Zvýšená ranní teplota, bolesti břicha nebo hlavy a rodinné důvody. To je základní spektrum asi nejčastěji uváděných argumentů, které píší rodiče v omluvenkách dnešním školákům. Úmrtí v rodině si pro jistotu ponechávají ještě v záloze. Kdyby totiž zahájili omlouvání svého dítěte tímto argumentem, brzy by zjistili, že rodinných příslušníků jejich rodina tolik zase nemá.
Varianta číslo jedna: omlouvá rodič
V Česku bylo dlouho ustáleným zvykem, že absence žáků omlouvali výhradně lékaři. Doba však trhla oponou a také pediatři vstoupili do tržní ekonomiky. Za krátký čas většina z nich začala prostě vybírat za vystavené omluvenky a razítka v žákovské knížce administrativní poplatek. A nastalo dusno. Vyděšení žáci začali střídat lékaře, naštvaní rodiče se občas chytli s učitelem, proč že mu nestačí omluvenka z domova, a stejný tlak vyvíjeli na ministerstvo školství i samotní lékaři, aby s tím něco udělalo. Ministerstvo tedy začalo řešit situaci a vydalo metodický pokyn, podle něhož absence, které nejsou delší než tři dny, omlouvají rodiče dítěte a nemusí být potvrzeny ošetřujícím lékařem.
Problém prý však není ani tak v základních jako spíše ve středních školách, které se okamžitě postavily na zadní. Většina kantorů oslovených novináři na středních školách si totiž myslí, že napodobit podpis rodičů je pro středoškoláky úplná legrace, na rozdíl od razítka ošetřujícího lékaře, které získat není zase tak snadné. Obávají se, že nový metodický pokyn vyvolá opak toho, co původně sledoval. Zástupkyně ředitele jednoho gymnázia v Praze 9 se dokonce dopustila názoru, že „je to pěkná ptákovina”. Chronickým záškolákům to prý pouze nahrává a podpisy budou falšovat ještě víc.
Varianta číslo dvě: omlouvá lékař
Obsah Metodického pokynu k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví je poměrně jednoduchý a spočívá v prosté radě dnešním školám: Kde máte důvodné podezření ze záškoláctví žáka, platí varianta číslo dvě a chtějte opět omluvenky potvrzené lékařem. Metodický pokyn je poněkud kuriózně určen i pediatrům, protože je upozorňuje, že na dobu nepřítomnosti žáka, která předchází návštěvě u ošetřujícího lékaře, není doktor oprávněn vydat potvrzení o nemoci. Tohle doporučení je ale trochu problém. Žák leží doma tři dny jako Lazar a čtvrtého dne ho rodiče vyženou k lékaři. Ten třeba nic vážného nezjistí, ale škola pojme důvodné podezření, že se jedná o zcela „výjimečný a individuálně stanovený případ”, a bude chtít třídenní nemoc školáka doložit lékařským „recepisem”. A je tu problém jako noha, nad kterým si budou lámat všichni zúčastnění. Začne kolotoč, který ve škole řídí výchovný poradce držíc ruku na jeho klice. Tomu totiž třídní učitel nahlásí neomluvenou či zvýšeně omluvenou absenci žáka a ten kliku na chvilku odloží a absenci vyhodnotí. Při zvýšeně omluvené nepřítomnosti žáka prý výchovný poradce ověřuje její věrohodnost. Jak? To je prozatím záhada a tak trochu malý rébus.
Jak na to?
Na prevenci záškoláctví se ve škole podílí vlastně hned tři lidé – třídní učitel, výchovný poradce a školní metodik prevence. Vlastně těch lidí je daleko víc, ke spolupráci má být přizván školní psycholog, „orgán” sociálně-právní ochrany dětí a ještě k tomu instituce pedagogicko-psychologického poradenství. Platná školská legislativa tenhle poslední termín sice doposud nezná, protože se všude hovoří o zařízeních výchovného poradenství, ale ono je to jedno. Je to stejně jen malá třešnička na právě upečeném dortu. Podstatný je obsah, řekl by Karel Čapek v duchu své velkolepé pohádky, kterou si dnes bere do úst řada dnešních politiků. Když chtějí dokumentovat nekoncepčnost čehokoli, vzpomenou si na dětství a na pejska a kočičku, co vařili dort.
Neomluvenou absenci do 10 vyučovacích hodin řeší výchovný poradce „výchovným“ pohovorem s rodiči a v průběhu vlastního rozhovoru se přitom opře o školský zákon. O rozhovoru provede záznam do formuláře, který tvoří přílohu metodického pokynu, a vesele učí dál. Při více než 10 neomluvených absencích ředitel svolá výchovnou komisi. Na ní už sedí více než 6 lidí a ti provedou další zápis do trochu jiného formuláře. V rámci průběžného vyhodnocování neomluvených absencí může škola požádat o spolupráci psychologa z pedagogicko-psychologické poradny nebo kurátora pro mládež. Role obou spolupracovníků jsou trochu jiné, ale to není na závadu. Čím více lidí se do problému namočí, tím v tomto případě lépe.
Při více než 25 neomluvených absencích žáka pak ředitel odesílá v pořadí již třetí typ formuláře nejbližšímu orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Potud je vše krásně jasné, jednotné a zdánlivě bezproblémové. Metodický pokyn je bez jakékoli legrace dobrý především v tom, že snaží sjednotit metodiku prevence záškoláctví. To mu nelze zcela určitě upřít.
Zase jeden šťoura
Horší už je to s postihem rodičů, jemuž je věnováno jedno ze závěrečných ustanovení metodického pokynu. Jak už to občas bývá, vždycky se najde nějaký ten šťoura, který si nějaký materiál skutečně pozorně přečte a něco na něm najde. Tentokrát to byl pro změnu zase novinář – Martin Zvěřina z Lidových novin. Ten minulý týdnen uveřejnil polemický článek, kde upozornil na dost nepříjemnou chybu metodického pokynu, které si nevšimli nejen autoři tohoto opusu, ale dokonce ani armáda přizvaných právníků. Podstata chybičky, která se vloudila, je velmi jednoduchá. V případě opakovaného záškoláctví žáka, a pokud byli jeho rodiče pravomocným rozhodnutím správního orgánu postiženi pro přestupek podle zákona o přestupcích, je ředitelům škol doporučováno postoupit již druhé hlášení o zanedbání školní docházky policii. Martin Zvěřina je skutečně hrozný šťoura, protože bez předchozího studia práv dospěl k závěru, že na druhé „policejní” hlášení prakticky nemůže dojít. Může k němu dojít pouze teoreticky, a to v tom případě, že by správní orgán sociálně-právní ochrany porušil zákon. Po odeslání prvého hlášení správním orgánům péče o dítě se totiž škola nemá šanci dozvědět, zda byli rodiče za absence svého dítěte potrestáni. Tuto informaci škola nesmí ve smyslu zákona o ochraně práv dětí ani dostat, neboť není účastníkem řízení. V běžné školní praxi to většinou probíhá cestou zdravého rozumu, tedy porušením zákona, píše Martin Zvěřina. Takže žádná smrtelná rána dnešnímu záškoláctví, ale jen výstřel do vzduchu.
Kdo je vlastně v průšvihu?
Ředitel ministerského odboru speciálních škol Jiří Pilař se sice okamžitě v novinách ozval, ale jízlivou námitku vůči nedomyšlenosti tohoto ustanovení metodického pokynu nebyl schopen vyvrátit. Pan redaktor prý jedině odhalil úroveň svého právního vědomí a nabádá k porušování zákonů. Není to sice nová a zcela původní myšlenka, ale pravdu má asi ten „pisálek”. Zákon 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí totiž ukládá pracovníkům sociální péče a přestupkového oddělení obecního úřadu zachovávat přísnou mlčenlivost. Ta se nevztahuje jen vůči státnímu zástupci, ministerstvu a orgánům činným v trestním řízení. Škola ve výčtu institucí, které by mohly získat informaci o potrestání rodičů za přestupek, skutečně není.
Chybička se tedy opravdu asi vloudila. Autorům materiálu se patrně (a určitě nechtěně) podařilo do metodického pokynu zakódovat možnost porušování zákona. Škola je ale z obliga, protože Černého Petra si tentokrát lízne někdo jiný. Když vám tedy sociální pracovnice nebo kurátor pro mládež z obecního úřadu sdělí informaci o potrestání rodičů za přestupek, jsou v průšvihu oni. Ještě že rodiče záškoláků zase tolik nečtou. To je jediná záchrana! Jen aby se to ale nedoneslo až k ombudsmanovi! „Ten novinář má pravdu,” říká vedoucí jednoho sociálního odboru obecního úřadu v Praze, které jsme se na tenhle problém zeptali, „ale my to školám říkat budeme, protože s nimi dlouho a velmi dobře spolupracujeme.” V metodickém pokynu sepsaném v polovině března se mimo jiné o záškolácích píše, že jde o děti, které vedou nemravný a zahálčivý život, což je svatá pravda. Pravdou ale stejně tak je, že v případě potvrzení této „drobné chybičky” by bylo vhodné co nejdříve stáhnout vlajku ze stožáru, aby nebyl v průšvihu pro změnu zase někdo jiný.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat