Ondřej Neumajer: Jednoduchá řešení generálního dodavatele

Generální dodavatel nedávno konkretizoval svůj názor, jak realizovat vybavování tzv. červených škol – tedy těch, které zatím nic nedostaly. Dle mého soudu jsou však jeho návrhy ICT bonity škol, ICT plánu škol i celého způsobu řízení SIPVZ naprosto neakceptovatelné – vůbec totiž nerespektují charakter školství. Na letošním Invexu se mi u stánku ACOLu dostal do rukou reklamní materiál generálního dodavatele Projektu III SIPVZ (alias Internet do škol) s názvem Infomagazín Indoš, formou připomínající klasické papírové noviny. Magazín obsahuje mnoho informací objasňujících a obhajujících řešení P III SIPVZ realizované generálním dodavatelem. V rozhovoru s ředitelem společnosti Vlastimilem Palatou je zmíněn i nástin možnosti řešení druhé vlny – čili tzv. červených škol, které od státu zatím nic nedostaly. (Viz též článek Jiřího Peterky INDOŠ: Od Invexu k Invexu … a ještě dále (2).). Na některé jeho návrhy nelze z hlediska škol nereagovat.


ICT bonita – celá škola v jednom čísle

Vlastimil Palata definuje ICT bonitu školy jako „míru vybavenosti školy informačními technologiemi, ale zejména schopnost pedagogického sboru a zaměstnanců školy s těmito technologiemi pracovat “.

Pokud jsem rozhovor správně pochopil, tak by ACOL chtěl diferencovaně přistupovat k jednotlivým školám podle tohoto ukazatele a nabízet jim jednu z pěti předpřipravených variant – od účelově vázané dotace po variantu známou v první vlně – viz např. článek Kroměřížská konference ukázala nový kurz SIPVZ.

Jiří Peterka zmiňuje konkrétní kritéria i s váhami, podle kterých by byla bonita sestavena. (Pro přehlednost ocituji i zde: Vzdělání (schopnosti a znalosti managementu a personálu školy) – váha 21 procent; SW (vybavenost škol SW, dostupnost služeb a aplikací, obsah a dostupnost datových zdrojů) – váha 11 procent; Infrastruktura (vybavenost technikou, modernost, úroveň připojení k internetu, homogennost systému) – váha 22 procent; Využití ICT ve výuce (jiné než pro ICT předměty) – váha 35 procent; Využití ICT mimo výuku (pro zaměstnance, pro veřejnost, pro veřejnou správu) – váha 11 procent).

Ačkoliv je v rozhovoru ICT bonitě věnováno pouze několik řádků a jedná se spíše o nástin možnosti řešení problematiky druhé vlny, jsem si jist, že školy se budou jakémukoli zjednodušenému srovnání v podobě jednoho ukazatele bránit.

Lze chápat, že jedno číslo, které by reprezentovalo školu, je jako ukazatel určující typovou variantu realizace dodávky z hlediska dodavatele výhodné, z hlediska škol je však nepřípustné. Odhlédneme-li od toho, že již výše citovaná definice je rozporuplná – vybavenost školy nemusí korelovat se schopností učitelů technologie využívat – nelze školám nutit typové řešení podle někým zvolené metodiky.

Sama škola se musí rozhodnout, která varianta je pro ni nejvýhodnější, a musí za tuto volbu nést zodpovědnost. Nedovedu si představit, jak se kvantifikuje míra využívání ICT na škole. Zkrátka, jednoduchá řešení neexistují.


Plán rozvoje ICT prý za školu udělají manažeři

Základním předpokladem úspěšného nasazení technologií na škole je vize, jak tyto technologie využívat. ACOL velmi rozumně navrhuje, aby v rámci druhé vlny měla každá škola vlastní ICT plán. Ve skutečnosti pochází tato myšlenka z původní specifikace řešení SIPVZ. V březnu 2001 jsem se této problematice věnoval ve zvláštním článku Plán rozvoje informačních technologií na škole. Se slzou v oku dnes pročítám nápady psané v době, kdy se celá SIPVZ teprve rýsovala.

Bohužel, myšlenka ACOLu je taková, že ICT plán nebudou připravovat samy školy, ale lokální manažeři, a školy je pouze budou potvrzovat. To je samozřejmě přímo v rozporu s mými názory zmíněnými v článku a jsem přesvědčen, že takový plán by pro školu neměl význam, jaký od něj lze očekávat. Lokální manažeři mohou fungovat jako poradci a experti na ICT, ale má-li být plán k něčemu, musí k němu dospět škola sama. Mnoho škol druhé vlny ostatně takové plány má.


Řízení řízených

Velmi signifikantní je tvrzení Vlastimila Palaty: „Je třeba na úrovni ministerstva rozhodnout, kdo a jak bude v budoucnu řídit problematiku využívání ICT, vzdělávacích aplikací a obsahu ve výuce“.

Tento náhled je jistě hodný schopného stratéga, kterým ředitel ACOLu jistě je. Podle mne ale přesně vystihuje základní „nuanci“, která dělí komerční sféru od školství a na jejímž nepochopení je založen neúspěch současného řešení. Jak vtipně v jedné diskusi poznamenal pan Pinkava „Školy nejsou celnice, policejní stanice nebo vojenské útvary. Nepodléhající jednotnému velení nadřízeného ministerstva, nemají jednotné potřeby a na rozdíl od vojensky organizovaných institucí nemají být školy uzavřeny vnějšímu světu a svět školám“. Jediní, kdo jsou dostatečně fundovaní pro rozhodnutí, jak konkrétně využít ICT ve vyučování, jsou učitelé na školách. Ministerstvo a potažmo generální dodavatel by měli maximálně pomoci toto rozhodování kantorům zjednodušit, ale v žádném případě nerozhodovat za ně.

V podobném duchu jako výše citovaná věta je i následující tvrzení: „Naopak nechceme ani nemůžeme ‘rozpustit‘ vybudovaný systém do nehomogenních celků a chaosu, který dnes na mnoha školách v ICT panuje“. Tento pohled může mít ředitel nadnárodní společnosti snažící se z ekonomických důvodů sjednotit „firemní kulturu“, ale není akceptovatelný u samostatných právnických osob, kterými od 1. 1. 2003 všechny školy v ČR budou. Ostatně, diverzita systému je právě to, co je ve školství potřeba. Naprosto odlišné potřeby má přece jednotřídní základní škola a střední odborné učiliště spojů. K zajištění propojení mezi školami bohatě vystačíme s průmyslovými standardy.


Není se čeho bát (?)

Myslím, že je vhodné, aby zazněly z pedagogické obce jasné signály, jak se k tomuto návrhu staví samotné školy, kterých se to týká. Celá tato problematika je však, jak se v současné době zdá, spíše iluzorní a diskuse s ACOLem o realizaci druhé vlny je s největší pravděpodobností irelevantní. Přinejmenším proto, že na ni nejsou peníze.

Ondřej Neumajer