Antonín Mezera: Walter Bartoš: Normativní financování je alfou a omegou pravicové školské politiky

Levicový přístup ke školství poznáváme v praxi již druhé volební období. Jaký je však postoj opozice? Jaké reformní kroky navrhují pravicoví politici? Walter Bartoš, poslanec ODS a předseda sněmovního školského výboru, odpovídá v rozhovoru pro Českou školu. O problémech vzdělávání se veřejně diskutuje stále více. Řekněte mi, kdy ODS přijde s nějakým konzistentním návrhem reformy školství, který by každého oslovil?
Základní rámec změn, které chce ODS v oblasti školství prosazovat, je připraven. Rozhodně bych však nepoužil tak silného termínu jako je reforma školství. A stejně tak si nemyslím, že může být připraven tak, aby vyhovoval všem. Nyní se o něm uvnitř ODS diskutuje. Až teprve jeho konečná podoba bude představena veřejně.

Jaká tedy má být podle vás role státu a politiků v oblasti vzdělávání?
Patřím k těm politikům, kteří jsou přesvědčeni, že za vzdělání a výchovu dětí nese odpovědnost především rodina. Za volbu vzdělávací dráhy v dospělosti jsme potom odpovědni především my sami. Úkolem státu není nás řídit a vychovávat, ale sloužit občanům a umožnit jim prostor pro jejich rozhodování. Podobná je i role politika. On má být ten, kdo formuluje a spoluvytváří zákonné normy, jež pouze vymezují prostor. V tom se konzervativní politika a politikové liší od socialistů, kteří mají ambice všechno řídit. Koneckonců nemusíme pro srovnání chodit daleko. Dnešní socialistická vláda už dala jasně najevo, že stát je ten, kdo má rozhodovat o konkrétním vzdělání konkrétního občana.

O současné vládě a jejím programovém prohlášení říkáte, že se snaží mechanicky napumpovat větší množství peněz do systému bez dalších doprovodných kroků. Které kroky máte na mysli?
Především rozumné omezení operativních pravomocí úředníků státní správy, změnu principů financování, rovnost podpory vzdělávání žáků a studentů bez ohledu na zřizovatele škol, které vzdělávání zajišťují, pokud je jim možné ze zákona stanovit stejné povinnosti a autonomii škol doprovázenou osobní odpovědností jejich ředitelů.

Jak se vám spolupracuje s novou ministryní školství, Petrou Buzkovou?
Nevím, jestli se náš vztah dá nazvat přímo spoluprací. Spíše bych řekl, že je to vztah ministryně a předsedy školského výboru, v jehož rámci si sdělujeme své názory. To je vše. Nic více, nic méně.

Před dvěma týdny zveřejnil ministr Zdeněk Škromach svou představu financování středních a vysokých škol. Vysoké, střední a učňovské školy by podle něj měly počínaje rokem 2004 dostávat odstupňované státní příspěvky na žáka podle toho, jak úspěšní budou na trhu práce jejich absolventi. Hned jsem si řekl: Copak tomu říká Walter Bartoš? Ten asi nebude moc rád.
To máte pravdu, přímo jsem se zděsil. Systém plánovaného hospodářství, regulace vzdělávaných oborů, umístěnek absolventů apod., to už tady bylo. A neblahé důsledky si ještě pamatujeme. Navíc význam vzdělávání přece nelze zúžit jen na nácvik dovedností potřebných pro uplatnitelnost v konkrétním pracovním oboru. Ostatně domysleme, kam by podobné pokusy sociálních inženýrů vedly. Jsem si jist, že by to bezprostředně způsobilo omezení financí pro učňovské školy, jejichž absolventi jsou v poměru nejčetnějšími abonenty úřadů práce a navíc by byly plošně postiženy omezením financí všechny střední a vyšší odborné školy v oblastech s nejvyšší nezaměstnaností.

Vy naopak zastáváte názor, že finanční prostředky mají být primárně alokovány podle vzdělávací volby. Jinými slovy, škola má z veřejných zdrojů dostávat tolik peněz, kolik žáků nebo studentů vzdělává….
To je podle mého názoru naprosto zásadní věc. Mimochodem, když jste mi položil otázku, kdy ODS přijde z konzistentním návrhem reformy školství, tak změna financování je to, co je prvním a základním krokem. Zde sice není prostor pro vysvětlení všech detailů, ale považuji za důležité říct, že námi navrhovaná metoda normativního financování není nevýhodná pro vesnické málotřídky, jejichž význam je nezpochybnitelný a umožňuje podporovat objektivní potřeby žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, a to bez ohledu na typu školy, ve které jsou vzděláváni.

Před časem jste zmínil i Andrew J. Coulsona a kupóny nebo daňové kredity jako jednu z metod vedoucích k posílení rodičovské volby. Tedy nevím, ale zeptám-li se běžného kantora na kupóny nebo daňové kredity, bude na mne asi dlouho koukat.
Nemusíme u nás vzhledem k naší vzdělávací tradici zrovna zavádět daňové kredity či kupóny, ale je třeba, aby peníze do škol odrážely v daleko větší míře než dosud poptávku po těchto školách. To je podle mne cesta, jak posílit vzdělávací volbu. Proto je normativní financování na žáka alfou a omegou pravicové školské politiky.

Sociální demokraté říkají, že školství má být hrazeno převážně z veřejných zdrojů. Vy říkáte, že veřejné zdroje, investované na zajištění vzdělávání, byly a budou vždy omezené a že je nezbytné hledat možnosti využití i zdrojů dalších. Myslíte tím školné?
V případě základního a středního vzdělávání rozhodně nemám na mysli školné. Jsem přesvědčen, že na standardní rozsah zajišťovaného vzdělávání, poskytovaného za standardních podmínek ve veřejných školách, musí stačit dotace, kterou škola dostává z veřejných zdrojů. Dalšími zdroji, pokud by měly být zajištěny podmínky nadstandardní, mohou být v některých případech příjmy školy z jiné činnosti, dotace získané od zřizovatele nebo státu poskytované v rámci programového financování, ale i další. V případě terciárního vzdělávání mám na mysli i školné. Pokud chce studovat více lidí, bez dodatečných soukromých zdrojů to není možné.

Abych se vám přiznal, kromě několika zahraničních gigantů, jako je třeba Volkswagen, mne v Česku moc dalších soukromých zdrojů nenapadá, pominu-li školné. Vás ano?
Nikdy jsem netvrdil, že podobné zdroje musí nutně pocházet od průmyslových gigantů, a navíc gigantů působících v Česku. Měl jsem na mysli zejména tu okolnost, že výsledky vědy a výzkumu a vzájemně výhodná spolupráce universit s komerční sférou mohou být, podobně jako i v jiných zemích, jistým doplňkovým zdrojem příjmů našich vysokých škol. Ostatně se tak ku prospěchu obou stran děje i dnes.

Tvrdíte, že našemu školství chybí důležitý faktor, a to motiv profitu na obou stranách vzdělávacího trhu, tedy při poptávce i nabídce. Tím, že jsou obecně potlačovány mechanismy podpory úspěšných škol, školy nejsou podle vás podněcovány k zavádění nových a účinných vzdělávacích způsobů a nevycházejí vstříc potřebám žáků…
Vezměme si současný systém financování. Ten, kdo se chová efektivně, je mnohdy trestán tím, že v příštím roce jsou mu kráceny dotace. Způsobem, jak to změnit, je jednak změna zásad financování a také posílení autonomie škol. Obojí však musí být doprovázeno osobní odpovědností ředitelů za výsledky práce školy a objektivním informačním systémem o školách a parametrech jimi zajišťovaného vzdělávání. Spolu s dalšími kolegy z ODS jsem nyní podal ve sněmovně návrh zákona, který by částečně měl otevírat prostor pro samostatnější rozhodování ředitelů škol.

Vzdělávací systém by měl vytvářet dostatečné podmínky, aby si v něm každý našel to, co považuje pro sebe za potřebné a užitečné. Z tohoto důvodu má být nosnou ideou vaší vzdělávací politiky zajištění širších možností volby. To je strašně hezká myšlenka, ale zní mi to nějak moc deklarativně… Jak si to představujete prakticky?
Pro začátek by možná stačilo zrušit omezující podmínky pro změnu vzdělávací nabídky škol. Mám na mysli například tzv. schválené kapacity škol, které kapacitami nejsou, schvalování nových oborů, i když pro ně existují schválené učební dokumenty, nebo ministerstvem schvalované výjimky pro základní školy s nízkým počtem žáků. Stejně tak by se ministerstvo mělo školám co nejméně plést do toho, co, jak a za jakých podmínek zajišťují nad rámec poskytnuté státní dotace, pokud se tak neděje v rozporu se zákony.

V souvislosti se školstvím mluvíte o absenci soutěže. Řada kantorů ale soutěžení ve škole považuje za zhoubu a zdroj mnoha dalších problémů. Co vy na to?
Mám na mysli zejména to, že současný centrálně nastavený systém odměňování, v kterém dominuje pevná tarifní složka a takzvaný věkový automat, omezuje rozlišení faktické užitečnosti práce konkrétního učitele. V takovém systému se nelze divit, že ti s vyššími ambicemi, že ti, kteří disponují potřebnými znalostmi a dovednostmi, mladí a zvláště muži, se do školství příliš nehrnou. Řešením může být větší prostor pro nadtarifní ocenění kvality a užitečnosti práce, zrušení mzdových limitů nebo limitu počtu zaměstnanců. Chápu, že se to těm, kteří preferují garantovaný platový postup podle počtu odsloužených let a řídí se heslem “učím, tedy jsem…”, nemusí líbit. A předpokládám, že právě jejich zájmy budou hájit školské odbory. Přesto si nemyslím, že vyhovět jejich zájmům je správné.

Antonín Mezera