Na našich školách se občas objevuje učitel, kterého označujeme jako diktátora. Jak se takový učitel projevuje? Jak reagují žáci na učitele-diktátory? Jak je přijímán svými kolegy? Potřebuje učitel-diktátor sám pomocnou ruku?
Podobné otázky si často kladou odborníci, kteří se zabývají charakterem a podstatou učitelské profese, ale i žáci, studenti a jejich rodiče, kteří se s učitelem diktátorem někdy setkali. Možná můžeme s trochou nadsázky připustit, že skoro v každém pedagogickém sboru najdeme učitele, který je označován jako diktátor. Proč je tomu tak?
Škola a školní práce je založena na vztahu učitel–žák. Tento vztah je realizován ve škole a škola je institucí, která upravuje vztah učitele a žáka psanými i nepsanými pravidly. Tato pravidla mají vytvořit nezbytný rámec pro naplnění hlavního poslání školy tj. vzdělávání.
Charakter učitelovy práce je založen na formulování požadavků na žáky. Právě formulace požadavků a s tím spojená komunikace se žáky je často poznamenána velkou direktivitou, neochotou komunikovat a potřebou mít moc ve svých rukou.
Svoje požadavky předkládá učitel v přímé interakci se žáky, ale i formou úkolových situací. Specifika formulací učitelových požadavků jsou ovlivněna mnoha faktory např. osobnostními zvláštnostmi učitele, jeho představou toho, jaký má být úspěšný žák, jaké výkony by měl podávat, jak by se měl chovat. Zvláštnosti těchto očekávání jsou většinou výslednicí vlastní životní zkušenosti v roli žáka, odrazem výchovy v rodině, pojetí sebe jako učitele, ale i dosavadními zkušenostmi se žáky.
Vztah k žákům
Učitel-diktátor formuluje svoje požadavky vždy z pozice moci, nepřipouští diskusi a žádá plnění požadavků bez dalších otázek. Jeho diktát spočívá v nastolení pravidel vzájemných vztahů, které jsou naprosto jednosměrné, protože ze strany žáků se žádá především poslušnost. Již při prvním kontaktu se třídou si takový učitel vymezuje přesné požadavky na chování třídy a jednotlivých žáků, které se většinou týkají formálních aspektů vyučovací hodiny.
Na jedné střední škole učitel začínal svoje první setkání s novou třídou slovy: „Pamatujte si, že na tomto poli velím já. Škola není cirkus, tady se budou dodržovat pravidla! Kdo je poruší, pozná, zač je toho loket! Hodina začíná tím, že stojíme v pozoru, v zákrytu. Pomůcky jsou na pravé straně, příchod učitele je doprovázen jednohlasým pozdravem! Omluvenky nepřijímám. Kdo to nechápe, nemá tady co dělat!“
Učitel se pokusil přetáhnout moc na svoji stranu, komunikaci se žáky vůbec nepřipustil, jen nadiktoval vlastní představu o dodržování školních pravidel. Pravidla však vymezovala pouze charakter zahájení vyučovací hodiny a dopředu žákům signalizovala, že omluvenky pravděpodobně všeho druhu jsou pro učitele neakceptovatelné.
Pro většinu žáků bylo chování učitele zdrojem budoucích obav ze začátku hodiny, ale i strachu z učitele, z toho, jak bude postupovat při vyučovacích hodinách, jak bude žáky hodnotit a posuzovat.
U disponovaných žáků může docházet ke vzniku psychosomatických obtíží, jako je ranní nevolnost spojená s pocity úzkosti apod. Tito žáci se často snaží vyhnout se této pro sebe zátěžové a nepříjemné situaci a stávají se z nich záškoláci. Paradoxně se tak dostávají do problému, který má charakter kruhu. Pokud se kruh nepřeruší, problémy se prohlubují a žáci – vědomi si toho, že učitel omluvenky nepřijímá – se dostávají do situace, která pro ně nemá jednoduché řešení.
Pro jiné žáky je učitelovo stanovení tvrdých pravidel vyhlášením války. Žáci dávají učiteli najevo svůj nesouhlas různými provokacemi, až po vyjádření kolektivního nesouhlasu s ním. Nastává tak poziční válka, ve které nemůže být vítězů. Diktát učitele a jeho postavení ve struktuře vztahu učitel–žák málokdy vede k dialogu se žáky a k restrukturalizaci tohoto vztahu.
Vyučovací styl
Charakteristiky učitele-diktátora se promítají také do způsobu výuky, do jeho vyučovacího stylu. Strach, který provází začátek každé vyučovací hodiny, se projevuje tím, že žáci většinou sedí „klidně“ ve svých lavicích a očekávají zahájení útoku. Učitel začíná zkoušet, vyžaduje doslovnou citaci toho, co sám žákům sděloval. Formulace vlastními slovy obvykle nepřipouští: „Vyjadřujte se přesně, tak jsem vám to neříkal! Bude tady ticho, kdo napoví, má za pět! Mluvte hlasitě, to vaše kňourání neslyším!“
Po zkoušení jednotlivců přichází často frontální dotazování, následuje otázka a okamžitá odpověď. Pokud někdo zaváhá, má smůlu. Učitel hodnotí jeho odpověď jako nedostatečnou.
Učitel-diktátor nerespektuje při kladení svých otázek především faktor dostatečného časového prostoru pro odpověď na otázku. Často jeho otázky nerespektují věk žáků a nejsou ani přesné, ani jednoznačné. Respekt k individuálním zvláštnostem žáků je u těchto učitelů málo pravděpodobný, protože se řídí při hodnocení většinou skupinovou, nikoliv individuální hodnotící normu. Kritériem hodnocení, a často bohužel jediným, je rychlost odpovědi a doslovná reprodukce látky.
Také výklad nové látky má u učitelů-diktátorů svoje specifika. Jedním z hlavních požadavků na průběh vyučovací hodiny je u nich ticho, klid. Pokud je žákům něco nejasného a chtějí odpověď na otázku, reagují tito učitelé často odpovědí: „Od kladení otázek jsem tu já.“
Žáci postupně ztrácejí odvahu dotazovat se, pokud něčemu neporozuměli. Mnohdy nechápou ani souvislosti učiva. Z těchto důvodů také nevyužívají konzultace, které učitelé poskytují nad rámec vyučovacích hodin. To je často těmito učiteli interpretováno jako nezájem a malá snaha, věnovat předmětu více volného času a úsilí.
Pokud je i výklad učitele zkratkovitý (protože to už mají dávno umět), neporozumění učivu se prohlubuje. Nedůvěra k učiteli a k jeho vyučovacím postupům a následné těžkosti s porozuměním, pak často vedou k potřebě přeřazení těchto žáků do jiné třídy.
Hodnocení
Učitelé-diktátoři jsou většinou hodnoceni žáky i pedagogy jako velmi nároční. Důvodem pro toto jejich označení je špatný průměr známek ve třídách, kde vyučují.
Za touto náročností se však často skrývá neprofesionálně odvedená práce, kde není cílem naučit žáky a studenty konkrétnímu vyučovacímu předmětu, ale dokázat jim, co všechno neumějí. Odpovědnost za nedostatky ve výsledcích studentů spatřují tito učitelé především v žácích samých. Vlastní podíl zodpovědnosti si nepřipouštějí.
Cílem jejich snažení je objevit chyby, kterých se žáci dopustili. Obvykle pak chybu, kterou žák udělal, ztotožní s jeho osobou. Nezřídka se pak žáci stanou terčem kritiky a ironie. Chyba se stává ekvivalentem kvality žáka a celé jeho osobnosti.
Hodnocení žáků tak postrádá svůj hlavní smysl, tj. využít chybu jako nástroj ke změně, k pochopení toho, v čem žák chybuje.
Často si tito učitelé vytvářejí o svých žácích unáhlené soudy, které jsou založené na jediné negativní zkušenosti, kterou s nimi mají. Před ostatními pedagogy tak vystupují s hodnocením žáků typu: „Stačí mi rozhlédnout se po třídě, kouknu, kde kdo sedí, a je mi jasné, s kým mám co do činění.“
Tyto apriorní typologie schopností žáků ze strany učitelů vedou někdy k tomu, že žák se marně snaží napravit učitelův soud o sobě. Učitel rozhodl, že jeho výsledky jsou např. podprůměrné, a udělá vše pro to, aby tomu tak nakonec bylo. Ne náhodou se říká, že když učitel chce, aby žák neuměl, tak žák neumí.
Zcela bezvýznamné se pak stávají spory o to, zda je pro žáky přijatelnější hodnocení slovem, nebo číslicí. Obě formy jsou především nástrojem hodnocení v rukách učitele, který může ublížit stejně slovem jako číslem, pokud se bude proviňovat proti zásadám objektivního hodnocení.
Tito učitelé velmi často zastrašují žáky různými sankcemi při nesplnění úkolů nebo při provinění se proti určeným pravidlům chování. Své výhružky ale často nenaplňují, hrozba je součástí jakési hry na „strach“ a není dotažena do konce.
Nedůslednost učitelů ve vztahu k zadávaným úkolům nebo deklarovaným trestům je pak často příčinou ztráty respektu. Učitelé tak paradoxně zesilují verbální hrozby trestem nebo sankcí a přirozený respekt a úcta ze strany žáků je pak nahrazována současně despektem i strachem.
Zmínění učitelé zdůvodňují tyto své postupy také tím, že je to jediná cesta, jak donutit žáky ke studiu (tedy k tomu, aby něco uměli především odříkat).
Mezi kolegy
Pedagogický sbor přijímá kolegu-diktátora většinou nejednoznačně. Některými bývá obdivován za schopnost nekompromisních postupů, za železnou morálku ve třídách, kde vyučuje, za to, že je umí srovnat do latě. Jinými je zatracován a vnímán jako hrozba pro žáky i ostatní učitele.
V kolektivu ostatních učitelů vzbuzuje pozornost tím, jak rychlé soudy zaujímá při řešení pedagogických i jiných problémů a jak nerad přistupuje na kompromisy. Často je kolegy označován jako cholerik a šikovatel. Jeho pocit vlastní neomylnosti vede u některých pedagogů i k profesnímu znejistění.
Často se ovšem za osobou učitele-diktátora skrývá člověk, který si není jistý svým výkonem v roli učitele. Důvodů, proč je tomu tak, je obvykle více. Učitel může mít obavy z vlastní neprofesionality, může být nejistý ve vztahu k žákům, může se domnívat, že tak, jak se chová on ke svým žákům, se má chovat správný učitel.
Mezi osobnostní charakteristiky těchto učitelů je možné zařadit malou komunikativnost, zejména neochotu naslouchat druhým, malou trpělivost i nedostatek smyslu pro humor (bližší je jim ironie). Výrazně u nich chybí reflexe vlastní pedagogické činnosti. A v důsledku jsou často obětí profesionálního vyhoření. Stává se, že v procesu rozhodování o budoucí profesi u nich většinou nebyl v popředí zájem o profesi učitele, ale k rozhodnutí došlo na základě absence jiných možností. A tak se i stává, že tito učitelé mají permanentní pocit nedocenění vlastních odborných kvalit.
Z těchto důvodů je velmi nesnadné podat učiteli-diktátorovi pomocnou ruku. On sám si totiž nerad připouští, že se může v pedagogických postupech mýlit. Je vlastně diktátorem i sám sobě a raději si nepřipouští diskusi o svých pedagogických kompetencích.
Jednu z možností, jak pomoci takovému učiteli, představuje nabídka autodiagnostických postupů, které mu umožní kriticky nahlédnout na výsledky vlastního pedagogického působení, na průběh interakce se žáky při vyučovací hodině, na hodnocení a posuzování žáků. Autodiagnostickou informaci lze z těchto údajů získat především srovnáním reálných výkonů a činností žáků s jejich hodnocením a posuzováním učitelem. Klíčem k úspěchu takové nabízené pomoci bude však vždy ochota a chuť učitele změnit některé postupy vlastní práce. Náročnost k práci učitele nesporně patří. Úspěch však přináší teprve tehdy, pokud je spojena s laskavostí a ochotou naslouchat.
Článek vyšel v časopise Moderní vyučování.
Jana Zapletalová
0 komentářů:
Okomentovat