Bude se na českých školách vyučovat jako první cizí jazyk němčina, nebo angličtina? A v kterém ročníku prvního stupně základní školy se s výukou cizích jazyků začne? Zaměřil jsem svou pozornost na několik problémů, které jsou spojeny právě s výukou cizích jazyků na základní škole, a o nichž se nejvíce diskutovalo při přípravě rámcového vzdělávacího programu.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (dále jen RVP) je v části, která se zabývá obsahem vyučování, rozdělen nikoli na současné, tradičně chápané předměty, ale do tzv. oblastí (například „Člověk a společnost“, „Člověk a příroda“, „Člověk a zdraví“). Jednou z těchto oblastí je i „Jazyk a jazyková komunikace“. Jak tento název napovídá, komunikační výchova a jazykové vzdělávání jsou zde chápány jako jeden celek, který má klíčové postavení ve vzdělávacím procesu. Na tom, jak žák zvládne komunikovat s ostatními lidmi, jak bude schopen ovládat jazyk (mateřský i další), a tím také přijímat informace a dosahovat prožitků, které jsou s jazykem spojeny například v oblasti kultury, závisí jeho rozvoj v mnoha dalších oblastech. Proto jsou v RVP definovány společné cíle této široce pojaté oblasti, i když v dalším textu je pak samozřejmě rozlišen jazyk mateřský a jazyk cizí.
Podívejme se teď ale na několik problémů, které jsou spojeny s výukou cizích jazyků, a o nichž se nejvíce diskutovalo při přípravě RVP:
Angličtina – první cizí jazyk pro všechny
Současné vzdělávací programy dávají škole zcela svobodnou možnost volby cizího jazyka, jehož výuka začíná povinně od 4. ročníku. Většina škol poskytuje žákům možnost výběru mezi dvěma jazyky, ale velmi časté jsou i případy škol, které vyučují pouze jeden cizí jazyk (zpravidla angličtinu, někdy němčinu). V RVP je do budoucna navržen model, kdy by všechny školy vyučovaly jako první cizí jazyk povinně angličtinu. Tím by došlo ke sjednocení výuky v celorepublikovém měřítku a všechny děti by se učily v první fázi pouze angličtinu (v běžné ZŠ, neuvažuji zde o třídách s rozšířeným vyučováním jazyků).
Proti tomuto modelu je samozřejmě možno vznést některé námitky. Slýchávám zejména tu, která se týká zrušení svobody výběru (školy i žáka) – stejnou situaci jsme tu měli před rokem 1989 s ruštinou. Je zde ovšem jeden podstatný rozdíl – angličtina je dnes pro každého občana daleko nejvyužitelnější jazyk, podíváme-li se na věc z evropského nebo dokonce celosvětového kontextu. V rámci EU půjde zřejmě o univerzální dorozumívací prostředek, který se děti již dnes učí používat prakticky ve všech zemích. Angličtina umožňuje přístup k informacím, je hlavním jazykem internetu a hraje hlavní roli při využívání ICT vůbec. Z toho vyplývá, že bez jejího – alespoň částečného – zvládnutí vznikají nezanedbatelné handicapy i v dalších oblastech vzdělávání. Není v tom nic ideologického – z čistě praktického hlediska můžeme angličtinu narýsovat do povinné části učebního plánu ze stejného důvodu, jako do ní včleňujeme některé oblasti matematiky nebo hudební výchovu.
Jednotné zavedení výuky angličtiny jako prvního cizího jazyka do všech základních škol by přineslo žákům ještě jednu výhodu – při stěhování do jiné školy by se nemohli ocitnout v té situaci, která je relativně často potkává dnes: nová škola vyučuje jiný cizí jazyk, než kterému se dítě dosud učilo.
Na stranu druhou přinese taková změna zhoršení již tak dost naléhavého problému, kterým je nedostatek učitelů angličtiny. V řadě škol budou totiž muset nahradit v ročnících 1. stupně učitele němčiny.
Začínat s cizím jazykem dříve
Nový učební plán počítá s posunutím začátku povinné výuky cizího jazyka do 3. ročníku. Je zřejmé, že čím dříve dítě s cizím jazykem začne experimentovat, tím dříve a lépe si jej osvojí. Ostatně již dnes mnoho škol nabízí výuku cizího jazyka formou nepovinného předmětu nebo zájmového kroužku od 3. ročníku (o třídách s rozšířeným vyučováním jazyků nemluvě), a stejně tak mnozí rodiče využívají služeb nejrůznějších soukromých agentur a zajišťují tuto výuku ještě v podstatně ranějším věku dětí. Existují některé mateřské školy, kde se děti přirozenou formou připravují na výuku cizího jazyka. Vzdělávací program „Národní škola“ poskytuje možnost zařazovat cizí jazyk nenásilnou formou již od 1.třídy (například i jako součást výuky prvouky). Pokud je splněna podmínka věkové přiměřenosti v oblasti metod a forem práce a pokud je výuka zajištěna kvalifikovaným učitelem, nelze proti tomu nic namítat – děti opravdu zvládnou jazyk daleko dříve a kvalitněji.
V posunu povinné výuky do 3. ročníku vidím vlastně jen jeden vážný problém, a tím je nedostatek kvalifikovaných učitelů. Současný neblahý stav se ještě zhorší a ředitelé škol budou nuceni přijímat další a další učitele, kteří nebudou mít odbornou ani pedagogickou způsobilost. Je otázka, zda-li potom ten rok výuky navíc bude dětem opravdu k užitku.
Chápu ale i protiargumenty – když budeme stále čekat, až se objeví dostatek učitelů, nedosáhneme žádoucího posunu nikdy. Je lépe tedy začít a přijmout taková opatření, aby se počty kvalifikovaných učitelů postupně zvyšovaly až k potřebné úrovni.
Druhý cizí jazyk povinně pro všechny
Abychom nezaostávali za občany zemí Evropské unie, je nezbytné naplánovat takový výstup ze základní školy, který obsahuje zvládnutí dvou cizích jazyků. K tomu RVP směřuje a zdá se, že dochází k obecnému příklonu autorů k zavedení povinného druhého cizího jazyka od 7. ročníku. Osobně se s tímto pojetím příliš neztotožňuji, ale podívejme se nejdříve na to, na jaké úrovni by měl absolvent základní školy (podle současné verze RVP) oba jazyky zvládat:
- Výše uvedené kompetence dosahují v prvním cizím (dalším) jazyce úrovně A2 (měřeno Společným evropským referenčním rámcem), což znamená: „Rozumí větám a často používaným výrazům vztahujícím se k oblastem, které se ho/jí bezprostředně týkají (např. základní informace o něm/ní a jeho/její rodině, o nakupování, místopisu a zaměstnání). Dokáže komunikovat prostřednictvím jednoduchých a běžných úloh, jež vyžadují jednoduchou a přímou výměnu informací o známých a běžných skutečnostech. Umí jednoduchým způsobem popsat svou vlastní rodinu, bezprostřední okolí a záležitosti týkající se jeho/jejích nejnaléhavějších potřeb“.
- Ve druhém cizím (dalším) jazyce je žádoucí dosažení úrovně A1 - „Rozumí známým každodenním výrazům a zcela základním frázím, jejichž cílem je vyhovět konkrétním potřebám, a umí tyto výrazy a fráze používat. Umí představit sebe i ostatní a klást jednoduché otázky týkající se informací osobního rázu, např. o místě, kde žije, o lidech, které zná, a věcech, které vlastní, a na podobné otázky umí odpovídat. Dokáže se jednoduchým způsobem domluvit, mluví-li partner pomalu a jasně a je ochoten mu/jí pomoci“; v některých kompetencích i úrovně A2.“
Představa, že budou všichni absolventi základní školy zvládat dva cizí jazyky na výše uvedených úrovních je jistě velmi lákavá a lze jen souhlasit s tím, že bychom měli k této metě směřovat. Nesouhlasím však příliš s tím, aby i druhý cizí jazyk byl pro všechny děti povinný. Všichni známe ze školy nemálo případů dětí, které ještě na 2. stupni velmi těžko zvládají jazyk mateřský, u mnohých je to způsobeno přetrvávajícími vývojovými poruchami učení, LMD nebo jinými handicapy. V jiných případech je hlavní příčinou celkový nedostatek schopností. Příčin, proč dítě jen s největším vypětím udržuje krok ve výuce cizího jazyka, může být celá řada. Pro tyto děti bude podle mého názoru povinnost zahájit studium ještě dalšího jazyka velmi demotivující a ocitnou se možná právě tímto krokem v pasti školní neúspěšnosti. Možná takových případů nebude mnoho…
V řadě zemí zvládají žáci skutečně dva cizí jazyky. Nesmíme ovšem zapomínat také na historické reálie – kromě toho, že se učíme zcela nepříbuzné jazyky, nemáme jazykové vzdělání zakotvené ve více generacích. Tak dochází k tomu, že žák doma nachází u rodičů i prarodičů bez problémů pomoc v matematice nebo fyzice, ale nikdo mu nedokáže usnadnit studium angličtiny, ve kterém je zcela odkázán na školu a učebnici.
Myslím, že by v tomto ohledu měla mít škola alespoň možnost výjimek a některé žáky povinnosti začít se studiem druhého cizího jazyka ve 13 letech mohla zprostit. Ne zcela zanedbatelná je opět otázka: kdo vlastně bude cizí jazyky ve školách učit, když tak výrazně stoupne jejich hodinová dotace v učebním plánu?
Budeme mít učitele?
Budiž ke cti koncepčním materiálům MŠMT, že tomuto problému je věnována pozornost a v „Dlouhodobém záměru rozvoje …“ jsou nastíněny kroky, které by měly vést ke zlepšení situace a zvýšit počet učitelů cizích jazyků ve školách:
Navrhovaná opatření:
- Rozšířit kapacitu vysokých škol pro vzdělávání budoucích učitelů cizích jazyků, zejména angličtiny. K tomuto účelu se navrhuje vyčlenit od školního roku 2002/ 2003 z dosud poskytované podpory na projekty pedagogických fakult na zvýšení kapacity studentů jazykové přípravy 30 mil. Kč ročně (MŠMT – každoročně od 2002/ 2003 nejméně do 2006/ 2007).
- Podpora vzdělávání neaprobovaných učitelů vytvořením systému doplňujícího vzdělávání pro jednotlivé kategorie potřeb: pro vzdělávání učitelů 1. stupně ZŠ s kvalifikací pedagogickou, ale nikoli jazykovou; pro vzdělávání učitelů 2. stupně ZŠ a středních škol, kteří sice mají jazykovou kvalifikaci, ale chtějí ji rozšířit o další jazyk; pro učitele 2. stupně ZŠ a středních škol (zejména učitelů SOU), kteří nemají žádnou jazykovou kvalifikaci; pro vzdělávání neaprobovaných učitelů jazyků, kteří mají sice kvalifikaci jazykovou, ale nikoli pedagogickou.
- Ministerstvo proto rozšíří existující podporu vysokých škol, aby zvýšily nabídku odpovídajících studijních programů v rámci celoživotního vzdělávání nebo formou kratších (bakalářských) studijních programů zaměřených např. na propedeutiku cizích jazyků v I. stupni základní školy (MŠMT – každoročně od 2002 do 2008).
- Realizace vysokoškolských studijních programů kombinovanými formami studia ve spolupráci příslušných fakult a pedagogických center: rozšíření a zpřístupnění možnosti si doplnit jazykovou kvalifikace učitelům zejména na 1. stupni ZŠ a v malotřídních školách. Úhrada za doplnění jazykové kvalifikace bude moci být poskytnuta školám ze státního rozpočtu podle reálných potřeb regionu. Pokud bude úhrada za doplnění kvalifikace učitelů hrazena ze státního rozpočtu, může být tato úhrada smluvně vázána na určitou dobu (cca 4 školní roky), po kterou bude učitel, který tímto způsobem jazykovou kvalifikaci získal, vyučovat cizímu jazyku ve škole, která mu studium cizího jazyka hradila (zřizovatelé ZŠ – průběžně).
- S ohledem na naléhavou potřebu kvalifikovaných učitelů cizích jazyků umožnit ředitelům škol odměňování těchto učitelů v mimořádném nadstandardním režimu například diferencovaném podle počtu odučených let cizího jazyka (tj. příplatek k tarifnímu platu by činil v prvním roce 5 až 10 % tarifního platu, ve druhém roce 10 až 15 %, ve třetím roce výuky cizího jazyka 15 až 20 % a od čtvrtého roku výuky 20 až 25 %) – MŠMT ve spolupráci s MPSV – 12/ 2002, kraje, obce, ředitelé škol – od 2003.
- Zpracování podpůrných metodických materiálů a pomůcek s využitím ICT (audio a videoprogramů, CD, Internetu) pro učitele bez jazykové kvalifikace zejména na 1.stupni základní školy: zpracování speciálních materiálů bude doplněno průběžným vzděláváním o jejich využití.
- Založení programu pro budování sítí: vytváření národních sítí a napojení na mezinárodní sítě zejména prostřednictvím Internetu podstatně rozšiřuje možnosti komunikace žáků základních i středních škol v cizím jazyku a zvyšuje jejich motivaci. Při koncipování a zavádění programu lze využít programů EU Sokrates a opatření Státní informační politiky ve vzdělávání.
Důsledným uplatněním těchto opatření by se s největší pravděpodobností situace skutečně výrazně zlepšila. Slabinou je však to, že k většině z nich je potřeba finanční dotace, a ta je zatím v nedohlednu. Pokud se budou i příští vláda a parlament domnívat, že školy mohou jet setrvačností dál, bez finanční podpory těchto záměrů, pak se jeví výše uvedené změny v učebních plánech jako velmi sporné, protože mohou přinést víc škody, než užitku.
Jindřich Kitzberger
0 komentářů:
Okomentovat