Po úvodních dílech věnovaných zakládání časopisu, vytvoření redakční rady, počítačové typografii a novinářské etice se dostáváme k přiblížení hlavních žánrů. Je na vás, které z nich budete ve svém školním časopise trvale používat. Studenti by si však měli vyzkoušet nejlépe všechny.
Po úvodních dílech věnovaných zakládání časopisu, vytvoření redakční rady, počítačové typografii a novinářské etice se dostáváme k přiblížení hlavních žánrů. Je na vás, které z nich budete ve svém školním časopise trvale používat. Studenti by si však měli vyzkoušet nejlépe všechny.
Nedělal jsem si žádný statistický průzkum, ale myslím si, že školní časopis většinou vedou učitelé českého jazyka. Ti musejí novinářské žánry znát velmi dobře, protože je studovali na vysoké škole. Ovšem jedna věc je vědět, že zpráva patří do publicistického stylu, a druhá věc je, jestli jsou schopni nějakou zprávu napsat… Pokud si kolegové češtináři myslí, že novinářské žánry bravurně ovládají, mohou některé části tohoto článku přeskočit. Je totiž určen hlavně studentům a učitelům, kteří sice vedou školní časopis, ale vystudovali např. matematiku nebo výtvarnou výchovu.
Rozsah a obsah článku
Když redaktor píše nějaký článek, většinou musí znát předem nejen jeho obsah (o čem bude psát), ale také rozsah (kolik řádek má k dispozici). Noviny ani časopisy totiž nejsou nafukovací. Příslušná rubrika mívá předem stanovený a třeba i několik let neměnný rozsah stránek. Například všechny články o kultuře se musejí vejít na stranu 10 a 11. To, že se zrovna nic zajímavého neděje, čtenáře nezajímá. V denících se něco děje pořád… Myslím, že byste byli daleko víc rozmrzelí, kdybyste otevřeli noviny a našli v nich bílá místa s textem „nic se neděje“ nebo „okurková sezóna“, než kdybyste tam objevili články špatné nebo bezduché plácání…
Médium a jeho struktura totiž stojí nad redaktorem i samotnou událostí! V daném dni se musí stát právě tolik událostí, aby to zaplnilo v jedněch novinách jednu stránku, v dalších třeba stránky dvě nebo i čtyři. Večerní zprávy v televizi mají také předem stanovenou délku, protože od 20.00 musí přece začít film…
Skutečnost tedy musí projít celou řadou sít, než se dostane k divákovi nebo čtenáři. Výsledek často připomíná hru na tichou poštu, protože redaktoři většinou dané problematice příliš nerozumějí a málokdy bývají odborníky ve všech oborech, o kterých nás informují. Jen si vzpomeňte, kolika nepřesností jste si všimli, když novinář zprostředkovával informace právě z vašeho oboru!
Zpráva
Prostřednictvím zprávy se ze skutečnosti stává událost. Zpráva by měla být pokud možno aktuální a co nejobjektivnější. Redaktor by neměl události komentovat (hodnotit), ale zprostředkovat je čtenáři.
Nejdůležitější je první odstavec zprávy. Měl by odpovědět na otázky CO? KDY? KDE? a KDO? V dalších odstavcích by měla být tato stručná informace rozvedena. Čtenář by se měl ještě dozvědět PROČ? a JAK? Slovo by měli dostat také hlavní účastníci události (ten, kdo je jejím původcem, i ten, kterého se dotýká).
Zpravodajství pokrývají jednotlivé redakce z vlastních zdrojů. Na psaní zpráv si najímají stálé i externí spolupracovníky. Velkou oporou jim přitom bývá zpravodajství ČTK (Česká tisková kancelář), které najdete na webu www.ceskenoviny.cz, nebo obdobných zahraničních agentur (např. Reuters). Tyto agentury předávají dál jen ověřené zprávy, na které se lze většinou spolehnout. (Někdy ovšem chybují i zdejší novináři – např. ČTK informovala o smrti Jaroslava Foglara, následně vyšel v několika novinách jeho nekrolog, který si živý Foglar se zájmem přečetl…) Pokud jste něco zajímavého zažili i vy, můžete média sami kontaktovat a uvidíte, jestli o vaše informace budou mít zájem.
Noticka
To je vlastně kratičká zpráva. Odpovídá pouze na základní otázky a většinou ani není opatřena titulkem (dříve měla tuto formu velmi oblíbená „černá kronika“, která čerpala náměty z policejních protokolů).
Komentář
Komentáře neboli názory na aktuální události by neměly být součástí zprávy. Často bývají od zpráv odděleny i tím, že vycházejí na úplně jiné stránce než příslušná zpráva. Komentář nemusí být tak aktuální jako zpráva a měl by obsahovat jasný názor autora. Je tedy logicky subjektivní! Samozřejmě čtenář snadno pozná, jestli obsahuje jen snůšku nesmyslů a osobních výpadů, nebo jestli jde o důležitý názor, který je podpořen věcnými argumenty, fundovaností autora nebo alespoň jeho vlivem.
Většina redakcí má své komentátory, kteří by neměli psát zároveň zprávy (snáze se tím dosáhne „čistoty“ obou hlavních novinářských žánrů). Není ale problém zaslat do redakce váš vlastní komentář. Já to občas udělám. A pokud jsem dost rychlý nebo napíšu svůj názor na méně aktuální téma, článek bez problémů vyjde během několika dní (třeba v MF DNES).
Pokud chcete, můžete si přečíst můj komentář I v diskuzi o reformě školství je třeba argumentovat nebo Reforma školství – jak začít.
Glosa, úvodník
Glosa je kratičký komentář (obdoba noticky u zprávy). Glosy vycházejí například v mém oblíbeném časopisu Reflex pod „krycím“ názvem Guláš.
Úvodník je komentář na důležité téma, který dříve vycházel na titulní straně novin, ale v současnosti ho z většiny deníků vytlačily zprávy (stále ho najdete v Lidových novinách, kam psal kdysi dávno skvělé úvodníky Karel Čapek). Do časopisů píše úvodník většinou jeho šéfredaktor (říká se mu krásně česky – editorial).
Recenze a kritika
Také recenze a kritiky patří mezi novinářské žánry, ve kterých autor předkládá čtenáři vlastní názory a nese svou kůži na trh… Jde vlastně o úvahy nebo zamyšlení nad výtvorem někoho jiného. Oba žánry se objevují v rubrikách věnovaných kultuře nebo zábavě.
Recenze má v první řadě informovat o nějaké nové události ze světa vědy nebo kultury. Recenzují se knihy, filmy, divadelní představení, hudební nahrávky, koncerty atd. Osobně si myslím, že recenze je plíživá reklama. Autor hodnoceného díla za ní ovšem neplatí a naopak recenzent zaplaceno dostává… Častokrát se ovšem stává, že recenzent čtenářům dané dílo nedoporučí. Může tak ublížit jeho autorovi. (Traduje se, že slavný český kritik F.X.Šalda strhal básnickou sbírku spisovatele Chaloupky tak, že raději přestal psát. Naopak je dokázáno, že Šalda některé knihy, o kterých psal, vůbec nečetl! O jedné básnické sbírce se totiž vyjádřil jako o sbírce povídek…)
To už se ale dostáváme ke kritikám. Ty by měly být daleko hlubší než recenze. Kritik by měl své názory na konkrétní dílo podpořit věcnými argumenty (nejlépe přímými citacemi) a upozornit i na širší souvislosti. Literární kritika je vedle literární historie a teorie součástí literární vědy. To by si měl uvědomit každý, kdo se pokouší psát kritiky. Jistě víte, že psát kritiku neznamená dílo absolutně zkritizovat a totálně strhat. Kritika může vyznít i pozitivně! Kritik by měl totiž dílo vztahovat k určitým nadčasovým kritériím (umělecká kvalita, morálka, stav poznání atd.), ne dštít síru na jeho autora, protože se ten den špatně vyspal…
Přečíst si můžete moji kritiku na středoškolskou učebnici Kouzelné zrcadlo literatury a recenzi na film Tanec v temnotách.
Interview
Rozhovor je hlavním postupem, kterým novináři získávají potřebné informace. Zpravodajcům slouží k jejich ověřování (části rozhovoru se objevují v článcích v podobě přímé řeči). Nás ale zajímá rozhovor jako novinářský žánr. Jeho cílem je buď prezentovat nějakou osobnost (její zájmy, úspěchy atd.), nebo od ní získat zajímavé informace a názory. Připravte si tedy tužku, blok a zapněte si diktafon…
Novinář by si měl předem stanovit cíl rozhovoru a přizpůsobit mu svoje otázky. Doporučuje se navštívit zpovídaného v prostředí, na které je zvyklý (práce, byt). Také byste měli klást nejdříve otázky jednoduché a nezáludné a až později přejít k otázkám nepříjemným („na tělo“). Musíte totiž navázat se zpovídanou osobou kontakt. Když se jí nejdříve zeptáte, proč zpronevěřila deset milionů, řekne vám „bez komentáře“ a máte po rozhovoru. Na ty miliony by mělo dojít postupně, to už se bude cítit příjemněji (ne jako štvanec) a možná bude i sdílnější… Udělat rozhovor není tak snadné, jak se na první pohled zdá, chce to špetku odvahy, psychologie, drzosti, ale také solidnosti. Rozhodně byste se na něj měli dobře připravit.
Bývá zvykem dávat hotový rozhovor k autorizaci. Zpovídaná osoba si ho před vytištěním přečte a opraví v něm pravopisné chyby… (to snad ne!) …upraví nepřesná vyjádření a vyškrtá určité pasáže. Někdy to může být na škodu, jindy to redaktorovi pomůže. Pokud děláte rozhovor s někým, koho si vážíte, a chcete tento pocit zprostředkovat ostatním, nebude vám asi autorizace vadit. Pokud chcete někoho prostřednictvím rozhovoru ponížit, ani ho nezačínejte dělat a najděte si jinou zábavu…
Moji studenti žurnalistiky spáchali tento rozhovor s Ondřejem Havelkou.
Medailon
Výsledkem rozhovoru může být i medailon. Informace se v něm neuspořádají formou otázka – odpověď, ale jako souvislý text. Medailon bývá věnován osobnosti zajímavé nebo významné. Ať už žijící (může slavit nějaké životní jubileum), právě zemřelé (nekrolog) nebo historické (u příležitosti kulatého výročí narození nebo úmrtí).
Anketa
Blízko k rozhovoru má také anketa. V ní pokládáme více lidem (většinou neznámým a náhodně vybraným) stejnou otázku. Vypovídací hodnota ankety je ovšem velmi nízká, protože jde o názory zcela nahodilé. Takto postavená anketa média nanejvýš trochu ozvláštní…
Něco jiného je průzkum veřejného mínění. Ten se dělá na základě statistických sociologických metod, a proto je jeho vypovídací hodnota mnohem větší. Důkladně vybranému sociologickému vzorku populace se např. položí otázka: „Koho budete volit?“ – tabulka volebních preferencí potom zhruba odpovídá skutečnosti (většinou je ale stejně třetina voličů nerozhodnutá).
Fejeton, mystifikace, persifláž, vtip, povídka
Ozdobou novin bývá vtipný fejeton. Jde o originální zamyšlení, nejlépe zakončené pointou. Mistrem fejetonu byli Jan Neruda a Karel Čapek. Z žijících autorů to je Rudolf Křesťan, Ludvík Vaculík a Michal Viewegh.
V některých novinách se také objevují různé mystifikace a perzifláže, zvláště 1. dubna (apríl) a 31. prosince (Silvestr). Trochu opatrný bych byl s vtipy. Ty se mají spíše vyprávět, a proto jim otištění v novinách škodí. Navíc se ani neví, kdo je jejich autorem.
Tyto žánry jsou už spíše literární – stejně jako povídky a básně. Dříve byly noviny plné uměleckých příspěvků, vycházely v nich dokonce romány na pokračování! Dnešní čtenáři ale zřejmě o umění nestojí. Radši si přečtou nějaký populárně naučný článek ze světa vědy a techniky…
Jestli chcete, můžete si přečíst fejeton Michala Viewegha Švédské stoly aneb Jací jsme nebo moji aprílovou mystifikaci Vrátíme hravost hodinám češtiny?.
Tipy, reklama a inzerce
V novinách se také objevují různé kulturní tipy (nebo tipy na výlety a další zajímavé akce). K tipům mají blízko i různé srovnávací testy. Zákazník se díky nim může lépe orientovat v cenách a kvalitě nabízeného zboží. Reklama a inzerce většinu médií živí.
Křížovky, testy, horoskopy
V rubrice zábava bývají často různé křížovky, testy, kvízy, rébusy, hlavolamy, šachové koncovky, horoskopy atd. Vytvořit nebo dokonce vyluštit křížovku je podle mě úkol skoro nadlidský. Ale řada lidí si asi myslí opak, jinak by na trhu nebylo tolik tiskovin, které se skládají pouze z výše zmíněných útvarů.
Dopisy čtenářů
Poslední rubrikou, o které bych se rád zmínil, jsou dopisy čtenářů. Tato část novin může mít podobu poradny (Milá Sally…) nebo jen jakési nástěnky s dopisy adresovanými redakci. Noviny by neměly zveřejňovat dopisy anonymní, já jsem ovšem zažil jiný prohřešek proti novinářské etice – redaktoři tyto dopisy sami psali a zveřejňovali je pod různými „pseudonymy“, proto v jejich autentičnost příliš nevěřte.
Tiráž, titulky, popisky k fotografiím
Správné periodikum by mělo obsahovat tiráž. Uvádí se v ní název, adresa redakce, jména a funkce redaktorů, telefonní a e-mailové kontakty, informace o předplatném, číslo registrace u ministerstva kultury a další důležité údaje.
Náležitou pozornost je nutno věnovat názvům článků (titulkům). Titulek by neměl být v rozporu s obsahem článku, neměl by být přehnaně skandalizující, ale měl by upoutat čtenáře. Aby byly články přehledné, používají se někdy titulky dva, případně i mezititulky. Také se vybírají některé části článku a tisknou se znovu (větším písmem), nebo se na začátku shrne obsah celého článku. To vše usnadňuje čtenáři orientaci a poutá jeho pozornost (málokdo čte totiž celé noviny, lidé si spíše vybírají články na základě těchto paralelních textů). K nim můžeme přiřadit i popisky k fotografiím, obrázkům a grafům. Jsou to totiž nejsledovanější části novin.
Novinářské žánry a školní časopis
Ponechám na vás, které poznatky z tohoto článku využijete při tvorbě školního časopisu. Nejspíše narazíte na problém s aktuálností zpráv. Možná budou studenti příliš odvážní ve svých komentářích a nebudou své názory podkládat věcnými argumenty, ale spíše prchavými dojmy…
Rozhodně by si ale měli všichni redaktoři tyto žánry vyzkoušet. Interview můžete využít k tomu, aby se všichni redaktoři vzájemně poznali. Zadáním komentáře můžete zjistit jejich názory na školu. Studenti také mohou uspořádat soutěž (anketu) o nejlepšího učitele. Formou medailonu můžete představit některé učitele a úspěšné studenty. Dopisy a e-maily redakci mohou posloužit jako zajímavá zpětná vazba.
Je dobré, když je časopis co nejzajímavější. Proto se snažte o co největší žánrovou pestrost a pečlivě vybírejte náměty jednotlivých článků. Nebojte se nějaký příspěvek vyřadit nebo přesunout do příštího čísla. V profesionálních redakcích je to běžné.
Doporučená literatura
- Encyklopedie praktické žurnalistiky, Libri, Praha 19999, cena 195 Kč (www.libri.cz)
- Učebnice českého jazyka – sloh
- Pravidla českého pravopisu
- Slovník spisovné češtiny
- Slovník cizích slov
Příště si nenechte ujít téma „Mediální výchova“.
Radek Sárközi
0 komentářů:
Okomentovat