Všichni ho nazýváme „rodičák“. Tradice a zvyk s neslavným průběhem. Stres, napětí a nepříjemné pocity na straně rodičů, žáků a mnohdy i učitelů. Podaří se nám prolomit komunikační bariéru mezi školou a rodičem? Postavme se k problematice čelem a zrušme klasické rodičovské schůzky.
Ideály nastupujícího učitele?
Když jsem nastupoval na základní školu, byly moje představy o třídnictví poněkud zkreslené. A to i přesto, že pocházím z učitelské rodiny a oproti mým studijním kolegům jsem žádné velké ideály budoucího učitel neměl. Realitu jsem více či méně znal. Na moji první rodičovskou schůzku jsem se pečlivě připravil. Hovořil jsem víc jak půldruhé hodiny. Informoval jsem je o všem podstatném, očekával jsem dotazy, zdravou diskusi, souhlas nebo nesouhlas. Nedočkal jsem se. Jejich pohledy říkaly jediné. „Dejte nám lístečky s prospěchem a už nás nezdržujte. Musíme se ještě postavit do řady u kabinetu matikářky, češtináře, němčinářky…“
Největší udivení způsobily moje představy o vzájemné komunikaci, vycházející z osobní zkušeností na jedné malé základní škole ve městě Englewood ve státě Colorado. Chtěl jsem být s rodiči, jejichž dětem jsem třídním učitelem, v neustálém kontaktu. „Jen tehdy, pokud se budeme vzájemně a průběžně informovat o jejich chování, problémech a prospěchu, můžeme dosáhnout nějakých výsledků. Stanou-li se z nás partneři se stejným cílem, podaří se nám na dítě vyvinout takový pozitivní tlak, jehož vliv na sebe nedá dlouho čekat,“ říkal jsem na schůzce rodičům. Jak naivní jsem však byl, když jsem se domníval, že rodiče uvidím častěji než dvakrát ročně. A důvod?
Krutá realita
„Maminka ani tatínek nepřinde, pane učiteli. Nemají dnes čas,“ slýchával jsem nejčastěji. Banální, pochopitelné, leč – lživé. Vždyť jde o jejich děti, kroutil jsem nevěřícně hlavou. Pouhá výmluva, bez racionálního základu. Vzhledem k tomu, že jsem na škole zůstával do šesti hodin do večera téměř denně; vzhledem k tomu, že Bojkovice jsou malým městem, kde vše je na dosah ruky; vzhledem k tomu, že jsem byl ochotný sejít se kdykoli. Komunikace se smrskla na psaní si dopisů, výměnu názorů v žákovské knížce.
Ideály se zhroutily jako domeček z karet. Tradice mě semlela, zvykl jsem si, že rodiče (obvykle jen těch neproblémových žáků) potkám třikrát ročně na třídní schůzce. Nezdržuji je dlouhým proslovem. Rozdám jim lístečky s prospěchem a chápu, že musí běžet postavit se do fronty. „S vámi a s vámi bych rád hovořil o samotě, prosím,“ říkávám, odváděje si rodiče do kabinetu, před kterým stojí štrůdl lidí, jako před masnou v dobách nedávno minulých. Deset minut mi nestačí. Chtěl bych nabídnout čaj nebo kafe, v klidu pohovořit, poklábosit, dovědět se o žákovi něco víc z jeho každodenního života. Místo toho jen shon, stres, nervózní rodič, který povětšinou očekává zlé zprávy. Na některé se nedostane. Jako v masně v dobách nedávno minulých.
Zrušme rodičáky!
…přednesli jsme s kolegou řediteli. „A jak si to představujete, pánové?“ Hlavním smyslem navrhovaného řešení je odbourání negativního pocitu rodičů vůči škole, který má základ někde v hloubi duše a souvisí se zážitky z dětství. Chtít po rodičích, aby opět usedli na rodičovské schůzce do školních lavic, znamená jediné. Vyvolání nepříjemného, jakoby ponižujícího pocitu, který je navíc ještě umocněn učitelem, který před ně předstoupí a chce jim něco vykládat. Chtě nechtě – s partnerskou spoluprácí to má pramálo společného. A to se nezmiňuji o situaci, kdy netaktní učitel začne prát „špinavé prádlo“ konkrétního žáka přede všemi.
Existuje jedno velmi elegantní řešení, jak se výše popisovaným negativům vyhnout. Jsou jím osobní schůzky, o které se postará třídní učitel. Vypracuje časový rozpis, dle kterého se postupně setká se všemi rodiči alespoň jednou za tři měsíce. Schůzky budou doloženy presenční listinou a připomínkami rodičů. Tedy žádná změna ani práce navíc oproti klasické třídní schůzce. Nejenže schůzka proběhne v klidu a bez zbytečného stresu a napětí na obou stranách, ale zcela zákonitě se zlepší vztah rodiče ke škole jako k instituci. A konečně bude dostatek času na partnerský rozhovor. Rodič se dozví o své ratolesti, třídním kolektivu a škole jistě víc, než na tradičních uspěchaných třídních schůzkách.
Čtvrtletní klasifikace by se tím samozřejmě nerušila. Informace rodičům o prospěchu žáka by proběhla standardním způsobem – žákovská knížka, lístečky se známkami apod.
Tématické schůzky
Ano, připouštím, že jsou okamžiky, kdy hromadná rodičovská schůzka je nutná. Takovým případem je plenární schůze SRPŠ, na které se rodiče dozví obecné věci o zajištění běhu školy, o spolupráci s městem, financování, dalším rozvoji nebo např. schůzka rodičů sedmých tříd k organizaci lyžařského výcviku. Tyto informační – tématické schůzky by se neměnily.
Závěrem dodávám, že má-li být celá reforma třídních schůzek úspěšná, musí na ní mít zájem nejen vedení školy, ale především třídní učitelé. Že budou muset vynaložit poněkud větší úsilí než doposud? Vždyť právě proto jsou třídními učiteli.
Zdeněk Ogrodník
0 komentářů:
Okomentovat