Michal Novák: Bít, či nebít?

Je vhodné při výchově využívat násilí, nebo by se mělo jako pedagogický prostředek zcela eliminovat? Jsem přesvědčen, že podobné otázky musely napadnout každého člověka, který se podílel na výchově dětí. Otevřená diskuse je nanejvýš potřebná a sám tu chci popsat situaci, v níž se fyzické trestání ukázalo jako jediná efektivní metoda. Téměř všichni se použití násilí bráníme. Vidíme v něm cosi nepatřičného, nedůstojného moderního zcivilizovaného člověka, a uchýlíme-li se někdy k němu, cítíme silné provinění (k zákonu či ke svému svědomí) nebo přinejmenším vlastní pedagogické selhání.

Často slyšívám nářky zhroucených rodičů, kterým se přes veškerý láskyplný výchovný přístup ke svému potomku situace zcela vymkla z rukou. Jejich dítě se jim stačilo během několika měsíců natolik odcizit, že v současné době své rodiče bere pouze jako pronajímatele vlastního bydlení a sponzora životních potřeb. Jejich kdysi hodné a poslušné dítě nyní jako by vychovával někdo jiný.

V poslední větě cítím jádro problému – na naše potomky, a zvláště v této době, nemáme výchovný vliv výhradně jen my, tedy rodiče a pedagogové, ale také naše širší okolí. Výchovný tlak se v postmoderní odcizené společnosti pozvolna přesouvá z rodičů a výchovných pracovníků na masmédia a jimi nejvíce ovlivněné vrstevníky našich svěřenců. Díky televizní obrazovce a zábavnímu průmyslu, zbavenému jakékoliv pedagogické odpovědnosti, se v životě našich dětí vytváří nový a nebezpečný archetyp „silného a spravedlivého hrdiny“, jenž k dosažení svých humanitních cílů paradoxně užívá hněv a násilí.

Zatemnění mysli a touha po pomstě se u nejmladší generace začínají dostávat na čelní příčky hodnotového systému. Chtějí-li pak prosadit „svou spravedlnost“, použijí místo empatie a konstruktivního dialogu hrubé nadávky a pěsti.

Jsem přesvědčen, že dítě nejvíce vychovává ten, se kterým ono samo a ze své svobodné vůle chce trávit převážnou část svého volného času. Za zamyšlení stojí úvaha, proč si místo rodičů dítě v mnoha případech vybírá za svého společníka neporazitelného televizního hrdinu, případně problematického a agresivního spolužáka. Což není možné, že pouze hledá v jejich moci založené na síle svou jistotu a v jejich jednání nachází vzor k rozvoji vlastní osobnosti?

Dříve než odmítnete tuto myšlenku, zkuste se vžít do žáka základní školy, který je svými svědomitými rodiči vychováván v duchu nejčistšího humanismu a demokracie a zároveň je vystaven „běžnému sociálnímu tlaku postmoderní třídy“. Na jedné straně ho rodiče a učitelé učí slušnému chování, zakazují mu používat násilí (a to i na svoji obranu) a cenzurují mu televizní pořady s prvky agresivity, na straně druhé ho právě neznalost těchto pořadů a slušné chování odsouvá s nálepkou „hloupého a ustrašeného analfabeta“ na pokraj školního kolektivu. Tyto skutečnosti nezřídka dovedou dotyčného žáka pod útisk šikany.

Co tím vším chci říct? Zavíráme oči před drsnou skutečností a tváříme se, jako by neexistovala! Hlásáme lásku, odsuzujeme jakékoli násilí, i to, které má za cíl bránit sebe sama před útlakem jiných, a zcela ignorujeme sociální dynamiku dětských skupin. Dítě je zmateno dvojnou vazbou hlásané morálky a reality, je vydáno napospas sociálnímu tlaku. Divíte se, že pak přestává uznávat naši autoritu a raději si zapne televizi a začne hltat odvážné kousky Chucka Norrise a Arnolda Schwartzeneggera?!

Nechci v tomto pojednání prosazovat bití jako výchovný prostředek neovladatelných dětí. Jde totiž o jiný problém – boj o důvěru či nedůvěru našich svěřenců a s ní spojenou autoritu. A v tomto nelehkém utkání začíná naše důvěra a autorita prohrávat. Stále častěji stojíme bezradní nad agresivním a výsměšným chováním asociálních žáků, ztrácíme kontrolu nad situací, a tím přímo upadáme i v očích posledního zbytku žáků, kteří nám doposud věřili. Nemyslíte, že je nejvyšší čas o tomto problému a hlavně o prostředcích jeho řešení začít otevřeně mluvit?!


HONZA (kazuistika žáka 7. třídy ZvŠ, anamnéza úmyslně neuvedena)

Honza se po příchodu do nové třídy posadil do poslední lavice. Očividně se straní spolužáků. Při výuce ulpívá na učivu, které probíral ve své kmenové škole, a odmítá plnit zadané úkoly („my ve škole tohle neděláme, já budu dělat tohle!“). Schovává se za postavenou učebnici, odmítá spolupráci ze strany svých spolužáků. O přestávkách vyhledává samotu.


Rozvrat ve třídě

Postupem doby se mezi ním a ostatními vrstevníky zvyšuje vzájemná hostilita. Honza začíná být slovně agresivní, je vulgární a bezdůvodně uráží své spolužáky. Zdá se, že je to jediná komunikační schopnost, jak s ostatními navázat aspoň nějaký vztah. Na slovní odvetu svých spolužáků ale reaguje velmi podrážděně a svoji agresivitu stupňuje. Jeho chování je zcela bez sebereflexe, kritiku nepřijímá, občas jedná paranoidně. Vyhrocené situace často končí fyzickým napadením ze strany spolužáků. Díky své subtilní postavě nedokáže ve fyzickém střetu konkurovat. Jeho reakce je zarážející – uchyluje se k ještě větší slovní odvetě, čímž stupňuje agresivitu druhé strany, a aktivně pomoc dospělých nevyhledává.

Po několika týdnech pobytu odmítá zcela ve výuce pracovat a navíc začíná i před učitelem své spolužáky slovně napadat. Na všechny „běžné“ výchovné prostředky přestává reagovat. Polohlasem začíná napadat i učitele. Svým chováním občas strhává i některé své spolužáky. Po měsíci pobytu již nelze ve třídě vyučovat.

Situace je kritická. Třídní učitelka je na pokraji zhroucení. I já v určitých vyhrocených chvílích začínám pociťovat „pedagogickou nemohoucnost“. Starší žáci mi tlumočí Honzovy polohlasné urážky na mou osobu a očekávají mou reakci (pane učiteli, on o vás řekl, že jste …“ „Vám to nevadí?!“). Na mou pobídku ke zklidnění a započetí práce ostatní reagují rozpačitě, Honza pouze zvláštním výsměchem (zřetelně má z mé reakce strach a zároveň navazuje oční kontakt) a opětovnými urážkami svých spolužáků.


Řešení: fyzický trest?

Přes víkend důkladně rozebírám nastalou situaci. Po pečlivém rozboru se rozhoduji použít násilí (konkrétně 5-10 úderů dlaní na hýždě) při otevřené urážce mé osoby nebo i nevyprovokovanému napadení spolužáka, a to po jedné výstraze se sdělením následného trestu.

V pondělí učím v Honzově třídě až 3. vyučovací hodinu. Třídní učitelka je po prvních dvou vyučovacích hodinách zoufalá a přiznává se mi k afektnímu slovnímu napadení dotyčného žáka.

V úvodu hodiny seznamuji celou třídou se svým rozhodnutím o užití fyzického trestu za výše zmíněné jednání. Celá třída vyjma Honzy a jeho jedné spolužačky (která se v poslední době také začala občas zapojovat do „Honzových aktivit“) mé sdělení bere vážně, ale i s jistou dávkou nedůvěry v jeho naplnění. Po chvilce odmlky zaslechnu z Honzových úst (opět polohlasem, nicméně v klidu dobře slyšitelném): „Buzerante přihřátej.“ Otočím se k Honzovi a žádám ho, aby to opakoval. Podívá se mi do očí a s jistou dávkou respektu opakuje, tentokrát již nahlas, nadávku.

Přistupuji k Honzovi a přehýbám si ho přes koleno (překvapením se ani výrazněji nebrání). Po exekuci mi začíná vyhrožovat udáním (ředitelce a primářce) a já mu klidným, ale důrazným hlasem sděluji, že „jestli se okamžitě nezklidní a nezačne pracovat, dostane znovu“. Situace se vyhrocuje. Honza stupňuje své výhrůžky a já ho zesíleným hlasem varuji: „O přestávce můžeš klidně jít za paní ředitelkou, ale jestli se okamžitě nepřestaneš vztekat a nezačneš pracovat, dostaneš znovu! A jestli dostaneš ještě dvakrát nebo třikrát, tak už se na ten zadek neposadíš!!“ Honza opět na mé varování nereaguje, a tak se rozhodnu exekuci opakovat. Přistoupím k němu, ale Honza se pevně chytí sedátka židle a vykřikne: „Já už budu hodný!“ Ujišťuji se o jeho slibu a od bití ustoupím. Během několika vteřin se situace ve třídě nečekaně stabilizuje. Na konci hodiny celá třída a jmenovitě Honza dostává ode mě pochvalu za pracovitost.


Částečný úspěch

Po vyučování konzultuji svůj postup s třídní učitelkou a vychovatelem. Kolegyně mé jednání schvaluje, nicméně mi sdělí, že k podobným výchovným prostředkům sama nikdy nepřistoupí. Překvapivě se od ní dozvídám, že Honza můj přístup pozitivně akceptuje. („Pan učitel mi nařezal za to, že jsem byl na něho sprostý a nechtěl jsem pracovat.“) Vychovatel mi sdělí, že děti tento můj krok přijaly jako správný a opodstatněný.

Následující den se Honza ke všem autoritám choval velmi korektně, avšak ve středu slovně napadá psychologa. Je izolován od ostatních dětí a zůstává celý den na oddělení. Výuky se tudíž neúčastní.

Ve čtvrtek třetí vyučovací hodinu opět napadne svou třídní učitelku poté, co ho požádá, aby si po sobě uklidil. V následné hodině ho žádám o vysvětlení jeho chování. Odpoví, že jí sice řekl, „že je kráva“, ale, že se jí už omluvil. S tímto však nesouhlasí jeho spolužáci a otevřeně jeho chování kritizují. Honza překvapivě již nereaguje slovním napadáním. Je patrné, že začíná rovněž akceptovat autoritu jednoho svého spolužáka. Na jeho radu se po vyučovací hodině z vlastní vůle své třídní učitelce omluví.

Před poslední vyučovací hodinou mě Honza poprosí, jestli by místo do družiny mohl jít ke mně do výuky. Po domluvě s vychovatelkou jsem ho pod slibem, že po výuce uklidí celou třídu, do své výuky přijal. Celou vyučovací hodinu pracoval (dokonce se aktivně zapojoval do diskuse se staršími spolužáky) a na konci vyučování bez připomínek učebnu uklidil.

V následujících vyučovacích hodinách Honza hýří pracovitostí, jsou zřetelné i studijní výsledky. Chová se korektně. K jedinému problému došlo pouze v hodině TV, kdy se odmítal podřizovat mým pokynům a stále reptal. Ke slovní agresi se však neuchýlil. Na mou pozdější kritiku reagoval zamyšlením.

Autoritu ostatních kolegů uznává, ale výběrově, předchozí výchovné problémy u jiných kolegů přetrvávají (zvláště na dětském oddělení). Problémem nadále zůstává jeho „sociální neohrabanost“, díky níž se i nadále dostává do konfliktů se svými spolužáky a je ve třídě stále neoblíben.


Michal Novák