Delší dobu mám pocit, že celá výuka práce s počítačem se vydala špatným směrem: Místo pochopení principů a zákonitostí – učení se voleb v nabídkách (menu); místo nadhledu a studia širších souvislostí – učení se instantních funkcí jedné skupiny programů, které nám zajistí nádherný výsledek.
Jsem přesvědčen, že správná znalost určité věci je taková, která je trvalá a která umožňuje svému nositeli s porozuměním reagovat na měnící se vnější znaky této věci. Např. žena (nebo muž), která(ý) chce vyprat prádlo, musí vědět cosi o složení látek, musí umět odlišit umělé tkaniny od bavlněných a vlněných, barevné od bílého a musí se orientovat ve značení prádla. Na základě těchto znalostí nastaví na své konkrétní pračce správný program – teplotu, intenzitu praní i ždímání atd. Základem je tedy znalost věci (prádla), a teprve druhou důležitou znalostí je ovládání jedné určité pračky. Pokud člověk, který rozumí praní prádla, je nucen použít jinou pračku, bude na ní hledat potřebná nastavení, a pokud bude její ovládání jen trochu přehledně provedeno, obejde se i bez návodu.
Výuka práce s počítačem probíhá často zcela obráceně. Učí(me) se nabídky (menu) jednoho konkrétního programu, a věcnou podstatu práce s určitou skupinou programů zcela ignorujeme. Málokterý student, který absolvuje střední školu, ví, že počítač má výkonné díly (procesor a paměť) a díly určené k ukládání souborů (disky) a že z této koncepce plyne ovládání všech operačních systémů (Apple systém, Linux, Windows). A téměř žádný neví, že již několik set let existují různá písma a typografická pravidla a že z nich je odvozeno ovládání všech moderních textových editorů.
Proč tomu tak je?
Vidím dva důvody:
- Dnešní lidé se nechtějí učit, nechtějí studovat zásady a principy, učit se používat nástroje. Chtějí dosáhnout jakéhosi výsledku co nejrychleji a s co nejmenší námahou. Nepište mi, prosím, naštvané reakce – netvrdím, že nikdo nevěnuje úsilí k proniknutí do podstaty věci, ale konstatuji tendenci k rychlému dosažení cíle s vynaložením co nejmenší námahy, která se mi v dnešní společnosti jeví zřejmá.
- Tento stav někomu vyhovuje – někomu, kdo na něm velmi vydělává. Jestliže by se nějakému výrobci praček podařilo přesvědčit spotřebitele, že jedině jejich pračka dobře vypere a že její ovládání je standardem, který prostě musí ovládat, má vyhráno – v kapse má miliardové zisky. A navíc může určovat, co lidé budou nosit na sobě, protože výrobky, které nepůjdou v jeho pračce vyprat, budou téměř neprodejné.
Názorným příkladem této situace je projekt SIPVZ, který se tváří, že práce s počítačem = ovládání programů jedné firmy. Jsou přece v současnosti standardem, žáci a učitelé se s nimi musí seznámit. Učitelé hodně rychle, protože na soustavné studium, které dává nadhled, prý není čas. A na to, aby se se současnými standardy naučili pracovat žáci základních škol, kteří přijdou do praxe za 5–8 let, uvolnil projekt SIPVZ několik stovek milionů korun na licence standardních programů.
Místo pochopení principů a zákonitostí – učení se voleb v nabídkách (menu); místo nadhledu a studia širších souvislostí – učení se instantních funkcí jedné skupiny programů, které nám zajistí nádherný výsledek. Důraz se klade na programy (a tedy na jejich ovládání), ne na rozvoj našich schopností je využívat. Nebo-li: kvalitní výstup je určen kvalitou programu, nikoli schopnostmi jeho uživatele. Ne my, naše znalosti, nápady a tříbený vkus, ale programy a jejich funkce jsou v tomto přístupu důležité. Dokud bude převažovat, nebude nám výpočetní technika opravdu sloužit, ale bude nás činit mírně nesvobodnými (ale dobře platícími) uživateli.
Výuka výpočetní techniky se sama jiným směrem nevydá. Musíme se o to přičinit my, učitelé výpočetní techniky, správci počítačů a informatici vůbec.
Pavel Roubal
0 comments:
Post a Comment