Nedávno jsem zde dokončil seriál článků o výuce programování, zaměřený především na výběr vhodného jazyka. Tyto teoretičtější úvahy bych rád doplnil několika čistě praktickými postřehy, jak vyzrát nad povahou dnešních dětí, tak aby je výuka programování bavila a zároveň neztratila na efektivitě.
Vedu dva zájmové kroužek programování v ZJŠ v Praze 6. K pravidelné výuce fyzicky přítomných dětí jsem se vrátil v minulém roce – po desetileté odmlce. (Naposledy jsem učil děti programovat před revolucí – pak Svazarm a jiné zájmové organizace, které organizovaly takovéto kroužky, rozprášili. Ne vše, co se v uplynulých letech stalo, bylo optimální).
Za těch 10 let se mnoho věcí změnilo. V současné době již má většina dětí ve třídě přístup k počítači. Někdo má vlastní, jiný sdílí domácí počítač s rodiči nebo sourozenci, další má možnost chodit ke kamarádovi nebo může docházet do zaměstnání svých rodičů a používat počítač tam. Změnilo se i vybavení škol. Ty tam jsou časy PMD nebo dokonce (nedej bože!) IQ. Dnes jsou školy standardně (varování pro případné šťouraly: standardně neznamená všechny!) vybaveny učebnami se sítí počítačů na nichž běží některá z novějších verzí Windows.
Roztěkané děti a moderní lákadla
Těšil jsem se, jak s použitím současné techniky a současných programů vzroste efektivita veškeré výuky. K mému překvapení se ukázalo, že opak je pravdou. Když se děti (jednalo se o děti ze 3. třídy) posadí k počítači, zapomenou na všechno. Samotná rozsvícená obrazovka s šetřičem je pro ně magnetem, který jim „zastaví mozek“ a nedovolí se soustředit na výklad.
Po půl roce byly děti schopné vytvářet jednoduché programy s vnořenými cykly s pevným počtem opakování. Na moje gusto to bylo trochu málo. Dříve (tj. před oněmi deseti lety) jsme v této době již vesele probírali cykly s podmínkou s rozhodování.
Nemyslím si, že by děti byly hloupější. Jsou jen trochu více roztěkané. Současné počítače jsou díky svým schopnostem daleko podmanivější a i Baltík, který jsem pro výuku používal, je daleko větším lákadlem, než býval Karel.
Nevadilo by mi, že si děti hrají a pouze vylepšují své prvotní triviální prográmky, kdyby tato hrající si většina nestrhávala dolů ty, kteří mají zájem se dozvědět i něco více a dělat programy zajímavější.
V druhém pololetí jsem proto změnil systém práce. Děti se nejprve všechny sesedly v čele učebny, kde jsem jim na svém notebooku připojeném na externí 17“ monitor ukazoval nové konstrukce. Po půl hodině výkladu se pak rozprchly k počítačům a zkoušeli naprogramovat to, co se právě dozvěděli.
Systém se osvědčil. Výuka se výrazně zrychlila. V průběhu druhého půlroku jsme stihli probrat konstanty a proměnné, cykly a větvení, procedury a základy práce s klávesnicí. Na konci druhého pololetí již byla značná část dětí schopna naprogramovat jednoduchou hru, v níž uživatel řídil z klávesnice postavičku pohybující se bludištěm a reagující na nejrůznější situace.
Příliš mnoho dětí škodí
V tomto školním roce již vedu kroužky dva: v prvním jsou opět začátečníci ze 3. tříd, v druhém jsou pokročilí z loňského kroužku, k nimž se přidalo i pár žáků z vyšších ročníků. Po loňských zkušenostech jsem se rozhodl postup ještě více urychlit. Na třídních schůzkách na počátku roku jsem rodičům oznámil, že povinností každého člena kroužku je mít vlastní licenci použitého programu (přiznejme si, že 300 Kč nejsou v dnešní době žádné velké peníze) a že do kroužku budu brát pouze děti, které mohou (a budou) dělat domácí úkoly.
Paní ředitelka mi sice vyčítala, že jsem na své prezentaci rodiče zbytečně strašil, takže se do kroužku nikdo nepřihlásí, nicméně jsem je strašil asi málo, protože se opět přihlásilo 50 dětí. Naštěstí jsem mezi tím nastoupil do nového zaměstnání, takže se musela přesunout doba kroužku a v novém termínu některé děti nemohly. V současné době je v každém z kroužků okolo 15 dětí, což považuji za rozumné optimum (méně by samozřejmě bylo jak pro děti, tak pro vyučujícího lepší).
Bez domácího úkolu ani ránu
Dětem jsem oznámil, že k počítači se smí posadit pouze ten, kdo přinesl domácí úkol, a že ostatní pravděpodobně látce dostatečně neporozuměli, takže ji mezi tím s nimi zopakuji. Psychologický účinek byl značný – domácí úkoly začala nosit převážná většina žáků.
Objevil se však jiný problém, a to nekompatibilita disketových mechanik domácích a školních počítačů. Ne vždy se dětem podařilo ve škole přečíst disketu, kterou doma nahráli, přestože se dušovali, že ji doma nahrávali doporučeným postupem.
(Odbočka: Pro ty, kdo potřebují pracovat s disketami, doporučuji naučit děti, že po nahrání diskety ji musí vysunout z mechaniky (tím se vyprázdní buffer, čili vyrovnávací paměť), opět ji do mechaniky zasunout a přečíst. Optimální je, když čtený obsah kopírují zpět na disketu. Není-li na ní dost místa, mohou jej načíst třeba na plochu a odtud po přečtení smazat. Tento postup zaručí, že se disketu alespoň jednou podařilo přečíst, a výrazně tím zvýší pravděpodobnost přečtení i na jiném počítači. Opakuji nutnost vysunutí a zasunutí diskety. V opačném případě při následném čtení nemusí počítač číst z diskety, ale pouze z bufferu, kde si zapsaný obsah ještě pamatuje, takže se o čitelnosti diskety nic nedozvíme.)
Změnili jsme proto dispozice. Dohodli jsme se, že všechny děti či jejich rodiče mají přístup k internetu. Děti proto dostali za úkol posílat (nebo nechat posílat) své úkoly na moji mailovou adresu. Ti dva, kteří doma ani v zaměstnání svých rodičů přístup k internetu nemají, mohou posílat své maily přímo ze školy. Zatím ale dávali přednost využití svých k internetu připojených kamarádů.
Tento nový postup se mi náramně osvědčil. Hodinu začínáme prezencí, při níž si místa k sezení vybírají nejprve ti, kteří poslali domácí úkol, a teprve pak ti, kteří jej neposlali (rychle jich ubývá). Celá výuka probíhá na mém notebooku připojeném paralelně k externímu monitoru.
První část hodiny si pak ukazujeme jednotlivé domácí úkoly a ukazujeme si, jak by se daly zlepšit. Pak si povíme něco nového a ukážeme si aplikaci na jednoduchém prográmku. Po hodině pak všechny domácí úkoly společně s programy, které jsme dělali na hodině, pošlu dětem mailem. Na další hodinu pak mají dva druhy domácích úkolů: 1) vylepšit předchozí domácí úkoly svých kamarádů a 2) vytvořit jednoduchý program, v němž použijí nově vyloženou látku.
Nový postup se mi velmi osvědčil. Čistý vyučovací čas se prodloužil, protože odpadly různé zdržující akce. Naopak zájem dětí o spolupráci silně vzrostl. Doufejme, že nám to vydrží.
Rudolf Pecinovský
0 komentářů:
Okomentovat