Začtete-li se do nové knihy Jana Průchy, občas zalapáte po dechu. Zcela v rozporu s tím, co nám zpravidla servírují média i tradované „pravdy“, se dozvíte, že průměrný český učitel pracuje přesčas, že věk, míra feminizace, ale též inovativnost našich pedagogických sborů v mezinárodním srovnání dobře obstojí… Dojmy? Nikoli, tvrdá data.
Stalo se u nás bohužel smutnou tradicí, že každý, kdo chce osvědčit svou erudici v oblasti pedagogiky či přesněji pedagogické teorie, vystoupí s kritikou našeho vzdělávacího systému, kurikula, vyučovacích forem a metod, potažmo české školy tak vůbec. Ti nejzavilejší bijci za pedagogickou alternativu pak učiní terčem svých útoků učitele, které vykreslí jako stádo nekvalifikovaných, popř. přestárlých neurotiků, jež se každý večer modlí k Johannu Friedrichu Herbartovi. Příznačné na těchto filipikách je kromě svatého nadšení většinou také nulové, popř. velmi zkreslené či kusé vědomí o skutečném stavu věcí.
O to cennější je souhrn aktuálních poznatků o učitelské profesi vycházející důsledně ze závěrů soudobých výzkumů, případně z jejich srovnání s výsledky starších šetření, v němž není místo pro dohady a dojmologie. Pod lakonickým názvem Učitel jej pedagogické i jiné veřejnosti nabízí patrně největší postava současné české pedagogické teorie a výzkumu prof. Jan Průcha.
Mimořádným přínosem rozsahem nevelké, významem však těžko docenitelné publikace je právě vyvracení mýtů o českých učitelích. Ve světle jen těžko zpochybnitelných výzkumných závěrů a mezinárodních srovnání se karikovaný obraz českého kantora a jeho profesních kvalit, jaký nám zapálení Všeználkové obden servírují i s oblohou svých spasitelných doporučení, sype jak příslovečný domeček z karet. Průcha až obsedantně lpí na tom, aby každé jeho tvrzení mělo oporu v exaktním výzkumu, a jiné než to, které tuto podmínku splňuje, v knize prostě nenajdete.
Jak čeští učitelé myslí a pracují
Po prvních dvou kapitolách, které podávají historický výklad a charakteristiku učitelské profese, se autor dostává k oblasti učitelských činností. V rozporu s obecně sdíleným názorem, že většinu učitelů drží u kantořiny v zásadě dva důvody, totiž červenec a srpen, svědčí závěry šetření o tom, že učitelé pracují průměrně o tři hodiny týdně víc, než je stanovená zákonná norma v ČR. O nějakém pracovním zvýhodnění, jak jej traduje závistivá lidová slovesnost, tedy nemůže být ani řeč. Práce učitelů totiž nespočívá jen v přímé vyučovací povinnosti, která z celkového času jejich činností zabírá necelých 37 %.
Za jednu z klíčových kapitol celé knihy pak pokládám čtvrtou kapitolu nazvanou Myšlení a postoje učitelů. Průcha zde vyvrací exaltovaná tvrzení o tom, že „učitelé uplatňují stereotypní formy a metody výuky, řada z nich se vyznačuje nedostatky jako pedagogická lenost, nízká tvořivost, profesní nesamostatnost…“ (Havlínová, 1993) apod.
Empirické sondy, které byly na toto téma provedeny koncem devadesátých let a počátkem tohoto století, podávají o českých kantorech poněkud jiný obraz: Učitelé vytvářejí pro své žáky pozitivní edukační prostředí. Klima tříd standardních základních škol u nás je žáky vnímáno vcelku jako pozitivní (v alternativních školách přitom není významně odlišné). Žáci oceňují, pokud má učitel ve třídě dobrou kázeň, klid a pořádek a např. 63 % žáků pražských škol se domnívá, že kázeň by měla být ve školách zpřísněna.
Asi nejpřekvapivější závěr – ve světle oblíbených mediálních klišé – zní, že většina učitelů je nakloněna zabývat se pedagogickými inovacemi a vyvíjí v tomto směru adekvátní iniciativu. Zabývat se ovšem neznamená slepě akceptovat. Uvážlivost našich učitelů přitom koresponduje s chováním učitelů v jiných zemích, takže jistá zdrženlivost v přijímání nejrůznějších inovací se ukazuje být obecně charakteristickým rysem tohoto stavu, a to spíše rysem pozitivním, „neboť zachovává stabilitu školní edukace v podmínkách nestabilního světa“.
Čeští učitelé v mezinárodním srovnání
Přes neveselou kapitolu Pracovní zátěž a zdraví učitelů, která se namnoze opírá o záslužný výzkum brněnského psychologického tandemu Řehulka – Řehulková a svědčí o mimořádné psychické zátěži, jakou učitelská profese představuje, se dostáváme k druhému vrcholu publikace.
Tím je nesporně kapitola Čeští učitelé v mezinárodním srovnání. Prof. Průcha se opírá o rozsáhlou znalost výsledků evropského i mimoevropského pedagogického výzkumu a s důsledností sobě vlastní zde jednu smyšlenku o zkostnatělosti českého kantorstva a jeho zaostalosti za progresivním světem za druhou odkazuje do oblasti Podřipského bájesloví. Jeho tvrzení jsou podložená, formulace pregnantní a závěry jednoznačné: Věková struktura českého učitelstva se neliší od průměru zemí OECD. Totéž platí o míře feminizace. Ve většině ze srovnávaných 38 zemí různých kontinentů se podle výpovědí žáků vyžaduje učení nazpaměť ve vyšší či výrazně vyšší míře než v českých školách.
Sedmá kapitola se věnuje vzdělávání učitelů (jak pregraduálnímu, tak následnému), kapitola poslední pak mapuje a charakterizuje výzkum zaměřený na učitelskou profesi.
Závěrečná příloha přináší přehled nástrojů (hlavně dotazníků) pro výzkum učitelské profese, obsáhlý přehled relevantní literatury skvěle poslouží jak studentům pedagogiky, tak zájemcům bližší seznámení se s kteroukoli se zmíněných oblastí.
Jan Průcha: Učitel. Praha, Portál 2002. 154 str.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat