V prvním letošním dvojčísle časopisu Český jazyk a literatura jsem si se zájmem přečetl vyznání kolegyně Heleny Jarocké Čítanka a já, které končí apelem na autory čítanek: neprezentujte svou originalitu, ale přinášejte ukázky pro jednotlivé spisovatele nejtypičtější! Jako představitel nakladatelské obce si dovolím na text zareagovat.
V prvním letošním dvojčísle časopisu Český jazyk a literatura jsem si se zájmem přečetl vyznání kolegyně Heleny Jarocké Čítanka a já, které končí apelem na autory čítanek: neprezentujte svou originalitu, ale přinášejte ukázky pro jednotlivé spisovatele nejtypičtější. Jako představitel nakladatelské obce si dovolím na text zareagovat.
Nuže předně pokládám za pomýlenou představu, že ideálem je dosažení stavu, kdy celá třída je na základě uměleckého zážitku z literárního díla stejně „okouzlená, rozteskněná, dojatá či rozradostněná“ jako vyučující. Svěřuje li se autorka s tím že, „naivně věří, že např. každé setkání s literárním dílem, které svým žákům zprostředkuje, je musí zaujmout tak, že zapomenou na celý svět“, je to víra skutečně naivní. Literární dílo je mimo jiné také sdělením, komunikačním aktem mezi autorem a čtenářem. A jako spolu vzájemný rozhovor spontánně nezapřede jakákoli náhodně vybraná dvojice lidí, není také možné, aby se takový dialog automaticky odehrával mezi libovolným čtenářem a autorem prostřednictvím literárního díla.
Přičteme-li k výše řečenému rozdíl zhruba devíti generací, který dělí dnešní studenty např. od Máchy, stejně jako jejich nedostatečně hlubokou životní zkušenost, těžko se divit, že ne každému z nich byl blízký a srozumitelný třeba Máj, na jehož nepochopení kolegyně Jarocká žehrá.
Zaklínadlo zvané „obyčejný kantor“
Skrze tradiční připomínku nutnosti tvůrčího přístupu a omezení faktografie se pak autorka dostává k tomu, že hořce spílá „nejnovějším učebnicím“, které „jdou přesně proti tomuto trendu“. Záplava jmen autorů a děl je prý stále děsivější. Ponechme teď stranu nepřípustnou generalizaci (jmenovány jsou všeho všudy dvě učebnice, bez uvedení vydavatele či roku vydání), za daleko varovnější pokládám výkřik: „Používáme-li takovéto učebnice se svými žáky, kdo z nás obyčejných kantorů si dovolí něco z nich vynechat?“
Přiznám se, že mezi skutečnostmi, kterých se v dnešním světě upřímně hrozím, zaujímá tzv. „obyčejný kantor“ jedno z čelných míst. Nikdy to není „obyčejný učitel“, musí to být „kantor“, jen tak na sebe nabalí řadu roztomilých konotací nejlépe ještě z časů c. k. monarchie. „Obyčejný kantor“ je ten, který je dán na milost a nemilost vrchnosti (ministerstvu, autorům osnov, editorům čítanek), ten, který je vykonavatelem vyšší vůle, zcela bez formálních i osobních kompetencí, poslední dělník na poli pedagogiky. Jeho duch, zdá se, opanoval řadu pedagogických sborů. Někdy mám pocit, že víc než Bílou knihu potřebuje naše školství hrstku statečných exorcistů, kteří by obešli všechny české vzdělávací ústavy a tohoto démona za vyzvánění zvonů a hlaholu polnic vymýtili.
Tím prvním, co je tedy třeba pro ozdravení literární výchovy na školách udělat, je zbavit se perspektivy „obyčejného kantora“ a začít nakládat s učebnicí jako vysokoškolsky vzdělaný, kompetentní a kreativní odborník. Obsah vzdělávání v předmětu literární výchova je přece vymezen zcela jinými dokumenty než obsahem učebnice. Ta je jen jedním ze zdrojů informací o literárním vývoji daného období, přehledem směrů a medailonů profilových autorů. Čítanka je pak zásobníkem textů, z nichž si učitel vybírá ty, které považuje za vhodný nástroj k dosažení vzdělávacího cíle, jímž je čtenářská kompetence a rozvoj estetického vnímání uměleckého textu. Pokud se však nástroj stane cílem, cíl se stane nedosažitelnou chimérou.
Ideálem jsou donekonečna omílané úryvky?
Kolegyně Jarocká plísní autory učebnic za to, že „se snaží spíše prezentovat svou čtenářskou vyspělost a originalitu, než aby sloužili žákům a přinášeli ukázky pro jednotlivé autory nejtypičtější a čtenářské obci nejznámější“. Jako doklad podobné zvrácenosti uvádí své marné hledání Vrchlického básně „Za trochu lásky“. „Přitom,“ říká autorka, „lze jen těžko najít známější a pro autora příznačnější text, než je tento.“ I kdyby to nakrásně byla pravda (s jistou dávkou cynismu bych mohl kontrovat masovou známostí dílka „Rytíř Smil“, jež je Vrchlickému připisováno), co to dokazuje? Že vláčet autory a díla z čítanky do čítanky padesát či sedmdesát let bez ohledu na měnící se vnímání a prožívání soudobé mládeže je cosi záslužného samo o sobě?
Omílání stále stejných textů pak často svádí také k opisování jejich interpretací, takže se osobní pohled konkrétního autora vleče čítankovou tvorbou desítky let, vydávaný za cosi obecného a jaksi shůry daného. Přitom vůbec nemusí být ani přesný, ani komplexní. S tím pak přímo souvisí i vymezení toho, co je „nejtypičtější“. Vědí například maturanti, že Nezvalova poezie z dvacátých let má mimo jiné velmi silný existenciální rozměr a je mocně sycena vědomím konečnosti života a heideggerovským „bytím k smrti“? Ne? Možná proto, že nejčastěji opisovaný autor učebnice určil za nejtypičtější dílo Pantomimu.
O tom, jak velký význam přikládá autorka konkrétním vybraným ukázkám, svědčí závěr jejího textu, kdy se obrací na autory čítanek slovy: „Myslete při jejich tvorbě na žáky a učitele, aby měli v rukou knihy, které přinášejí ukázky pro všechny maturanty nepostradatelné.“ Osobně mi připadá, že pokud bude maturita koncipována tak, že k jejímu úspěšnému složení bude znalost některých konkrétních ukázek nepostradatelná, je cosi od základů špatně.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat