Česká škola: Jindřich Kitzberger: Koncepční záměry bychom měli

Tato vláda neučinila téměř nic, co by v uplynulých čtyřech letech pozitivně ovlivnilo vzdělávací praxi, školy a učitele. Vznikly však dokumenty důležité pro budoucnost: tzv. Bílá kniha, Dlouhodobý záměr a rámcové vzdělávací programy. Otázkou zůstává, proč se ocitají na okraji zájmu učitelské veřejnosti a jaký bude jejich reálný dopad.

V diskuzích o úspěšnosti práce ministra a ministerstva školství v uplynulých čtyřech letech převažují, jak se zdá, spíše negativní posudky a nedávné odmítnutí školského zákona v Poslanecké sněmovně tento trend dále posílilo. Oprávněnost kritik je zakotvena především v jednom bodu – a tímto bodem jsou naděje probuzené okamžikem, kdy vláda před lety vyhlásila vzdělávání za svoji prioritu.

Dnes již málokdo může pochybovat o tom, že tato oblast rozhodně vládní prioritou nebyla a že se v ní neodehrálo téměř nic, co by pozitivně ovlivnilo vzdělávací praxi, školy a učitele. Zvyšování platů probíhalo v jakési nezbytné „udržovací“ míře, prostředků na provoz škol a jejich vybavení je rok od roku méně a méně, po možnostech kariérního růstu pedagogů ani stopy, nárůst administrativy potvrdí každý ředitel školy.

Přesto je oblast, kde se za poslední čtyři roky odehrálo mnoho pozitivního a při hodnotících soudech by se na ni nemělo zapomínat – je to oblast koncepčních záměrů dalšího rozvoje vzdělávání.

Bez povšimnutí?

Sleduji dlouhodobě neblahý fakt, že ke koncepčním a opravdu významným materiálům, které se čas od času objevují (a teď je zcela lhostejné, zda je tvoří ministerstvo, VÚP nebo kdokoli jiný), se odehrávají zcela minimální diskuze (stačí se ostatně podívat na články České školy za poslední rok a komentáře k nim). Je to snad i přirozené – dívat se na věci v nejširších souvislostech je samozřejmě obtížné a vyžaduje to značný přehled, kromě toho se ovšem stalo téměř normou, že všechny koncepční záměry zůstávají pouze na papíře a jejich dopad na reálnou vzdělávací politiku je minimální.

Ještě relativně největší diskuzi se ministerstvu podařilo rozpoutat kolem tzv. Bílé knihy, jejíž přijetí veřejností bylo velmi pozitivní. I v politických kruzích dostala tato koncepce poměrně velkou podporu, a stala se tak velmi slibným začátkem působení současného ministerstva. Po řadě let se totiž stalo to, po čem odborná veřejnost dlouho volala – ten, kdo by chtěl začít prosazovat jakékoli významnější změny, měl konečně k dispozici jasný směr, koncepční materiál jako východisko dalšího snažení.

Další významný dokument, který by měl vlastně být právě tou realizační fází Bílé knihy, prošel a prochází téměř bez povšimnutí a bez výraznější diskuze – je jím Dlouhodobý záměr rozvoje vzdělávání a vzdělávací soustavy v ČR (viz článek z 13. 12. 2001). Vláda, pro niž je vzdělávání prioritou, vzala tento materiál 17. dubna pouze na vědomí (což je snad ten nejpotupnější způsob, jak se k němu mohla postavit, ale to je možná pouze moje subjektivní vnímání termínu vzít na vědomí – budí totiž dojem nezúčastněnosti a nezájmu). Tento vlažný přístup je možná ale dán tím (kromě vědomí končícího volebního období), že prakticky na všechny kroky navržené v „Dlouhodobém záměru“ jsou třeba nemalé sumy finančních prostředků (a jsou tam i hezky vyčísleny) a k tomu chybí oněch slibovaných 6 % HDP. Nic to však nemění na skutečnosti, že jde o materiál velmi kvalitně zpracovaný a dobře použitelný pro každou další vládu, která by chtěla učinit vzdělávání svojí prioritou.

Nezůstane (snad) jen u teorie

V posledních dvou letech však byly zpracovány ještě další zásadní dokumenty, kterými jsou tzv. rámcové vzdělávací programy. Ten pro základní školy se v současné době pomalu dokončuje a opět je bohužel třeba konstatovat, že diskuze k němu jsou velmi sporadické. Přitom jde o materiál, který by mohl a měl velmi podstatně ovlivnit vzdělávání přímo ve školách.

Jde v něm mj. o zcela nové pojetí tzv. „osnov“ – tj. zpracování obsahu vzdělávání, o nové učební plány a také o míru volnosti i odpovědnosti škol při realizaci tohoto rámcového programu. Proto je škoda, že se školy a učitelé více nezapojují do diskuzí o těchto připravovaných změnách (a teď nehodnotím, jestli je to více důsledkem nezvládnuté organizace diskuze ze strany MŠMT nebo nezájmem pedagogů o věci, přesahující rámec jejich školy). Tyto změny se jich totiž v dohledné době budou velmi významně týkat.

Na základě rámcového programu bude totiž škola muset zpracovávat svůj školní vzdělávací program a v tomto ohledu jde například o principiální otázku míry volnosti, kterou rámcový program poskytne. Nemají to totiž být osnovy v klasickém stylu – mnohý učitel, ředitel či inspektor by možná byl překvapen z toho, jak velký má škola prostor při výběru konkrétních obsahů vzdělávání a při organizaci vzdělávacích aktivit. Jakkoli mně tento přístup přijde správný, ze zkušeností z mnoha debat s učiteli vím, že požadavek praxe na stanovení poměrně detailních osnov a hlavně detailních výstupů z jednotlivých ročníků je poměrně značný.

Klasická je také otázka na řešení problémů při přestupu žáka ze školy na školu. A co učební plán? Rámcový program nestanovuje rozdělení do konkrétních předmětů, řeší jen tzv. oblasti (např. Člověk a příroda). Cizí jazyk má být posunut do 3.ročníku a na druhém stupni se zřejmě objeví povinný druhý cizí jazyk. Jsou zde podrobně zpracována tzv. průřezová témata (která by mimochodem měla řešit neustálý neklid některých úředníků, při kterém vznikají další a další metodické pokyny k realizaci všech možných „výchov“, to podle toho, která je zrovna v kurzu).

Záměrně se zde zdržuji stanovisek k těmto jednotlivým problémům, protože každý z nich je tématem pro samostatný článek a na půdě některých profesních sdružení (Asociace pedagogů základního školství, Stálá konference asociací ve vzdělávání) se o nich již hodně diskutovalo. Nyní je ale vhodná doba o těchto věcech intenzivně diskutovat na podstatně širší základně, neboť jde o podobu zásadních pedagogických dokumentů.

Jindřich Kitzberger