Velmi rád se připojuji k otevřené výzvě Jaromíra Horáka za formulování dodatku ke smlouvám, který by jasně zakázal zneužít bezpečnostních nástrojů školského intranetu pro komerční účely. Nemohu ale souhlasit s jeho argumenty, kterými dokládá efektivnost celého projektu Internet do škol.
S čím lze souhlasit
Dnes již není žádným tajemstvím, že součástí projekt PIII SIPVZ, alias Internetu do škol, je i instalace velmi výkonných nástrojů charakteru firewallů, které mají schopnost průběžně monitorovat prakticky veškerý provoz jak ve školském intranetu, tak mezi ním a veřejným internetem. Jde tedy o nástroje, který mohou mít své „dobré“ použití (např. ochrana před průniky hackerů), ale také „špatné“ použití.
Jak jsem již dal najevo v předchozích článcích (např. Balbín, Nikita a šmírování ), nepatřím k těm, kteří již dopředu počítají se zneužitím těchto nástrojů pro šmírování a omezování něčí svobody. Co mne naopak trápí, je avizovaný záměr využít (z mého pohledu: zneužít) tyto nástroje pro komerční účely, zejména pro onu „řízenou komercionalizaci“ virtuálního prostoru školského intranetu, kterou by měla přinést OPSka (obecně prospěšná společnost).
Proto jsem velmi uvítal tu pasáž otevřeného dopisu Jaromíra Horáka (vedoucího projektu na straně GD), který je publikován i zde na České škole, kde na jednom místě píše:
„Otevřeně žádám ministerstvo, pojďme zahájit jednání a formulujme dodatek smlouvy, který jasně zakáže zneužít bezpečnostních nástrojů pro komerční účely.“
Rád se k tomuto požadavku připojuji. Dokonce bych jej rád rozšířil na zákaz jakéhokoli komerčního využití školského intranetu (nejenom skrze ony „bezpečnostní“ nástroje). Jako jeden z formálních argumentů bych uvedl to, že ve Velké Británii, jejíž obdobný projekt je nám předkládán jako vzor našeho Indoše, platí úplný zákaz komerčního využití.
Navíc bych přidal ještě jednu výzvu. Jaromír Horák píše:
„Neumím si ale představit, že by budovaný systém neřešil potřeby v oblasti prevence nebo zamezení šíření některých informací, ke kterým lze informační systém – jakýmkoli žákem, ne jen Generálním dodavatelem - využít. Jedná se zejména o vnitroškolní nebo meziškolní obchod s drogami, šíření neonacistických či jiných extrémistických textů, video nebo audiozáznamů, propagandě některých sekt a podobně.“
Zde jde o závažný a choulostivý problém, který rozhodně nemá žádné jednoduché řešení typu „subjekt XY se postará o všechno“. Pomoci mohou technické prostředky (ony bezpečnostní nástroje), ale neméně důležitá je výchova, osvěta, a v neposlední řadě jasně formulovaná pravidla – toho, co se nesmí, co kdo bude a nebude dělat (na straně správců školského intranetu, na straně školy) atd.
Velmi bych se přimlouval, aby se o této věci diskutovalo alespoň nyní (když už k tomu nebyla ochota dříve, když se koncepce celého projektu rodila a implementovala), a aby vzniklo něco jasně definovaného a srozumitelného. Asi ne dodatek ke smlouvám, ale jakási pravidla chování uživatelů, provozovatelů a správců školského intranetu. Toho školského intranetu, který podle původních záměrů vlády vůbec neměl existovat, podle mého názoru celý projekt velmi prodražil, některé věci umožnil (např. vznik „virtuálního prostoru školského intranetu“ a jeho následnou „řízenou komercionalizaci“), a jiné zkomplikoval.
S čím nelze souhlasit
Poslední větou předchozího odstavce jsem se dostal k tomu, v čem naopak nemohu s panem Horákem souhlasit. Jde zejména o argumentaci ve smyslu:
„…původním rozhodnutím vlády bylo vybavit každou školu jedním počítačem a připojením, a na to byla alokována určitá částka. My ale za stejné peníze poskytujeme několikanásobně více.“
Tento argument zaznívá z tábora generálního dodavatele čím dál tím častěji a objevuje se i v otevřeném dopise pana Horáka. V dalším textu se snažím ukázat, že tento argument není korektní.
Jen jeden počítač do každé školy?
Pan Horák se ve svém otevřeném dopise odvolává na dokument Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání (přijatý usnesením vlády č. 351/2000 z 10. 4. 2000) a cituje z něj bod 91:
„v první etapě vybavit každou školu jedním multimediálním počítačem, v další etapě pak osmi vzájemně propojenými počítači“ k jehož znění přidává osobní postřeh, že jde o: „skutečnosti, se kterými bych se neodvážil před odbornou veřejnost vystoupit, protože neodrážejí skutečné potřeby škol“. Tím má zřejmě na mysli vybavení každé školy jen jedním jediným počítačem.
Vybavením pouze jediným počítačem se skutečně počítalo, ale pouze v první etapě, která měla být realizována v roce 2001 (dle téhož materiálu). Druhá etapa měla být započata v roce v roce 2002 a dokončena roce 2003. Podle celkových záměrů Koncepce SIPVZ měly být v této druhé etapě budovány celé učebny v jedné třetině až polovině všech škol s tím, že cílový stav měl být takovýto:
„Do konce roku 2003: Vybavení každé střední školy a každé větší základní školy alespoň jednou učebnou s minimálně 8 multimediálními počítači zapojenými do lokální sítě.“
Pokud bychom vzali optimističtější variantu poloviny z 6000 škol, znamenalo by to celkem 24 000 počítačů (po osmi v každé). To není zase až tak daleko od současného stavu (za který se pan Horák jistě nestydí): dnes dostanou školy 25 240 počítačů (již v roce 2002).
Potud tedy k argumentu, že vláda v roce 2000 chtěla vybavit každou školu jen jedním počítačem, a k tvrzení pana Horáka z jeho otevřeného dopisu: „Dodává se 4x více proti původnímu požadavku 6 000 PC, celkem tedy 25 000 počítačů za stejné finanční prostředky.“
Když už jsme u srovnávání prvních představ z roku 2000 s dnešní realitou, podívejme se ještě na rychlost připojení. Koncepce SIPVZ z dubna 2000 přepokládala do konce roku 2003:
„Připojení každé školy na internet pevnou linkou (nebo jejím bezdrátovým ekvivalentem) s kapacitou alespoň 64 kb/s. Alespoň 30 % středních škol a alespoň 15 % základních škol je připojeno linkou s kapacitou 2 Mb/s a vyšší.“
Školy však dostaly právě a pouze 64 kbps, a pokud chtějí rychlejší připojení, musí si rozdíl zaplatit samy (jako nadstandard).
Realita versus Plán
Původní představy z roku 2000 ovšem byly o rok později upřesněny (zvýšeny), a to dalším usnesením vlády č. 244/2001 ze 14. 3. 2001, která schválila Plán I. etapy realizace SIPVZ. Tento dokument již předpokládá:
- „Do roku 2003 vybavit všech 6500 ZŠ a SŠ učebnou vybavenou multimediálními počítači připojenou k síti internet.
- Tohoto cíle má být dosaženo postupně: ještě do konce roku 2001 mělo být vybaveno 70 % škol, do konce roku 2002 na 90 % škol a stoprocentního vybavení by mělo být dosaženo ke konci roku 2003.“
Pokud bychom toto rozpočítali do konkrétního počtu počítačů, pak při 8 počítačích na každou z 6500 ZŠ a SŠ vychází celkem 52 000 počítačů.
Z tohoto pohledu je zajímavé, že zadávací dokumentace na výběr generálního dodavatele sice nepožadovala konkrétní počet počítačů (ptala se: kolik nám jich nabídnete za celkovou částku kterou máme k dispozici?), ale pro možnost snazšího srovnání chtěla vzorový výpočet ceny vztažený na 50 000 počítačů.
Pokud bychom hodnotili vládní Plán I. etapy realizace z pohledu dnešní reality, pak zřejmě nebude naplněn: do konce roku 2002 má být vybaveno učebnou s multimediálními počítači jen 3620 škol, což není 90 % všech škol. Stejně tak plánovaných 25 240 počítačů je polovinou teoreticky vycházejících 52 000.
V pokračování tohoto článku se budu věnovat argumentům Jaromíra Horáka o ekonomické výhodnosti projektu.
Jiří Peterka
0 comments:
Post a Comment