Jedním z mnoha citovaných problémů ve školství je bezesporu vysoký věkový průměr učitelských sborů. Sborovny jsou plné důchodců a nekvalifikovaných amatérů. Proč je tomu tak? Kde je chyba? V ředitelích škol, nebo v systému?
Na úvod bych rozdělil tuto kategorii zaměstnanců do dvou skupin. První jsou lidé v důchodovém věku, kteří ještě do důchodu neodešli. Každý člověk by měl mít možnost odejít do penze dle toho, jak se cítí. Jen by ale měla existovat páka, jak (v případě, že je to ze strany ředitele nutné) jej do důchodu poslat. Když už se kvalifikovaný mladý učitel rozhodne nastoupit za katedru, je odmítnut, protože právě není na škole místo. Často pak čekateli na penzi už nestojí za to přistupovat k novinkám na škole pozitivně (výkazům po internetu, vysvědčení na počítači, videu místo diáků atd.) a chtě nechtě brzdí rozvoj a tvář školy.
Druhou skupinou jsou důchodci, kteří se na žádost ředitele vrací zpět za katedru. A je to vlastně ředitel, který je zaměstnává, i když ví, že nebude moci chtít nic víc nad jejich základní povinnosti. Zmíní-li ředitel internet, slyší: „Ne, to již pro mne není…“ Zmíní-li ale naopak zájmový kroužek zadarmo, důchodce obvykle rád přijme. Člověk užívající si důchodu je doslova na kolenou prosen, aby se navrátil. Alespoň na rok, na dva. Alespoň na pár měsíců.
Co vede ředitele, aby je zaměstnali?
Jednoznačně – nikdo jiný není. Kvalifikovaného učitele neseženete! Před třídu si někdo stoupnout musí, ale kdo? Ředitel má na vybranou: nekvalifikovaný učitel, nebo důchodce. Volí podle možnosti.
Samozřejmě má i možnost třetí, ale na tu nikdo ani nepomyslí. Nechat katedru prázdnou. Děti poslat jinam, kde učitelé jsou. Ředitel, který by vystoupil a řekl: „Nemám dva učitele, dvě třídy vašich dětí, milí rodiče, budou dojíždět jinam!“, by si pod sebou podřízl větev. Nastal by poprask rodičů, ředitel by byl okamžitě odvolán a jeho nástupce by pokorně přijal důchodce nebo nekvalifikovaného. A tak mu často odchází koncepce, jeho dlouhodobé plány a záměry, drahé nové pomůcky začínají chátrat pod návaly prachu a před inspekcí musí leccos vysvětlovat, protože tady se prvoplánově bere neschopnost ředitele udržet stabilitu a kvalitu kolektivu. Klid má zaměstnavatel, zřizovatel, ministerstvo školství. Díra je zalepena a do stanu netáhne!
Profesionálové versus amatéři
Nabízí se opět srovnání školství se všemi ostatními odvětvími. Už tolikrát zmiňované a vždy zavržené s tím, že školství má svá specifika a srovnávat nelze. Ale lze! Dům postaví kvalifikovaný zedník, housku upeče pekař, o finance se postará kvalifikovaný ekonom, své stání u soudu svěříte jen dobrým právníkům, s nemocní běžíte k lékaři atd. Ale svoje děti (věřím, že nejcennější, co máte) svěřujete do škol, kde je systémově může učit kdokoliv.
Odliv kvalitních pracovních sil a nulová konkurence na jedno pracovní místo je tu snad největší ze všech sektorů, ale nikoho to netrápí. Tady se to zalepí důchodcem, anebo vlastně kýmkoliv. A zde je i počátek postavení učitele ve společnosti. Jsme vlastně kdokoliv. Lépe nahraditelní než popelář nebo uklizečka. Skutečně – sehnat někoho za katedru je snazší, než sehnat do školy uklizečku! A když se v pondělí ráno sejdeme ve sborovně, tak vím jediné. S kvalifikovaným učitelem mohu počítat jen do pátku. Pak opět pročítá rubriky se zaměstnáním a čeká na svou příležitost. A není těžké ji najít. A když vás kantor „zlobí“ očividně horší prací, tak ho raději místo vyhazovu prosíte, aby zůstal. A rodiče se diví…
Kudy kam?
Stačí systémově předělat platy od nefungujících (komunistických) stupínků směrem k důchodu na stanovení solidní sumy za práci bez ohledu, je-li učiteli 30, nebo 50. Moci vyměnit „kus za kus“ a máme školy plné mladých a kvalifikovaných učitelů! Za plat, který je vyplácen důchodci, by mladý člověk po pedagogické fakultě do školství rád nastoupil. Na postupy stačí atestace. Doufejme, že tento systém zlepší nová platová tabulka, škoda, že už dvakrát odložená. Pokud v tabulce nebude na místě 1/I minimální mzda ve státě, nebude mít smysl!
Opakovaně se poukazuje na neekonomickou existenci malotřídek a malých vesnických škol. Jak krátkozraké. Vezmete-li vesnici školu, zničíte jí. Nepřistěhuje se do ní jediná rodina, nepostaví se jediný dům a do dvaceti let je vesnice mrtvá. Ekonomicky to v důsledku bude stát více než plat jednoho učitele do školy.
Což takhle podívat se na ekonomiku městských škol? Ve městě je například šest škol, ale k dnešnímu dni klesla populace o třetinu. Tedy ze šesti škol mají být dvě zrušeny. Opět systémová věc – pokud jsou stejné tabulky 17 dětí na třídu pro město i pro vesnici, tak na vesnici školu zavřete a ve městě jich vydrží šest! Pokud na vesnici školu ponecháte a pro město dáte kvótu 24-28 dětí na třídu – dvě se zruší a jejich učitelé posílí kvalifikovanost v ostatních školách a ještě jim naroste o třetinu plat.
To jsou jen dva jednoduché a ekonomicky do dvou dnů spočitatelné příklady z mnoha, u které navíc stát nemusí zvyšovat rozpočet ani o korunu. A školství bude kvalifikované, omlazené.
Proč to nikdo neudělá?
Učitelé do stávky? Půlka nekvalifikovaných a důchodců nebude stávkovat proti sobě. A stávky „ala Rössler“ byly vždycky akorát ostudou, v lepším případě srandou veřejnosti z kantorů.
Malotřídky a malé vesnické školy? Ty nic nezmůžou, mají ekonomické potíže, učitelé – většinou právě ti důchodci a nekvalifikovaní (často i na postech ředitelek malotřídek), jsou jednou nohou před zrušením.
Města a městské školy – ani tady se radní nechtějí ukázat voličům jako uzavíratelé škol, které vlastně fungují a jsou na tom ekonomicky dobře, a učitelé raději mlčí. Mohlo by být hůř, kdyby si někdo vzpomněl na zrušení té jejich školy.
A ministerstvo? Asi jediné, které v této fázi může zasáhnout. Ale proč by? Nemuselo by to dobře dopadnout, kdyby se to vymklo z ruky. Tak proč si přidělávat práci. I tady by se ukazovalo voličům z měst, že shlukují jejich děti do početnějších tříd. A školství je masa voličů, rodičů dětí. Volební období není zas tak dlouhé a pak ten brambor raději zase někomu hodíme…
Ale kdyby do toho paní ministryně konečně šlápla rezolutně, zachránila by naše školství, naše děti (ne jen to svoje!) a budoucnost tohoto státu. Jinak přijde krach a ten smete – dnes nikdo neví koho. Bohužel i mé děti čeká průchod státním školstvím, na francouzské jako učitel nemám, a ani mít nechci.
Milan Dvořák
0 comments:
Post a Comment