Jana Hrubá: Deset let školství v programech politických stran

Po první transformační vlně na počátku devadesátých let se české školství téměř nepohnulo z místa, přestože politické strany již deset let shodně proklamují vůli řešit známé problémy a dluhy. Proč jejich záměry zůstávají na papíře? „Moc a program nejsou hodnoty, které se (u nás) na rozdíl od zavedených demokracií propojují, ale naopak se stále více vzájemně oddělují. Program je pouhým nutným vedlejším produktem, součástí nezbytné reklamní volební kampaně.“
(Michal Klíma: Posvítit si na chobotnici, Lidové noviny 5. 6. 2002)

I když musíme přistupovat k volebním programům stran skutečně jako k reklamním materiálům, jejich původním smyslem je prezentace záměrů, které ta či ona strana hodlá v případě svého zvolení v dané oblasti realizovat. Podíváme-li se na volební programy parlamentních stran v horizontu uplynulých deseti let (1992-1996-1998-2002), můžeme zřetelně vidět, jak se jejich zaměření proměňovalo a jak se jim dařilo předvolební sliby plnit.


Nejvíce se podařilo změnit v prvním transformačním období

Mnohé ze záměrů vyjádřených ve volebních programech v roce 1992 pokládáme dnes za samozřejmost. Vzdělávací systém se otevřel, rodiče získali právo svobodně volit vzdělávací cestu pro své děti. Pluralitní nabídka se stala skutečností. Vznikly nové druhy a typy škol, kromě škol státních i školy soukromé a církevní, existují alternativní vzdělávací programy. Školy, zvláště školy vysoké, získaly nebývalou autonomii a právní subjektivitu. Školský systém byl do značné míry decentralizován, rozhodování přešlo na nižší stupně, větší podíl odpovědnosti byl přenesen na obce a regiony. Byl zaveden normativní systém financování vázaný na žáka. Byly zpracovány standardy vzdělávání pro jednotlivé stupně a školám dána možnost výběru či tvorby vlastního vzdělávacího programu. Prosadil se trend integrace sociálně a zdravotně handicapovaných žáků do běžných tříd.

Jistě vás u každého tvrzení napadají různá ALE. (Například původní normativní systém financování se rozbujel do neuvěřitelné složitosti, přerozdělování dnes už funguje – nebo spíše nefunguje – podle indexové metody.) Nicméně tyto záměry, deklarované ve volebních programech stran, se staly realitou. Čím to bylo, že tehdy panovala politická vůle? Většinovou vládou a parlamentem? Touhou společnosti rychle změnit totalitní systém školství?


Postupné vytváření konsensu

Již v prvních volebních programech je patrná výrazná shoda stran v pochopení významu vzdělávání pro prosperitu a celkovou úroveň státu a jeho občanů. Také o cíli výchovy a vzdělávání není sporu. Pro všechny strany je jím individuální rozvoj osobnosti každého jedince.

Postupně pronikají do volebních programů, proplétají se a přelévají další myšlenky (někdy dokonce přežívají i politickou stranu, která je vyslovila jako první): vybudovat systém celoživotního vzdělávání, vymezit novou roli státu, optimalizovat síť škol, provést kurikulární reformu – obsah vzdělávání podřídit potřebám života společnosti i jedince, spolupracovat se zaměstnavateli při řešení praktické výuky učňů, zajistit zaměstnatelnost absolventů, maximálně zprůhlednit systém financování, podporovat vícezdrojové financování, otevřít terciární vzdělávání většímu počtu uchazečů rozšířením nabídky bakalářských studijních oborů, posílit vědu a výzkum na vysokých školách atd.

Na první pohled to vypadá konsensuálně. Problém je v tom, že vyjádření záměrů je pouze proklamativní: „chceme, budeme prosazovat, usilovat, podporovat…“ Prohlášení o prioritě vzdělávání bohužel zůstala jen na papíře. Konkrétní řešení problémů jsou navrhována jen ojediněle (letos např. Koalice tvrdí, že má připraven kariérní řád). Uvedená témata se objevují v programech politických stran opakovaně deset let a stále zůstávají nedořešena.

Jedním z nejpalčivějších témat je problematika učitelů. ODS to ve svém programu v roce 1992 vyjádřila takto: „Změna vztahu učitele k žákům a hledání jeho nové role ve vzdělávání bude na celé transformaci školy nejtěžší. Je tomu tak i z toho důvodu, že vzhledem k nízkému společenskému a finančnímu ocenění práce učitele se k tomuto povolání dostávají ne vždy ti nejlepší. ODS bude proto prosazovat, aby učitel byl postaven svým společenským zařazením i platovým ohodnocením na úroveň jiných veřejných zaměstnanců. Investice do učitele jsou investicemi do vzdělání budoucí generace.“

Ačkoli se podobná prohlášení opakují ve volebních programech stran i v dalších letech, není dodnes vyřešeno ani mzdové ohodnocení, ani profesionální perspektiva, ani systém vzdělávání učitelů. (Přesto ODS nemá ve svém oficiálním volebním programu 2002 o oblasti vzdělávání ani zmínku!) Dnes už je nepochybné, že se dlouho neřešený stav nepříznivě odráží v personální situaci resortu (mladí učitelé nenastupují, pedagogické sbory stárnou, přibývá nekvalifikovaných) a v důsledku toho i v kvalitě vzdělávání.

Druhým významným dluhem uplynulého desetiletí je zákon o vzdělávání. Poprvé vyjadřují jeho naléhavou potřebu ve svých programech všechny strany napříč politickým spektrem v roce 1992. Pak se objevuje pravidelně jako evergreen. Zákon jasně vymezující rámec a podmínky vzdělávání však nemáme dodnes, o řešení dalších souvisejících problémů, které trápí školy, se z politiků nezajímá nikdo.


Bariéry

Co tedy brání realizaci záměrů uváděných v programech stran deset let?

Hlavní bariérou pro přijetí poslední verze zákona se stal střet o školné a o způsob financování, který vyplýval z politické orientace stran. Nesmiřitelnost v těchto otázkách deklarují některé strany i v letošních volebních programech. Co jsou platné ostatní krásně a konsensuálně znějící proklamace, když o peníze běží vždy až v první řadě? Zřejmě není politická vůle k dohodě.

Systémová změna vzdělávání je úkolem dlouhodobým, nadstranickým a pro budoucí úroveň života nás všech naprosto zásadním. To by měly pochopit i politické strany a hledat v této oblasti maximálně možnou míru shody. Teprve pak se může stát vzdělávání skutečnou prioritou ve státním rozpočtu a při rozhodování vlády a parlamentu o potřebné legislativě. Dokud k pochopení nedojde, zůstanou volební programy stran bezcennými reklamními letáky.

Čtvrt milionu pedagogických pracovníků a další miliony rodičů a studentů jsou zřejmě zanedbatelnou voličskou skupinou, které se nikdo nemusí zodpovídat. Asi jsme málo slyšet, vážení!

Jana Hrubá