Porovnat úroveň českého školství se školstvím ve vyspělých státech Evropy bylo cílem semináře, který se konal minulé úterý v Poslanecké sněmovně. Jeho obsah byl nejen poučnou, ale místy i smutnou rekapitulací našich výsledků před vstupem do Evropské unie.
Hlavní myšlenku semináře, kterého se zúčastnil ministr Eduard Zeman i zahraniční zástupci, shrnul místopředseda sněmovního školského výboru Václav Pícl (ČSSD): "S blížícím se vstupem naší země do Evropské unie je jistě nezbytné znát porovnání systému českého školství se školstvím v ostatních zemích." Jak už to bývá, ne vždy jsme vyšli z této soutěže s palmou triumfátora. Byla malá vítězství, ale i velké a dlouhodobé prohry.
Fakta přednesená na semináři vycházela z každoročně vydávané publikace OECD. Ta obsahuje řadu velmi rozsáhlých kapitol, z nichž byla věnována pozornost pouze prvých dvěma: Vzdělávání v souvislostech a Finanční a lidské zdroje vložené do vzdělávání. Méně poutavými (do programu nezařazenými) byly shledány např. kapitoly věnované žhavým tématům dnešního podzimu: platy učitelů veřejných škol primárního a sekundárního stupně, vyučovací povinnost a pracovní povinnosti učitelů, počet žáků na učitele, využití počítačů ve školách a jiné další.
Země středoškoláků
Některé informace, která na semináři zazněly, zahřejí srdce každého českého pedagoga. V zahraničí, zvláště u zahraniční investorů, prý panuje názor, že populace České republiky je obecně dobře vzdělaná. V 16 z 28 zemí OECD dokončilo více než 60 % populace mladých lidí středoškolské vzdělání. Tradičně nejvyšší podíl středoškoláků (téměř 80 %) má ČR, což ji spolu s nízkým podílem osob s nižším vzděláním než středoškolským dlouhodobě řadí na druhé místo v celkové vzdělanostní úrovni. Též nemůžeme přehlédnout, že máme prakticky nulovou negramotnost, která je i ve vyspělých zemích velmi vysoká.
Pocit národní hrdosti nás však částečně opustí při zjištění, že mnohé země OECD mají vyšší podíl vysokoškoláků. Rozdíl (průměr OECD 14 %, ČR 11 %) není podle MŠMT fatální, protože je vykompenzován skutečností, že většina osob u nás má nějaké střední vzdělání (OECD 43 %, ČR 76 %). Dnešní mladá generace však pomalu ztrácí šanci dosáhnout vzdělání svých rodičů, protože vysokoškolský diplom má ve věkové skupině od 35 do 44 let více lidí než ve skupině o deset let mladší. “Česko se pomalu stává evropskou raritou, kde mladý člověk nemá možnost dosáhnout vyššího vzdělání než jeho rodiče”, komentuje vývoj poslanec Petr Matějů (US).
Poněkud paradoxně je v publikaci uveden argument Rady Evropy z roku 1990 proti masovému nástupu na univerzity, protože se tím “snižuje úroveň výuky i náročnost studia”. Klasickým příkladem je Rakousko, které odbouralo prakticky všude na univerzitách přijímací zkoušky. Výsledkem je, že Rakušané se často účastní přednášek na chodbách pomocí reproduktorů, protože se nevejdou do poslucháren – a navíc mají v Rakousku jedny z nejvyšších podílů „věčných studentů“ a také těch, kteří studium nedokončí. Problémem je, že jednou zavedené rozvolnění lze velmi obtížně změnit, neboť se jedná o politicky velmi citlivou oblast. Je ovšem tento argument platný i v našich českých poměrech, kde počet vysokoškoláků je za evropským průměrem?
Z hlediska nabídky terciárního vzdělávání OECD již řadu let upozorňuje, jak neuvěřitelně různorodé jsou v mnoha zemích vzdělávací programy vyššího vzdělávání. Terciárně vzdělávající instituce stojí před výzvou nejen uspokojit rostoucí poptávku prostřednictvím zvýšení nabízených studijních míst, ale také jak adaptovat programy a způsoby vyučování, aby pokryly různé potřeby nových generací studentů.
Bez peněz to nepůjde
Aby školy pracovaly kvalitně a efektivně, potřebují správnou kombinaci dobře placených odborných učitelů a kvalitně vybavené školy. Debaty o tom, zda se vynaložené prostředky vrátí a do jaké míry souvisí s kvalitou poskytovaného vzdělávání, však trvají léta a jsou bez konce. Publikace OECD je poučná zejména svou tezí, že “tvůrci školské politiky musí najít rovnováhu mezi zlepšováním kvality vzdělávacích služeb se snahou, aby přístup ke vzdělávacím příležitostem vzrůstal.” Česká republika je však dlouhodobě na jednom z posledních míst v objemu finančních prostředků vynakládaných na primární, sekundární, stejně jako i terciární vzdělávání. V pelotonu států seřazených podle výdajů na žáka v primární úrovni vzdělávání se Česko nachází na čestném třetím místě – od konce. Kdo není ovšem skeptik, jistě ho potěší, že naše výdaje na terciární vzdělávání jsou vyšší než ve Španělsku, Řecku, Maďarsku a Polsku.
Publikace OECD by rozhodně neměla sloužit jako “sborník žebříčků”, které hodnotí jednotlivé země podle jejich umístění, ale především jako nástroj pro odborníky ke zkvalitnění vzdělávacího procesu jednotlivých zemí. Co však udělají naši odborníci s trvale nízkým procentem veřejných výdajů z HDP na školství, je velkou a nadále záhadnou otázkou.
Kdo chce vědět víc, než bylo možné přinést v tomto článku, může si do svého počítače stáhnout úplný dokument České školství v mezinárodním srovnání - Stručné seznámení s vybranými ukazateli publikace OECD Education at a Glance 2001 (v češtině, 38 s.):
- ve formátu .doc (v archivu .zip, 300 KB)
- ve formátu .rtf (v archivu .zip, 964 KB)
Poznámka: Materiály obsahují srovnávací grafy, které jsou do dokumentu vloženy jako obrázek. Pro jejich lepší čitelnost stačí na graf ve Wordu kliknout a roztažením zvětšit jeho velikost.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat