Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach ve čtvrtek vyslovil zajímavou úvahu, jak hodlá změnit systém financování středního a vysokého školství. Podle něj by dotace měly záviset na úspěšnosti absolventů dané školy na trhu práce. Správná cesta?
“Vysoké, střední a učňovské školy by počínaje rokem 2004 měly dostávat odstupňované státní příspěvky na žáka podle toho, jak úspěšní budou na trhu práce jejich absolventi. Tento nástroj by měl podstatně ovlivnit strukturu zaměstnanosti, a na trhu práce by se tak nehromadily profese, které těžko nacházejí uplatnění,” prohlásil Škromach, který už údajně zahájil jednání o tomto připravovaném kroku s Petrou Buzkovou.
V nynějších platbách „na hlavu“ nevidí Škromach nic motivujícího k tomu, aby školy měly skutečný zájem vychovávat profese potřebné na pracovním trhu. Myšlenka, že trh (tentokrát trh práce, pro změnu…) všechno vyřeší, není právě nová a zcela určitě nepochází z kuchyně Zdeňka Škromacha. Je zřejmé, že buď dříve vařil u zcela jiných odborníků nebo se tam alespoň většinu týdne doposud stravuje.
Jak se financují školy
Každý začínající ředitel školy se určitě nevyhnul školení v oblasti školského managementu, jehož součástí je cyklus přednášek o financování školského systému. Jestliže v průběhu těchto lekcí neusne, poměrně brzy se seznámí s financováním „vstupů” a “výstupů” stejně jako i s rozdílem mezi deklaračním a normativním finančním modelem a systémem financování formou jednorázově poskytované částky (lump sum).
Deklarační model financování vstupů, na který náš stát patrně nikdy nebude mít dost peněz, je systémem, při kterém vláda určuje, jaké podmínky (vstupy) škola nezbytně potřebuje, aby mohla vykonávat své úkoly. Za těchto podmínek se pak jakákoli škola může dožadovat všech svých nákladů v rámci příslušných právních předpisů. Tento model je ale systémem s více než otevřeným koncem, protože není stanovena žádná hranice, která by finanční nároky škol limitovala. Z hlediska škol je to ideální stav, z hlediska státu je to však více než nepraktické.
Systém normativního financování vstupních podmínek škol, který v našem školství dlouhodobě zakotvil, naopak vychází z pevně stanovených norem, které musí být splněny, aby škola získala k zajištění své činnosti jistou, ne vždy však dostačující, sumu finančních prostředků. V tomto případě je stát stanoví prostřednictvím ministerstva školství určitý finanční vzorec, který je občas natolik složitý, že se v něm naprosto nikdo nevyzná, ale který vymezuje vstupní objem finančních prostředků poskytovaný školám určitého typu, zaměření či specializace bez ohledu na jejich skutečné náklady.
Který Golem obživne?
Zdeněk Škromach však oživil další dva spící finanční modely, se kterými ministerstvo školství teoreticky koketovalo v době působení profesora Piťhy. Prvým z těchto modelů je finanční systém normativního financování výstupů. Ten je založen na stanovení pevné výstupní normy, která může být označována různými synonymy (školní výsledky, vzdělávací standardy) nebo konkretizována například počtem úspěšných maturantů, přijatých uchazečů na vyšší typ studia či absolventů, kteří úspěšně nastoupili do praxe.
Druhým dřímajícím Golemem je systém financování výstupů škol pevnou částkou, která je vázána na výsledný produkt činnosti škol a kde všechny takto stanovené indikátory mají přímý vztah nikoli k podmínkám či procesu vzdělávání, ale k státem akceptovaným výsledkům (výstupům). Finanční vzorec tohoto systému je pro stát daleko jednodušší než všechny předešlé. Ve své nejčistší podobě obsahuje totiž pouze jedinou normu – cenu, kterou je vláda (a dnes již také kraje) ochotna zaplatit za určitý produkt.
V současné době můžeme v řadě zemí zaznamenat tendenci k financování škol, která se orientuje na poskytování celkové finanční částky školám, a to na základě dosahovaných výsledků. Takový model ovšem v našich podmínkách nemá nejen tradici, ale především jakékoli evaluační nástroje. Náznak jakési vnější evaluace s pomocí výsledků státních maturitních zkoušek byl před třemi lety pro velký odpor škol ministerstvem velmi brzy zastrčen do šuplíku a nikdo doposud nemá snahu jej příliš oživovat.
Tak jak: normativně, nebo podle výsledků?
Není pochyb o tom, že tendence změnit financování středního a vysokého školství v Česku má především vztah k současným změnám v řízení školského systému, který se vydal v první etapě reformy veřejné správy cestou decentralizace. Nelze si ovšem nevšimnout, že snaha o řízení škol vládou na dálku neskončila. Před deseti lety to velmi pregnantně vyjádřil expert holandského ministerstva školství Bert Jaarsma, který tak trochu v žertu upozornil, že volba určitého systému financování škol, kterou se vláda rozhodne prosazovat, není nikdy volena zcela náhodně, ale její výběr je dán nejen charakterem řídícího systému, ale stejně tak i objemem finančních prostředků, které jsou na školství ve státním rozpočtu k dispozici.
Kdo by hledal v programovém prohlášení současné vlády, a zejména pak v kapitole věnované školství, závazek normativního financování školského systému, který kraje se stejnou samozřejmostí převzaly, hledal by zcela marně. Není zde o něm ani zmínka. Jen v části věnované optimalizaci sítě škol, je, jakoby mezi řádky, ukryta “odpovědnost vlády za formulaci pravidel a nastavení způsobu financování tak, aby motivoval k efektivnímu vynakládání prostředků, zároveň však umožňoval krajům a obcím zohlednit konkrétní veřejný zájem.” Tato formulace je ve své podstatě mistrovským dílem sofistikovaného přístupu k trvalému nedostatku financí ve školství, který vlastně umožňuje zvolit libovolný systém financování, jenž budou kraje nuceny chtě nechtě akceptovat.
Když v roce 1991 vydal profesor veřejné správy na Erasmově univerzitě Roeland in´t Veld publikaci Dimenze hodnocení vyššího a vysokého školství, která je považována za bibli v oblasti veřejné správy škol, dopustil se názoru, že při přípravě finančního modelu, který je založen na výsledcích škol, je vhodné se řídit prastarým anglickým sloganem KIS (Keep it simple). Tedy, jinak řečeno: zvolte financování svých škol na co nejjednodušší úrovni. Moudrost této rady má pak řadu významných konotací. Aby byl totiž finanční, a v podstatě i řídící, systém školství jednotlivými regiony a školami všeobecně akceptován, musí být co nejjednodušší, a to tak, aby tomuto systému financování každý hejtman, úředník, ředitel školy či učitel porozuměl, ztotožnil se s ním a nevyvolával v něm na jedné straně strach a na druhé straně snahu ho důmyslně obcházet a porušovat.
Jako v té pohádce
Jednoduchá řešení jsou nepochybně ta nejlepší. Jedno takové řešení finanční situace ve školství ministr práce a sociálních věcí tedy nastínil. „Státy EU dávají na aktivní politiku zaměstnanosti dvě až tři procenta HDP, a my jen 0,18. Za málo peněz (vložených do českých úřadů práce), málo muziky,“ dodal Škromach.
Aby tedy té muziky bylo o trochu více, dojde patrně k finančnímu a personálnímu posílení úřadů práce. Ty budou poskytovat svému rezortnímu úřadu informace o aktuálním stavu zaměstnanosti absolventů jednotlivých škol. Kapičku živé vody plnou informací pak pustí ministerstvo práce a sociálních věcí do hrdla ministerstva školství, a to pak vytvoří návrh rozpočtu pro vysoké a regionální školství, který „umožní krajům a obcím zohlednit konkrétní veřejný zájem”. Jednoduché a praktické řešení. Jak se bude ale celý proces přípravy změn během příštího roku vyvíjet, je prozatím tak trochu záhadou. Jedno je ale jisté. V případě, že tuto informaci Zdeněk Škromach myslel vážně, bude to nepochybně jeden z husarských kousků obou rezortních úřadů, inspirovaný pohádkou o kohoutkovi a slepičce.
Několik vět vyslovených Zdeňkem Škromachem, který v Plzni na krátký okamžik vystoupil v netradiční roli stínového ministra školství, pak zcela nutně vyvolává hromadu dalších otázek: Bude základní školství financováno i nadále normativně, zatímco střední, vyšší odborné a vysoké školy budou hodnoceny, a tudíž i financovány podle výstupů? Jak se bude měřit „úspěšnost“ absolventů gymnázií a středních odborných škol, o které je naštěstí doposud zájem, a na druhé straně „efektivita“ některých středních odborných učilišť, o které dnes uchazeči ani nezavadí? Nebude plánovaným změnám ve financování středních a vysokých škol malinko překážet právě probíhající druhá etapa reformy veřejné správy? Je vůbec vhodné, aby s tak závažnou informací veřejně vystoupil ministr, kterému byl svěřen naprosto jiný rezort než školství?
Nedávnou informaci ministryně školství, že učitelů je nadbytek a ministerstvo plánuje jejich propouštění, byl nucen ani ne za týden takticky dementovat jeden z jejích náměstků s poukazem, že stavy učitelů jsou pochopitelně plně v kompetenci krajů, které musí tento krok samy bedlivě zvážit. Snad se totéž nestane v případě plánovaných změn financování středních a vysokých škol. Dost možná, že i shoda termínu uvedení této „praktické” (i když ve světě málo užívané) metody do života škol s termínem připravované soustavy zákonů o vzdělávání je zcela úplně náhodná.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat