Rudolf Pecinovský: Kroužek programování na ZŠ (4) – loňské novinky

V minulém článku jsem shrnul zkušenosti s některými nestandardními pedagogickými postupy, které jsem zavedl ve svých kroužcích a popsal v příspěvcích loni na jaře. Úspěch jiných loňských novinek, jako je progresivní bodování, programátorské etudy nebo elektronická třídnice, zhodnotím dnes. Progresivní bodování

V druhém pololetí jsem zavedl progresivní bodování. Jeden čas totiž žáci trpěli jakousi únavou a domácí úkoly začala nosit jen asi polovina z nich. Upravil jsem tedy pravidla a vyhlásil, že získaný počet bodů se násobí počtem žáků, kteří daný den nepřinesli domácí úkol. Když přinesli úkol všichni, zůstával v platnosti koeficient 1.

Možnost získat několikanásobek běžných bodů i za poměrně jednoduchý program mnohé povzbudila a nošení úkolů se opět zlepšilo. Počítám s tím, že letos u tohoto systému zůstanu.


Pololetní vyhodnocení

Na konci každého pololetí jsme vyhodnotili bodování a nejlepší dostali za odměnu knihu. V prvním pololetí jsem odměňování nejlepších vyhlásil jako překvapení, protože mne to napadlo těsně před koncem pololetí, když jsem přemýšlel, co s nějakými knihami pro začátečníky, které jsem již neuměl využít a které měly před sebou ještě tak rok, dva životnosti, než skončí na smetišti počítačových dějin.

V druhém pololetí s tím již všichni počítali, protože jsem jim to slíbil. Nezdálo se mi však, že by to nějak výrazně ovlivnilo jejich iniciativu. Ti, na které se v prvním pololetí nedostalo, sice svým šťastnějším záviděli, ale své snažení nijak výrazně nezvýšili – možná se jim zdálo, že na ty aktivnější stejně nemají šanci.

Výhodné to však bylo právě pro ty aktivnější, protože na nich bylo vidět, že si knížky se zájmem přečetli a leccos z toho, co se dozvěděli, uplatňují.

Závěr: Jako pobídka slabším je takovéto vyhodnocení bezcenné, jako motivace pro ty dobré svůj smysl má.


Soutěž v programování

Měsíc před koncem roku jsem vyhlásil soutěž v programování. Celý měsíc pak měly v kroužku přednost dotazy k problémům při řešení programů do soutěže a výklad konstrukcí, jak zadanou úlohu vyřešit.

Aktivita žáků prudce stoupla, a když první začali nosit své pokusy, přidali se brzy i další. Všechny soutěžní programy byly hry (to se dalo čekat). Po prvních ukázkách na hodině si hned někteří u svých kamarádů objednávali jejich zaslání mailem, doma je testovali a přicházeli s připomínkami na jejich zlepšení.

Na vlastní soutěž mohli pozvat kohokoliv. Ve své ostýchavosti však téměř nikoho nepozvali – pouze bratr jednoho soutěžícího pozval svůj „fun-club“.

I když se původní záměr prezentovat dovednost dětí příliš nevydařil, chtěl bych letos soutěž zopakovat. Nejde mi ani tak o vlastní soutěživost (to, kdo je lepší a kdo horší, všichni vědí), ale o to, aby si děti uvědomily, že jsou schopny samostatně vyvinout vlastní netriviální program a aby se jej naučili obhájit před veřejností.

Soutěž měla jednu příjemnou výhodu: kluci si připravili základ programu, který pak mohli přes prázdniny vylepšovat a přihlásit se s ním na pravidelnou podzimní soutěž v programování. Jestli se opravdu přihlásili všichni, kdo to na počátku září slibovali, mělo by letos jet z našeho kroužku 7 dětí.

Od této soutěže si slibuji, že kluci budou muset obhájit své výtvory na širším fóru před odbornou porotou a že by si zde mohli nejen upevnit své sebevědomí, ale také získat řadu kontaktů a zajímavých námětů.


Vlastní prezentace

Požádal jsem některé schopnější děti, aby udělaly pro ostatní prezentaci svého programu, ve které vysvětlí, jak jej zkonstruovaly a proč jej konstruovaly právě tak. Při té příležitosti jsem objevil řadu problémů, na něž se chci letos zaměřit. Nejde jen o to, že se přednášející neumějí vyjádřit a posluchači ptát, ale hlavně mne trochu zaskočilo, že přestože při každém rozboru nového programu děláme společně dekompozici řešené úlohy a řešení rozkládáme do vrstev, při výkladu svého programu se děti velice rychle vrhnou na popis konkrétní posloupnosti příkazů.

Obávám se, že zde nejde o to, že by neuměly svůj program prezentovat, ale že ony tak určitě myslí i při jeho vývoji. Pochopil jsem, že tady přede mnou leží velký úkol: naučit děti správně dekomponovat nejenom ukázkové programy na hodině, ale i svoje vlastní výtvory.

Loni jsem se tu zmínil, že největší problém ve výuce programování vidím v tom, jak naučit děti řešit složitější úlohy. Děti se rychle naučí používat nejrůznější programové konstrukce, bleskově se naučí používat různé fígle, o nichž jejich vyučující kolikrát ani neví, ale mají problém s dekompozicí jen trochu složitějšího problému.

Doufám, že přechod na objektově orientované programování, o němž budu mluvit v příštím článku, mi s řešením tohoto problému výrazně pomůže.


Programátorské etudy

Začnu zeširoka. Moderní programování se stále více soustřeďuje na to, aby se při řešení programátorských úloh znovu nevyvíjelo řešení nové, ale naopak znovu použilo řešení ověřené (byť s drobnými úpravami). Ostatně (s trochou nadsázky) OOP není skoro o ničem jiném.

Podle mne je prakticky celá matematika na základní i střední škole pouhým dosazováním do vzorečků (čestnou výjimkou jsou geometrické úlohy a úprava algebraických výrazů). Cílem větší části výuky je naučit děti aplikovat ten správný vzoreček.

V programování je to obdobné. Chtěl bych, aby děti měly ve svém repertoáru paletu známých řešení známých problémů (vzorečků). Proto jsem zavedl na počátcích hodin tzv. programátorské etudy, při nichž mají děti za úkol vyřešit nějaký jednoduchý problém: prohodit hodnoty dvou proměnných, provést operaci nad všemi prvky vektoru, změnit hodnotu proměnné tak, aby střídala dvě hodnoty apod. Chtěl bych, aby děti pochopily tato typická řešení jako vzorečky, které pak budou (relativně bez přemýšlení) aplikovat ve svých programech.

Etudy se mi velmi osvědčily. Má to jedinou vadu: moji vlastní omezenost. Sháním proto náměty pro další rozšíření repertoáru těchto etud. Zatím mi to jde pomalu.


Elektronická docházka

I zájmové kroužky mají třídní knihy, avšak to, co se do nich zapisuje, mne zase tak dalece nezajímá. Nepotřebuji vědět, kdo kdy byl na hodině, ale kolik dostal bodů (již jsem říkal, že body mohou za své domácí úkoly děti získat i v nepřítomnosti), zda již zaplatil škole za pronájem učebny, jaký je jeho e-mail a řadu dalších drobností.

Učitelé mého mládí používali pro podobné údaje notes. To je však pouze pasivní zdroj záznamů. Zavedl jsem si proto vlastní „třídní knihu“ v Excelu. Tuto pak vyplňujeme na hodinách spolu s dětmi (na obrazovku vidí všichni), které přidělují body domácím úkolům svých spolužáků a které si tak mohou okamžitě kontrolovat a porovnávat aktuální součty svých bodů. Vždy se pak mezi nimi najde někdo obětavý, který potřebné informace (tj. docházku a téma hodiny) přepíše z elektronické třídnice do té papírové.

Elektronická třídnice umožňuje snadné průběžné hodnocení, jež je opravdu motivující. Žáci sledují každou hodinu své bodové výsledky a odhadují, kolik potřebují na předhonění svého kolegy. Řada z nich pak nosí zajímavé programy, které nebyly za domácí úkol a za které může dostat body mimo pořadí.


Příští díl bude o novinkách, které chystám na letošní rok. Minulý díl a další související články naleznete níže.



Rudolf Pecinovský