V pokračovacím článku o zkušenostech s výukou programování (Baltíka) se hodlám zaměřit na způsob hodnocení, který se mi v kroužku osvědčil. Vedle toho se dotknu i řešení problému s rozdílnou pokročilostí žáků.
Nejprve bych se chtěl krátce vrátit k závěru svého minulého článku , v němž jsem popisoval svoji pouť ke koncepci, při níž děti posílají domácí úkoly mailem, takže si je mohu v klidu před hodinou prohlédnout a připravit si k nim i případné připomínky či náměty na zlepšení.
Tato koncepce se mi stále více osvědčuje. Dětem stouplo sebevědomí. Líbí se jim, že používají „dospělácké“ technologie a dělají něco, co většina jejich vrstevníků nedělá, a co je tak přiblíží ke světu dospělých. Potěšilo mne, že mi přišlo i několik děkovných mailů od rodičů, v nichž projevovali své potěšení nad tím, jak jejich robátka proháním.
Hodnocení musí být i v kroužku
Abych děti ještě více stimuloval, dostávají za své programy body. Za to, že na kroužek vůbec přijdou, dostanou 5 bodů, za každý dodaný program standardní složitosti a dokonalosti dalších 5 bodů. Je-li program něčím zajímavý, mohou za něj dostat ještě dalších 5 bodů za originalitu a nápaditost. Je-li program slabší, dostanou méně.
Několikrát se již stalo, že dítě bylo nemocné, ale jeho domácí úkol přišel, takže dostalo alespoň body za něj. Naopak se letos neopakovaly loňské předvánoční situace, kdy mi dítě vysvětlovalo, že nemohlo přijít na kroužek, protože si muselo jít s maminkou koupit boty.
Velmi dobře se také osvědčilo to, že dětem po hodině pošlu mailem všechny došlé domácí úkoly, protože v nich najdou řadu inspirací pro své budoucí projekty. Zajímavé je, že skoro nikdy neopravují a nevylepšují programy svých kolegů, ale spíše se snaží zakomponovat zajímavé myšlenky do programů vlastních.
Systém posílání došedších programů spolu s případným stručným shrnutím látky a hlavně se zadáním na příště odboural omluvy typu: Nemám domácí úkol, protože jsem tu minule nebyl.“ Děti už zjistily, že mne nezajímá, proč úkol nemají. Nemají úkol, nedostanou body. Žádné jiné sankce nezavádím s výjimkou té, že místa k sezení u demonstračního monitoru si nejprve vybírají ti, kdo domácí úkol poslali. Pro ty, kteří jej neposlali, zbývají zadní řady.
Na zavedeném systému se mi líbí, že udrží pozornost i u dětí, které domácí úkol nepošlou. Při procházení ostatních domácích úkolů si totiž všichni minulou látku automaticky zopakují, takže pak mohou „kvalifikovaně“ (lepší termín mne nenapadl) sledovat následující výklad.
Systém má ještě jednu výhodu: když přijde méně úkolů (to se mi stalo těsně před vánocemi), znamená to, že děti měly přes týden na programování málo času nebo že látka byla příliš těžká. V obou případech je to pádným důvodem pro to, abych pro jistotu vše ještě jednou zopakoval.
Problémy s pokročilými
Kroužek pokročilých má některá specifika způsobená tím, že tři z dětí jsou před ostatními výrazně napřed. Řeším-li s nimi problémy v jejich programech, netuší ostatní, o čem je řeč. Vysvětluji-li něco ostatním, tato trojice je tak hyperaktivní, že to až vadí, protože nedává ostatním čas na to, aby si vše náležitě srovnali v hlavě.
Rozdělil jsem proto kroužek pokročilých na dvě skupiny: první jsem nazval základní, druhou jsem označil jako elitní. Hodina nyní většinou probíhá tak, že nejprve něco vysvětluji základní skupině a elitní skupina si stáhne do kouta, kde si žáci vzájemně ukazují a vysvětlují svá řešení „elitního“ domácího úkolu.
Poté rozpustím základní skupinu k počítačům, kde mají za úkol vytvořit jednoduchý program, v němž použijí to, co jsme si právě vysvětlili. Sám si pak sednu s elitní skupinou a naučíme se něco nového. Snažím se přitom jen naznačovat použití nových konstrukcí a co nejvíce je odkazovat na nápovědu (stále programujeme v Baltíkovi). Chtěl bych, aby se naučily nastudovat tyto pasáže sami z nápovědy. Vím, že pro čtvrťáky je to poměrně náročný úkol. Zatím jsem to s nimi zkoušel jen dvakrát. Uvidíme, co přinesou příští týdny.
Příště se pokusím zamyslet na úlohami, které žáci v hodině s Baltíkem řeší.
Rudolf Pecinovský
0 komentářů:
Okomentovat