Kolega Petr Hladiš nedávno přispěl svým shrnujícím článkem do diskuze, jaké vlastnosti má mít dobrý výukový program. Didaktickým softwarem se zabývám již notnou řádku let, a dovolím si proto na článek reagovat svými názory a postřehy.
Kolega Petr Hladiš nedávno přispěl svým shrnujícím článkem do diskuze, jaké vlastnosti má mít dobrý výukový program. Didaktickým softwarem se zabývám již notnou řádku let, a dovolím si proto na článek reagovat svými názory a postřehy.
Jednu věc musíme mít stále na paměti: výukový program je a vždy bude jen užitečnou pomůckou. Neočekávejme proto, že jakkoli sofistikovaná aplikace nahradí učitelský a rodičovský čas, který dítěti věnujete. A právě od tohoto postulátu je nutné odvodit veškeré hodnocení jednotlivých produktů.
Ovládání a dokumentace
Dnes již pramálo záleží na tom, jak se program instaluje (pokud se vůbec musí instalovat). Daleko více záleží na tom, nakolik intuitivně bude vyřešeno jeho ovládání. Příkladem mohou být internetové aplikace, zejm. animované výukové klipy, které v zásadě potřebují jen internetový prohlížeč a nijak to nesnižuje jejich užitnou hodnotu - naopak. Výukovým programem v tom nejlepším slova smyslu může být i obyčejná prezentace v MS Powerpointu, kde opět stačí nastavený prohlížeč. Totéž platí o produktech firmy Zoner apod.
Dokumentace u výukového softwaru – ať již freewaru či komerčních produktů – dnes nebývá zpravidla žádná. Jedinou dokumentací bývá licenční ujednání. S autorem článku budu polemizovat také o nutnosti podrobného manuálu. Dobrý výukový program musí být zpracován tak, aby se uživatel mohl plně soustředit jen na obsah. Pokud bude muset studovat manuál, jak program vlastně spustit či jak používat jednotlivé funkcemi, pak ztrácí svůj smysl. Program pro výuku jazyků, který má sice nejmodernější funkce jako je rozpoznávání hlasu, ale uživatel kvůli nim musí číst podrobný manuál, nebude používán. Technika nesmí zakrýt obsah. Stručná a přehledná nápověda by však samozřejmě měla být součástí.
Obsah
U každého výukového softwaru by mělo být jasně řečeno, komu je určen a co od něj lze z didaktického hlediska očekávat. Učitel musí vědět, zda jsou obsahové nároky programu přiměřené. Tyto informace (které by měly být přístupné již před koupí) však obsahuje sotva 10 % komerčního softwaru.
Úplným základem je však obsahová správnost. Nikdo o tomto kritériu nepochybuje, leč realita je jiná. I na populárních programech se nacházejí hrubé faktické chyby, pletou se pojmy apod. České produkty pochopitelně nejsou výjimkou, bohužel nám však zcela chybí systém objektivní evaluace softwaru, který by vydával nezávislá hodnocení a doporučení.
Na rozdíl od kolegy Hladiše se nedomnívám, že program se musí držet klasického modelu - výklad, simulace, procvičení, zpětná vazba, test. Výukový program je vždy jen dílčí pomůckou, a zdaleka tedy nemusí mít všechny atributy zde vyjmenované.
Domnívám se, že vlastní výkladová část má být co nejstručnější. Aby byl výukový program záživný, zábavný a opravdu edukativní, měl by tvořit krátké ucelené úkoly bez nutnosti zvládnout tuny informací. A pokud softwarový produkt jen kopíruje učební text – mechanicky řadí obrázky s textem – je v podstatě zbytečný.
Jádrem výkladového modulu by měly daleko spíše být mezipředmětové vztahy a využití různých médií (text, obrázky, video, zvuk). Právě to dává učiteli/žákovi ojedinělou možnost prezentovat/poznávat věci v uceleném systému se všemi návaznostmi a vztahy. Produkt učící pouze vzorce chemických sloučenin bez toho, že ukáže i jejich podobu a použití, má malý význam. Výukový program zkrátka musí mít jednoznačnou přidanou hodnotu, která vyplývá z digitálního zpracování a odlišuje ho od papírové učebnice. Tímto směrem jdou i všechny dobré výukové programy západní Evropy. Klasickým příkladem může být program Physicus s animovanými prezentacemi fyzikálních jevů.
K doplňkům opravdu dobrého výukového programu by jednoznačně měly patřit tisknutelné pracovní listy, které výhody počítačového zpracování neomezují jen na práci „před monitorem“. Nesmíme zapomenout ani na aktualizace programu na internetu.
Zvláštní problematiku tvoří procvičování a testování. Procvičování názvosloví, „i“ a „y“, cizích slovíček a jejich výslovnosti je bezesporu cennou pomůckou. Ovšem jen v málo případech i dobrým prostředkem k ověření skutečných znalostí žáka. Osobně se zdráhám testování na počítači vůbec využívat pro jeho nekonkrétnost, nesoustavnost a možnost nahodilé odpovědi. Nejsem také přesvědčen o tom, že dobrý výukový program musí nabízet zpětnou vazbu – tu by měl plnit především učitel.
Co se týče designerského řešení programu - určitá střídmost je na místě i pro dětské uživatele. Když program hýří mnoha barvami, děti velmi záhy ztrácejí orientaci. Obecně platí, že využití zvukových i animačních funkcí by měl mít zcela pod kontrolou uživatel.
A co si přát na závěr? Ideálem každého učitele je program, který je možné uživatelsky doplňovat, upravovat a využívat podle aktuálních výukových potřeb. Takových programů opravdu není mnoho. Nicméně si představte práci s programem, v němž si při výkladu činnosti srdce zastavíte příslušnou animaci a pak vytisknete pro žáky pracovní list s různými fázemi jeho tlukotu! To by se teprve to učitelské srdce rozbušilo!
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat