Problémy našich pedagogických sborů jsou známé: stárnutí, feminizace a malé společenské ocenění ze strany žáků, jejich rodičů i státu. Druhý kulatý stůl ke vzdělávací politice ani nemohl přinést zásadní recept na tyto nemoci. Přesto na něm zazněly zajímavé postřehy a souvislosti. Třeba že naše pedagogické fakulty požívají zcela nezvyklé autonomie nebo že ztráta prestiže zdaleka není problémem jen českých učitelů.
Druhý kulatý stůl ke vzdělávací politice, který minulý týden uspořádal Ústav výzkumu a rozvoje školství a Středisko vzdělávací politiky na téma Učitel: Ohrožená profese? přilákal více než 60 příznivců tohoto tématu. Ti, co nemají rádi evergreeny o stárnoucích a špatně placených učitelích, pochopitelně nepřišli. Dobrých předvolebních témat není mnoho, avšak téma českého učitele k nim zcela určitě už dávno nepatří. Politika abys tady pohledal. Volby se prý do značné míry vyhrávají sociálními tématy, ale podle mínění veřejnosti na tom český učitel ještě není tak špatně. Je na to jenom o trochu hůře než ostatní vysokoškoláci, a tak na tom ještě není nejhůř.
Pohled shora, zvenčí i zdola
Startovací příspěvky přednesli Jiří Kotásek (koordinátor Bílé knihy, který nabídl pohled na českého učitele „shora“, z hlediska vzdělávacího systému), Jan Koucký, ředitel Střediska vzdělávací politiky (pohlédl na učitele jaksi „zvenčí“, prismatem mezinárodních srovnávacích studií) a Zdeněk Brož, který českého kantora vidí každý den „zdola“ okem ředitele základní školy v Chrudimi. Ať se díváte na českého učitele shora, zvenčí či zdola, za moc prý ten pohled nestojí. A je to zvláštní, ne a ne se to zlepšovat.
Podle Jiřího Kotáska to všechno začalo velmi slibně. V rychlém sledu za se sebou od roku 1995 následoval Program Učitel, Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy, Výzva pro deset milionů a konečně pak i Bílá kniha, která znovu po několika letech oživila nejen myšlenku kariérní dráhy učitelů, ale i další systém jejich vzdělávání. Problematika českého učitele zde byla propojena v dokonalé symbióze s kurikulární a evaluační politikou. K dokonalé spokojenosti chybělo jen jediné – noví učitelé. Na počátku nového tisíciletí pracovalo v regionálním školství více než 57 % učitelů starších 40 let, v oblasti středních škol více jak 60 %. Mladí nenastupují.
Pedagogické fakulty požívají přílišné autonomie
Jednou z možných příčin trvale se snižující kvality vzdělávání však není jen nedostatečné ohodnocení učitelů a jejich odchody do jiných pracovních oborů, ale zejména snižující se kvalifikace českých kantorů, na kterém mají lví podíl především vysoké školy. Čím to, že Česká republika je v Evropě vedle Dánska vlastně jedinou zemí, která poskytuje vysokým školám úplnou autonomii v pregraduální přípravě budoucích učitelů?
V současné době v podstatě každá pedagogická fakulta si vzdělání budoucích učitelů definuje naprosto samostatně. Všude ve světě je však autonomie v rozhodování o tom, jak má vypadat učitelské vzdělávání, výrazně omezena státem. Jinými slovy, žádné ministerstvo školství v Evropě si nedovolí nechat rozhodovat v plném rozsahu o obsahu a examinačních požadavcích přípravy učitelů samotné univerzity. Tedy s výjimkou České republiky. V zahraničí se vysokým školám sice poskytuje stále větší kurikulární autonomie, ale v oblasti učitelského vzdělání je velmi striktně omezena, a to s ohledem k požadavkům, které jsou kladeny na školství jako systém.
U nás se dokonce ani autorům Bílé knihy nepodařilo prosadit do vládního návrhu školského zákona kvalifikační požadavky na učitele, které mají být upraveny pouze jednou ze subalterních prováděcích vyhlášek. O to paradoxnější je skutečnost, že právě jeden v prvních Benešových dekretů definoval požadavky na úroveň vysokoškolského vzdělání českých učitelů již v roce 1945.
Učitelům klesá prestiž nejen v Čechách
Problém postavení v moderní společnosti však není podle Jana Kouckého jen výhradním problémem českého učitele. Z řady mezinárodních studií je zřejmé, že v porovnání s ostatními profesemi reálné platy učitelů od poloviny 60. let neustále klesají v podstatě v celé Evropě, neboť v konkurenci s novými, technologicky náročnějšími profesemi učitelé ztratili svoji dlouho udržovanou výhradní pozici předních vzdělanců společnosti.
Učitelé jsou ve srovnání se svými kolegy z první republiky daleko méně aktivní i jako profesní skupina, které se nedaří výrazným způsobem zlepšit platové podmínky, ani ovlivnit náhled veřejnosti na své společenské poslání. Řada demografických studií pak dokumentuje poměrně paradoxní skutečnost, že čeští učitelé i přes všechna úskalí a nevýhody setrvávají ve srovnání se svými zahraničními kolegy ve školském systému vlastně nejdéle.
Nemoc, nebo symptomy nemoci?
Klinická diagnóza, která říká, že učitelskou profesi nejvíce ohrožuje především stárnutí, feminizace a malé společenské ocenění ze strany žáků, jejich rodičů i širší veřejnosti, je sice obecně uznávaná, ale zcela určitě nic neřeší. Nezodpovězenou otázkou totiž zůstává, zda se nejedná jen o empirický popis symptomů, které jsou v lékařské praxi pouhým předpokladem přesného určení nemoci. Jisté zatím zůstává, že pacientovi je stále tak trochu šoufl a náladu mu asi nezlepšilo ani tisíc korun (hrubého), které by měl od prvého března dostat navíc.
Jak získat a podpořit české učitele? Jaké jsou jejich perspektivy? Jaká má vypadat příprava i další vzdělávání učitelů a jejich kariérový růst? Jak lze na škole vytvořit tým, který bude realizovat změny? V diskuzi kolem kulatého stolu padaly nejrůznější návrhy. Jeden z účastníků přišel s neotřelým nápadem oslovit přímo naše politiky a pak počítat s jejich osvíceností. Drobná potíž spočívá v tom, že politici většinou dělají to, co preferují jejich voliči. Takže začarovaný kruh…
A tak českých učitelům asi nezbude nic jiného, než přesvědčit své okolí o nepostradatelnosti své profese vysokou kvalitou každodenní práce, ale i stavovské neústupnosti a hrdostí.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat