oblíbenosti konkrétního žáka. Jedním z řešení, jak takovým dohadům předejít, je poměrně častá rezignace na variování shodných křestních jmen, které je nahrazeno deformací příjmení obou nositelů (Lenka Packová – Packa, Lenka Minářová – Mína). V takovém případě je však vždy užitečné se ujistit, třeba při individuálním rozhovoru mimo třídu, zda je pro žáka takové oslovování přijatelné.
To je ostatně železné pravidlo, které platí obecně, a snad ještě víc v dalším případě, totiž při oslovování přezdívkou. Je to případ nepochybně řidší, přesto existují příklady dětí, které jsou svou přezdívkou, např. skautskou, oslovovány tak často a takovým množstvím lidí, že ji i z úst učitele přijímají zcela samozřejmě. Jindy však dítě přezdívku, např. tu, kterou mu přidělili kamarádi, vnitřně nepřijalo, byť na ni slyší a navenek proti ní neprotestuje. Učitel se tu tedy pohybuje na poměrně tenkém ledě. Přezdívky jsou navíc ošidné v tom, že většina z nich odráží nějakou výraznou vlastnost svého nositele. Tím se ovšem charakter žáka jakoby redukuje právě na onu vlastnost. Být Petrou nebo Martinem není nic determinujícího, naproti tomu být Komikem představuje riziko, že budu jen zřídkakdy brán vážně.
Selhání
Jen letmo se ještě zmiňuji o užívání vulgarismů, které je naprosto nepřípustné, naprosto neprofesionální a v praxi našich škol nikoli zcela nepředstavitelné. Sám jsem ve své učitelské praxi zažil jeden takový případ a pravděpodobně nemusím dodávat, že to vztah učitelky a konkrétní žákyně poznamenalo. O to víc, že nešlo o chvilkové selhání, ztrátu sebekontroly na straně vyučující, ale o opakovaný projev pohrdání a odsudku.
Přiznávám zcela otevřeně, že mi v aparátu výchovných prostředků učitele nevadí pohlavek či klepnutí pravítkem přes cokoli. Zraňování slovy ovšem pokládám za výraz té největší pedagogické beznaděje a malosti. I v této oblasti by i při zachování rolí všech aktérů výchovně vzdělávacího procesu mělo platit, že s dětmi máme mluvit jako s dospělými, kterých si vážíme.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat