„Myslím, že podvádění je normální. Lidé, které žijí jen čestný život, nemohou v dnešní době uspět.“ Například takto odpovídali američtí středoškoláci v průzkumu, podle jehož závěrů 75 % studentů pravidelně podvádí – s velkou pomocí internetu. Ten pak využijí i učitelé jako protizbraň. Skutečně účinnou?
O nebezpečném obsahu na internetu se toho napsalo už dost. Proto nebudu čtenáře zatěžovat líčením, jak se bránit pornografickým a násilným materiálům, jak filtrovat obsah internetu. Zaměřím se na úplně jiný problém, který může mít na studenty daleko významnější vliv, než si možná připouštíme.
Na serveru americké televizní stanice CNN se v dubnu objevily výsledky průzkumu, který vlastně jen potvrdil to, co tuší každý učitel. Průzkum na 4 500 školách prokázal, že:
- 75 % studentů pravidelně podvádí,
- více než polovina studentů využívá internetu k vytváření plagiátů (domácích prací, referátů, esejí…),
- více než 50 % studentů ani nepovažuje kopírování za nějaký podvod.
Internet jako protizbraň?
Studenti sami připouštějí, že s internetem je plagiátorství velmi snadné. I u nás vznikla celá řada serverů, které shromaždují zpracovaná témata k maturitní zkoušce či různé typické školní referáty. V USA jsou dokonce placené servery, kde si můžete s klidem zakoupit i předem vyplněné testy (např. www.schoolsucks.com). Vida, Amerika dovedla i systém plagiátorství do naprosté dokonalosti a leckdo na něm vydělává.
Druhá strana barikády se pochopitelně brání – a opět velmi americky. Systém je takový: učitel zašle referáty svých žáků specializované firmě (např. www.turnitin.com), která mu během 48 hodin studentskou práci vrátí s barevně vyznačenými odstavci – plagiáty z internetu. Tyto firmy uvádějí, že zhruba třetina obsahu prací je prostou kopií nějakého podobného dokumentu na internetu.
Jímá mne strach, jak se z učitele časem stane pouhý panák, který přijme elektronicky referát, pak ho někam přepošle, aby poté podle počtu červených vět udělil jakési hodnocení. Amerika objevila technologický postup umožňující vytvářet plagiáty jako na výrobním pásu, a problém teď řeší opět výrobním pásem. Leč řešení je mnohem lidštější, i když nejisté. Rodiče a učitelé musí umět své děti či žáky dobře znát a umět správně odhadnout jejich schopnosti.
Bez podvádění daleko nedojdeš…
V původním článku citovaný výzkumník zdůrazňuje, že je to právě neustálé hodnocení a škálování, které vede k pokroucenému přístupu ke studiu. "Pro mnoho z nás je celý život jako test. Nikdo nás neučil, jak se dívat na naše postavení ve světě.“ Dospělí se nechovají jinak a není se co divit, že děti potom nepovažují své metody za špatné. Zásadní jsou věty, kterými studenti v průzkumu komentovali své podvodné chování:
„Na podvádění nevidím nic špatného. Chtějí po nás, abychom se denně učili sedm předmětů a do každého měli domácí práci na příští hodinu …Máme snad propadnout?“
„My studenti víme, že nás všichni posuzují jen podle známek. Jsou tak důležité, že jim musíme obětovat i nějaké to svědomí, abychom udělali dobrý dojem.
„Důležité je posunout se vpřed. Čím lepší známky máš, tím se dostaneš na lepší školu a tím lepší život budeš mít. Když se vyhneš problémům, ušetříš si spoustu času a energie. Reálný svět je o tomtéž. Záleží jen na tom, jak dobře si povedeš. Život není o morálce, ale o tom, kam se dostaneš.“
„Myslím, že podvádění je normální. Lidé, které žijí jen čestný život, nemohou v dnešní době uspět.“
Nepochybuji, že průzkum na českých školách by dopadl velmi podobně. Z praxe všichni dobře víme, že pojmy jako čestnost, přímost a smysl pro fair play jaksi vymizely z našich tříd. Z vlastní zkušenosti mohu uvést celou řadu příkladu, kdy dětem prostě ani nepřišlo, že referát zkopírovaný z internetu není jejich vlastní prací. Ještě se podivují, když po nich požaduji, aby alespoň věděly, co v referátu „napsaly“.
Je pak ale opravdu tragedií, když učitel vrátí referát k přepracování a druhý den se do školy přižene vysokoškolsky vzdělaný rodič a hněvivě mává rukama – jeho dcerka přece úkol splnila!
Na závěr jeden malý námět: Když jsme realizovali projekt www.peaceculture.net a žáci překládali povídky evropsky známého autora, on jim v osobním dopise sdělil, že autorská práva na české texty mají jen oni. Následná diskuze pak najednou zvedla v žácích uvědomění si svých vlastních práv. Jak dlouho jim vydrželo při porušování práv těch druhých, to už je jiná otázka.
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat