V tomto příspěvku se spolu s učiteli a žáky základních škol snažíme hledat (navrhnout) opatření k prevenci nekázně, popř. zlepšení kázně ve škole. Aby tyto návrhy byly reálné a opíraly se co možná nejvíce o zkušenosti z praxe, oslovili jsme dvě skupiny respondentů, kteří jsou přímí účastníci školního (a tedy i kázeňského) života: učitele a žáky.
Řešení školní nekázně (nejúčinnější a také nejlevnější je prevence) mohou být jednak utopická (nejdříve vychovat/napravit rodiče, společnost; nejlepší učitele do škol; více učitelů-mužů), jednak reálná, tj. taková, která jsou buď v možnostech dnešních škol a institucí s nimi spolupracujících, nebo taková, která vyžadují drobné legislativní úpravy či rozumné finanční požadavky. Přejděme nyní k vyhodnocení názorů obou dotazovaných souborů a ponechejme na každém čtenáři, zda se jedná o návrhy reálné či utopické.
Jak se sbírala data
Obou skupin respondentů jsme se v rámci dotazníkového šetření, které jsme realizovali v druhé polovině devadesátých let na základních školách v Praze 6, ptali, co by podle nich pomohlo zlepšit kázeň žáků ve škole. Přesněji řečeno: co by pomohlo zlepšit kázeň na základních školách (učitelé) a co by podle osobních zkušeností žáků pomohlo zlepšit kázeň ve škole, kterou navštěvují (žáci). Respondenty byli učitelé 2. stupně a žáci 7. ročníků základních škol v Praze 6.
Z celkového počtu 202 vrácených dotazníků od učitelů danou položku nezodpovědělo 41 a 2 odpovědi byly nejasné. Bylo využito 159 odpovědí složených z 425 výroků. Z 983 žáků, jejichž dotazníky byly zařazeny do zpracování, 110 žáků danou položku nezodpovědělo, 13 odpovědí bylo nejasných. Celkem tedy bylo využito 860 odpovědí složených z 1372 výroků.
Škola je zrcadlem společnosti
Z řady odpovědí obou skupin respondentů je cítit značná bezradnost. Ta vyplývá jednak z velké rozmanitosti a někdy až protichůdnosti názorů na to, jak kázeň zlepšit, jednak z jisté utopičnosti a praktické nerealizovatelnosti navrhovaných opatření.
Pokud bychom chtěli porovnat odpovědi učitelů a žáků, potom můžeme konstatovat, že učitelé vidí danou problematiku šířeji, zasazují kázeň do společenského kontextu, volají po omezení záporného vlivu některých médií a po méně agresivním prostředí mimo školu, upozorňují na souvislost kázně, resp. nekázně s morálkou ve společnosti, rodinnou výchovou (doporučují přípravu rodičů na výchovu vlastních dětí), prestiží školství a postavením učitele ve společnosti.
Hovoří rovněž o nutnosti zlepšení práce pedagogických fakult, o výběru jejich absolventů, což by měli být především lidé se skutečným zájmem o učitelské povolání a o děti. Zdůrazňují spolupráci školy a rodiny, při řešení kázeňských problémů ve škole očekávají spolupráci s radou školy, volají po moderním vybavení škol a žádají, aby jim ze strany vedení školy, školských úřadů či ministerstva byly vytvořeny podmínky pro vykonávání jejich povolání. Někteří by rádi viděli větší možnosti volby různých typů škol, aby si každý žák našel svoji parketu, směr, který by ho oslovil a ve kterém by byl alespoň částečně úspěšný, což by mělo vliv i na chování a ukázněnost. Někteří učitelé též doporučují alternativní, resp. inovativní školství s netradičními metodami práce.
Desatero nových přikázání
Zajímavá a podnětná je poznámka o nutnosti změny některých norem chování ve vztahu k současné době a dnešní mládeži, kdy si mnohdy neuvědomujeme, že dnešní mladá generace je díky politickým změnám a postupující vědeckotechnické revoluci poněkud jiná než předchozí generace. S tím souvisí i hlasy volající po nějakém desateru, dvacateru či jinému -teru ušitém na dnešní dobu, neboť se dnes ocitáme v jakémsi hodnotovém vakuu, kdy lidé nemají k dispozici nějaké všeobecné, všelidské normy chování a jednání, nějaký nový, soudobý komplex norem lidského soužití, tedy normy, pravidla, zásady či principy, kterými by se měl řídit každý člen společnosti.
Na to navazuje rada či doporučení některých učitelů, aby se školství sjednotilo na výchovných cílech, na tom, k jakým hodnotám, postojům a ctnostem má děti vést, z čehož by se vycházelo při koncipování výchovných programů škol (popř. jednotlivých stupňů škol). Od toho je pak už jenom krůček k dalšímu doporučení, které spočívá ve formulování rozumného a funkčního školního řádu, a to i s možností participace žáků na jeho tvorbě (žákovské smlouvy), jednotné působení učitelského sboru podle předem stanovené „filosofie“ výchovy, spolupráce školy s institucemi volného času.
Hezoun a nekuřák za katedrou
Žáci oproti učitelům neuvažují v tak širokých dimenzích a souvislostech, zato jsou „konkrétnější“ v návrzích doporučení k prevenci nekázně, resp. ke zlepšení kázně. Jejich návrhy směřují především k požadovaným vlastnostem a charakteristikám učitelů. Kromě přísnějších a laskavějších učitelů (v tom se shodují s učiteli) si přejí sebevědomého učitele, učitele se smyslem pro humor a pevnějšími nervy, učitele spravedlivého, který nenadržuje, dále snášenlivé učitele, vstřícné učitele, vlídné učitele, nenáladové, necholerické, nezatrpklé učitele či obecně lepší učitele, učitele přísné na zlobivé a hodné na hodné. Pedagogové by neměli žáky trestat za nedůležité věci. Někteří žáci si přejí, aby je učili hezcí učitelé, jiní zdůrazňují, že by měli být nekuřáky.
V mnohých návrzích či opatřeních se učitelé s žáky shodují: laskavý (citlivější) přístup učitele k žákům, přísnost (důslednost) učitelů, více mužů-učitelů ve škole, více mladých učitelů a méně důchodců, autorita učitele, zaměstnat všechny žáky při výuce, přitažlivá výuka, nabídka vhodných mimoškolních aktivit ze strany školy, rozšíření škály kázeňských prostředků (včetně tělesného trestu), méně žáků ve třídě, větší důraz na vykonávání dozorů, lepší komunikace (vzájemné porozumění) mezi učiteli a žáky, možnost přeřazení a vyloučení žáka ze školy, lepší prostředí školy, více odměn a pochval než trestů.
Opatření navrhovaná žáky dále směřují jak k průběhu a uspořádání vyučovací hodiny – volnější hodiny (hry, soutěže), škola hrou, kratší hodiny, více zaměstnat žáky – tak k organizaci přestávek – volnost o přestávkách, dozor o přestávkách. Zde je třeba připomenout, že školní kázeň zahrnuje obě tyto oblasti života ve škole.
Některé odpovědi žáků ukazují na zaměňování nekázně s jejími projevy, když na otázku, co by pomohlo ke zlepšení kázně ve škole, odpovídají: méně vandalismu a vulgárnosti; kdyby nebyli žáci drzí; dodržování školního řádu; kázeň ve třídě. Jiné odpovědi ukazují na neutěšenou situaci ve škole: zákaz sprostých slov (to vede k domněnce, že někteří učitelé berou vulgární slova z úst žáků téměř jako samozřejmost); soustředění učitelů na šikanu; domluva osmákům (buzerují, šikanují, bijí).
Povolejte vojsko!
Další odpovědi jsou spíše osobními přáními jednotlivých žáků než zamyšlením se nad prevencí nekázně: podávání předem předplacených nápojů o přestávkách; více hodin tělesné výchovy; výuka venku; začátek vyučování od 10.00 jako v USA; jezdící schody; výtah; zrušení poškoly; zrušení zákazu o vyměňování kartiček.
V některých odpovědích jsou poměrně ostře kritizováni učitelé, ba dokonce je žádáno jejich vyloučení ze školy. Zde se nabízí vysvětlení v osobním konfliktu, až nenávisti žáka vůči učiteli, špatném příkladu ze strany učitele nebo v pochybné motivaci některých učitelů pro své povolání: aby někteří učitelé nebyli zakomplexovaní a nevybíjeli se na žácích; kdyby se učitelé někdy nechovali hůře než žáci; vyloučení některých učitelů ze školy.
Jiné odpovědi působí pesimisticky, až fatalisticky, mohou být však také pokusem o vtip: nic, policisté na chodbách; hlídky dobře vycvičených vojáků; koncentrák – jinak nic; roubík do pusy – přikovat k židli – obojek okolo krku, svázat ruce a nohy. Další návrhy směřují k seperaci neukázněných žáků, k jejich vyloučení ze školy: špatné žáky oddělit od dobrých, vyloučení neukázněných žáků ze školy.
Vyskytují se též návrhy, které volají po větší pozornosti učitelů k projevům nekázně: více pozorovat třídu, více si všímat dění kolem sebe, skryté kamery ve třídách a na chodbách, více si všímat darebáků. Závažná je odpověď, ve které se hovoří o tom, že by pomohlo, kdyby se učitelé nebáli napomenout neukázněné žáky. Bohužel, musíme konstatovat, že mnohým učitelům opravdu chybí odvaha a síla k mravní výchově.
Mezi dalšími navrhovanými opatřeními žáků najdeme: okamžitý trest (a ne jenom hrozit); společné akce (s cílem více se vzájemně poznat); přibližně stejný poměr dívek a chlapců ve třídě; více učitelů ve škole; nenechat žáky rozdovádět; přísnější známkování; rozdělení školy na 1. a 2. stupeň; možnost povídat si s učiteli o životě a osobních problémech; zvýšení motivace učitelů učit dobře; zorganizovat soutěž o chování (kázeňské soutěže o nejslušnějšího žáka); častější návštěva ředitele/ředitelky v neukázněných třídách; častěji psát dopisy rodičům; radost chodit do školy; náhrada způsobené škody; porozumění mezi žáky; neřešit nekázeň jen potrestáním; zkoušení; přísnější známkování; rovnost učitelů a žáků; tolerance žáků k učitelům a naopak.
Ubližovat mladším je zbabělost
A jaké jsou návrhy učitelů? Mezi doporučovanými opatřeními najdeme: osobní příklad učitele (slušnost, včasné příchody do hodin, dodržování dozorů); zvýšení možnosti pohybové aktivity během přestávek; vědět, co na kterého žáka platí; méně „demokracie“ ve škole; individuální přístup k žákům (jednání s dětmi jako s osobnostmi velmi rozdílnými); přátelská domluva; motivace; možnost přeřazení těžko zvladatelných dětí do zvláštních (speciálních škol) škol; polointernátní zařízení s veškerou péčí pedagogů a psychologů pro závažné poruchy chování žáků, zvláště agresivitu.
Kritika směřuje i na pedagogické odborníky z vysokých škol: „Teoretici výchovy by si měli své názory a závěry ověřovat osobně v praxi.“ O bezradnosti a pocitu bezmocnosti některých učitelů svědčí tyto odpovědi: možnost pokutování rodičů za kázeňské přestupky žáků ve škole; „strach“ (aby se děti či rodiče báli vyloučení dítěte ze školy, poznámek); různé totalitní metody učitelů (za cenu poškození osobnosti žáků), které ovšem pisatelé, jak zdůrazňují, nedoporučují.
K výše uvedeným návrhům učitelů a žáků k prevenci nekázně, resp. zlepšení kázně na školách nabízíme k úvaze ještě některá další opatření: nestřídat učitele (menší možnost lépe poznat jednotlivé žáky); více využívat možností jednotlivých předmětů kultivovat chování a mravy (P. Říčan říká, že při češtině můžeme např. diktovat: „Maminka šla nakupovat do samoobsluhy,“ což je věta hodnotově sterilní, ale také můžeme zvolit větu jinou: „Největší zbabělost je ubližovat mladším.“); využívat programy pro získávání sociálních dovedností (projekty Zodpovědnost, Dokážu to?, Začít spolu); zavést funkci sociálního pedagoga či školního psychologa ve školách (na plný úvazek); rozšířit síť speciálních ZŠ pro děti s vývojovými poruchami chování;
Ač je to již stokrát obehraná písnička, mnozí si stále neuvědomují, že k zhoršující se nekázni na základních školách přispívají nízké platy učitelů. Platové podmínky ve školství totiž vedou k tomu, že do školy přicházejí nekvalifikovaní učitelé, z čehož se odvíjí nízká kvalita výuky – absolventi pedagogických fakult a fakult vzdělávajících učitele odcházejí za lepším výdělkem jinam. Kromě již řečených nekvalifikovaných sil přicházejí na jejich místo důchodci, kteří nemohou podat takový výkon jako lidé v plné síle. Sečteno a podtrženo: Společnost má takového učitele, jakého si zaplatí!
Most od chaosu k řádu
Řešení nekázně není věcí jednoho opatření, nýbrž vyžaduje komplexní přístup. Ten nespočívá pouze v použití a kombinaci kázeňských metod a prostředků, ale předpokládá mj. diagnostiku kázně, resp. nekázně, součinnost činitelů podílejících se na výchově jedince.
G. Petty v publikaci Moderní vyučování (Praha, Portál 1996) hovoří o mostu od chaosu k pořádku a říká, že pokud přes něj chceme svou třídu převést, musí být každý z mostních oblouků na svém místě. Základními oblouky, můžeme říci podmínkami kázně, jsou efektivní vyučování, které je založené na dobře koncipovaném plánu, dobrých organizačních schopnostech a dobrých vztazích mezi učitelem a žákem.
Jelikož problematika školní kázně přesahuje hranice školy, musejí i opatření k prevenci nekázně či k jejímu zmírnění směřovat do oblasti mimo školu. Mladý člověk, ale i celá společnost potřebují „maják“ na cestě životem, potřebují mravní ideál, který by jim ukazoval správný směr a ke kterému by se měli přibližovat. Důležitá je otázka vzorů pro děti a mládež a s tím spojené odpovědnosti lidí, kteří jsou tzv. na očích a kteří zastávají významné funkce ve společnosti.
Přesah školy za její zdi by měl spočívat ve spolupráci s institucemi, které se zabývají rizikovou mládeží, prevencí a profylaxí poruch chování, volným časem dětí a mládeže. Klíčovou otázkou je angažovanost učitelů pro otázky spojené s problematikou kázně a mravní výchovy. S tím se pojí odvaha k výchově a ke kázeňskému zásahu.
Článek vyšel v časopise Moderní vyučování.
Stanislav Bendl
0 komentářů:
Okomentovat