Zapnu si k pondělní snídani zprávy v rozhlase. Ihned po oznámení volebního zisku kandidáta krajní pravice ve Francii jsou pozdravovány desetitisíce dětí, pro které „nastává osudový den“ – den přijímacích zkoušek na střední školy. Opět začal obřad, který navzdory desetileté reformní snaze selektuje děti s jediným typem nadání a maří jakékoli snahy o modernizaci učení.
Už nejenom sami účastníci tohoto obřadu a jejich učitelé, ale snad celý národ tančí kolem fetiše přijímacích zkoušek na střední školy. Kolem aktu, který retarduje v pátých a devátých třídách základních škol i onu minimální snahu o modernizaci učení, ve všech ostatních třídách tyto trendy pak negativně ovlivňuje. Jak? Tím, že demotivuje sporé první naše krůčky k rozvoji osobnostních kompetencí žáků, cesty k přechodu od učení faktografického k rozvoji předpokladů celoživotní schopnosti vzdělávání.
I zkušený učitel často v pátých a devátých třídách podléhá hrozbě zkoušek, zapomene na „dobrá předsevzetí“ a začne děti dřít vzorečky a druhy souvětí. Vzájemné vztahy jednotlivých informací, pochopení souvislostí - na to, milé děti, zapomeňme, na to nemáme čas, rozhodující je jen druhá mocnina dvojčlenu a věta přívlastková! Chtě nechtě se tato infekce prázdné faktografie šíří i do nižších tříd.
Autor ví, o čem mluví. Byl učitelem matematiky.
Tančíme kolem fetišizované selekce. Brány ke kvalitnímu vzdělání otevřeme pouze dětem s jediným typem nadání a schopností, s inteligencí logicko-syntetickou a s mimořádně rozvinutou pamětí takového typu, kterou je tak dokonale nadán disk našeho počítače.
Postoje a kompetence odborné či občanské? Co to je? K čemu to je? Na to se nás přeci nikdo při zkouškách nebude ptát!
Pokusím se racionálními cestami odůvodnit svůj smutek nad stavem věcí školských.
Deset let transformačního úsilí
Před dvanácti roky byly vytvořeny předpoklady k navázání na nacismem přerušené snahy o modernizaci dlouho a relativně tak „dobře“ fungující školy rakousko-uherské. Naši předchůdci své snažení nazývali reformou. Dnes na ni navazují další protagonisté. Formy i názvy snažení se mění dle autorů a převládajících trendů: reforma ( Příhoda, Vrána), transformace (Nováčková, Havlínová), inovace (Rýdl). Podstata zůstává táž, názvy škatulek nás nesmí mýlit. Vždy se jedná o novými prvky obohacený návrat k myšlenkám zakladatelů pedagogického humanismu Sokratovi a Komenskému.
V roce 1992 jsem byl nadšen prvním dokumentem, který definoval nutnost změn. Vydalo ho tehdejší MŠMK a UN publikovaly (a tím ho dostaly na stoly všech sboroven našich škol): Program transformace vzdělávací soustavy - podklad pro zahájení diskuse o proměně českého školství.
Připomínám: Naše školství potřebuje natolik závažné změny společenského, pedagogického i ekonomického charakteru, že jejich uskutečnění nemůže být jednorázovým krokem, ale bude mít charakter kontinuálního vývoje – transformace.
V části A dokument shrnuje atributy zaostávání:
- potlačení iniciativy a tvořivosti učitelů,
- deformace vztahu učitel – žák ( značně direktivní přístupy, důraz na vnější motivace, nedostatečný zřetel na individuální zájmy a schopnosti žáků, téměř neexistující diferenciace, zaměření na průměr, uniformita),
- deformace vztahu školy a rodiny žáka (učitelů a rodičů),
- nadměrné zaměření na faktografické znalosti a receptivní charakter vyučování,
- nedostatek vlastní aktivity a tvořivosti žáků při výuce,
- malá schopnost (žáků) pracovat racionálně a samostatně s informacemi,
- malá schopnost (žáků) komunikovat, řešit problémy v týmu.
… Cílem vzdělávání je … pomáhat každému žákovi, aby se stal kompetentním občanem, tvořivým, mravně vyspělým, kriticky sebevědomým člověkem – osobností.
Aby mohl být tento cíl naplňován, musí být vzdělávací proces zaměřen na:
- postojovou výchovu (sociabilita, adaptabilita, občanské postoje, sdílené hodnoty, mravní hodnoty, tolerance atd.)
- postupné vytváření celkové představy o skutečnosti bez přemíry dílčích poznatků, zaměřené na probuzení zájmu o poznání…
Přemýšlivý ředitel školy se mohl o dokument opřít a započít se změnami. Každý učitel mohl započít se změnami vlastní práce ve své třídě, ve svém předmětu.
Základní z těchto myšlenek obsahuje předmluva ke Standardu základního vzdělávání z roku 1994, který již byl závazný pro všechny školy i učitele.
Ani Bílá kniha nepřináší nic převratného. Do hloubky rozpracovává transformační teze z roku 1992, určuje podmínky jejich naplňování a činí z nich součást závazného trendu výchovy v našich školách.
Důkazy oprávněnosti, správnosti a možnosti realizace těchto myšlenek
Pro mě i pro mnoho mých přátel byly prvními oporami ve zpočátku intuitivním přijímání myšlenek transformace zprávy o výzkumech ve školách, které prováděl Státní zdravotní ústav v Praze v druhé polovině osmdesátých let. Závěry těchto výzkumů dokládaly negativní důsledky klasické školní výuky nejen na psychické zdraví dětí, ale i na jejich zdraví tělesné (vznik kardiovaskulárních, neurologických a zažívacích potíží). Jana Nováčková dokazovala prostředky klinického psychologa, jak klasické formy vyučování (frontální formy výuky, klasifikace, jednotné postupy) brání žákům v dosažení kvalitního vzdělání.
Tyto a mnohé další pádné důkazy o nutnosti vnitřní transformace škol
1) šířily tehdy vznikající učitelské iniciativy NEMES, PAU, učitelské a ředitelské asociace a další,
2) na desítkách škol byla ověřena správnost a splnitelnost těchto tezí,
3) výstupy byly dostupné v učitelském periodickém tisku a popularizovány v mediích (Nováčková, Hausenblas).
Od roku 1994 je učitelům k dispozici úplná a do hloubky jdoucí transformační pedagogická literatura i výstupy o praktickém využívání těchto idejí běžnými základními školami.
Co tedy chybí?
Zájem učitelů a ředitelů o základní diskusi, ve které by většina z nich obhájila své klasické učitelské stereotypy v oblasti výuky, klasifikace a v budování (či v opakovaném přejímání) svých stále stejných profesních vztahů (učitel – učitel, učitel – žák, ředitel – učitel, učitel + ředitel – rodič, škola (= učitelé) – obec, učitel - učitelská obec).
Cožpak se tito kolegové necítí napadáni obviněními,
- že stávající klasifikací brání žákům v dosažení kvalitního vzdělání,
- že frontální výukou žákům mohou jen předávat informace bez hlubšího pochopení základních vztahů, bez rozvíjení postojů,
- že současný duch většiny škol brání ve vytváření žákovských kompetencí demokraticky smýšlejícího, zodpovědného a svobodného občana,
- že k úspěchu v tomto tisíciletí bude mladý člověk více potřebovat schopnosti orientace a komunikace, spolupráce a organizace, než vždy nedostatečnou a vždy neúplnou sumu oddělených informací, které kdykoliv a kdekoliv znovu získá v potřebné kvalitě mediálními prostředky,
- že podmínkou úspěchu ve výchově a vzdělání je neformální a každodenní týmová práce učitelů a soustavná spolupráce s rodinou (zdaleka nikoliv jen na stereotypních rodičovských schůzkách) a s obcí (zdaleka ne jen na oficiálních jednáních),
- že tyto všechny cesty byly již popsány a vyzkoušeny, stačí jen rozhodnou se pro ně?
Proč se v diskusi nebrání?
Absence vzájemné komunikace mezi učiteli i protichůdných názorů je jednou z příčin hrozivého rozevírání nůžek mezi snahami špičkových pedagogů a inovujících škol na straně jedné, a masou “vlažných” učitelů ve školách kasárenského typu (jak je s plným odůvodněním tohoto pojmenování poprvé nazvala Jana Nováčková) na straně druhé.
Zmařené možnosti
I proto každý rok znovu probíhá selekce schopných dětí. Vylučovány jsou ty, jejichž jiný typ inteligence, jiný typ paměti a zcela jiná motivace by jim sice umožnila vyniknout v oblastech společenských, všeobecně kulturních či pohybově kulturních, stát se organizátory a humanitními pracovníky, ale jejich nižší schopnost naučit se vzorečkům, používat je v abstraktních typových příkladech a naučit se rozboru větnému jim znemožňuje realizovat jejich i vzácné individuální předpoklady.
V těchto dnech myslím především na ony zmařené možnosti. Poté však budu uvažovat o nezměrných ekonomických ztrátách, které náš nikterak bohatý stát takto postihují. To jsou ztráty mnohem větší, než nevrácené dluhy bývalého SSSR, než vytunelované miliardy. Ztráty možností jsou nenapravitelné.
To vše jen proto, že se v široké diskusi neumíme dohodnout na tom, co je ve výchově dětí, a tedy i při přijímacím řízení na výběrové školy, opravdu důležité.
I když to vlastně již víme. Na papíře, ovšem.
Ivo Mayer
0 komentářů:
Okomentovat