Když učitelka oslovuje prvňáčky moji broučci a připomíná jim, aby si pořádně zavázali boty, je to dobrý vklad pro to, aby se ve škole cítili příjemně a bezpečně. Když ovšem deváťáka s kroužkem v nose a kérkou na předloktí nabádá ke kázni slovy: „Buď hodný, Venoušku,“ je to bez diskuse trapas.
Učitelé ve škole plní dva hlavní úkoly. Prvním úkolem je žáky vzdělávat – zjednodušeně můžeme říci předávat jim poznatky a dovednosti. Druhým, stejně důležitým úkolem je žáky vychovávat. Pravděpodobně frekventovanější je užívání slovního spojení výchova a vzdělávání než spojení vzdělávání a výchova. Při plnění těchto úkolů učitel vykonává řadu činností, u kterých však často není nutné ani možné rozlišovat, zda se jedná o činnost výchovnou, nebo vzdělávací. Obtížné je to zejména v nižších ročnících základní školy.
Rodiče žádají mateřskou péči
Při vstupu dítěte do školy učitel, resp. učitelka částečně přebírá a doplňuje výchovnou funkci rodičů. Dítěti současně vstupuje do života nový nositel autority, kterou dosud reprezentovali především rodiče. Vstup do školy je spojen s mnoha očekáváními i obavami ze strany rodičů i dítěte samotného. Kromě starostí s tím, zda a jak bude dítě zvládat požadavky školy, je poměrně značná část starostí rodičů spojena s tím, jak bude dítě přijato ze strany učitelky a spolužáků. Nebude se cítit odstrčeno? Bude o ně dobře postaráno a nebude strádat ani po stránce emoční?
Obavy rodičů jsou pochopitelné, protože dítě bude od okamžiku vstupu do školy trávit značnou část dne mimo rodinu a každý rodič chce mít jistotu, že jeho dítě má i v této době zajištěnou maximální péči. Rodiče se silnými ochranitelskými tendencemi mohou však mít např. nepřiměřená očekávání a nerealistické nároky na výchovnou péči ze strany učitelky. Zejména tito rodiče pak vítají takovou učitelku, která jakoby nahrazovala jejich dítěti nepřítomnou matku, učitelku starostlivou, s mateřským přístupem k dětem. Často se domnívají, že tím bude přechod z domácího prostředí do školního pro dítě jednak snazší a jednak tento typ učitelky – starostlivé maminy zaručuje lepší uspokojování emočních potřeb jejich dítěte.
Proti mateřskému typu učitelek na prvním stupni základních škol nelze rozhodně nic namítat. Tyto učitelky do značné míry usnadňují dětem nejen vstup do školy, ale mohou i výrazně přispět k vytvoření kladného vztahu dítěte ke škole. Nesmějí však zapomenout, že školní prostředí je také optimálním prostředím pro uspokojování poznávacích a sociálních potřeb dětí. Pokusíme se zde upozornit na některá úskalí, která se mohou při tomto přístupu k žákům objevit a vyvolat v interakci učitel–žák problémy.
Drobečkové moji
Asi se všichni shodneme na tom, že se s tímto typem učitelek setkáváme více na prvním stupni základní školy než na stupni druhém. Každý si možná vzpomene na svoji školní docházku a učitelku, kterou by mohl označit jako „starostlivá mamina“.
Co je charakteristické pro takovou učitelku? Může pro ni být např. bližší spíše výchovná role než role vzdělávací. Snaží se vytvořit ve třídě příjemnou atmosféru, je pozorná a všímavá k žákům, stará se a pomáhá jim při řešení problémů, sleduje vývoj žáků i jejich mimoškolní aktivity. Při verbální komunikaci s žáky je pro ni charakteristická snaha přiblížit obsah řeči změnou její intonace a změnou tempa. Někdy v řeči užívá hojně zdrobněliny. Typický je také častý fyzický kontakt s dětmi, jakým může být pohlazení, objímání, poplácávání, držení za ruku, a dále rovněž užívání dramatických gest včetně bohaté mimiky. To vše poukazuje jednak k jejím didaktickým dovednostem a současně také prohlubuje vzájemné emoční sdílení.
Tento krátký výčet není rozhodně vyčerpávající a pochopitelně ani nemůže vystihnout všechny možné variace projevů. Důležité je, že učitelka bere každého žáka ve třídě jako „své“ dítě se všemi starostmi, obavami a prožitky, které jsou s tímto postojem spojené. Tento postoj učitelky je obvykle v souladu s jejím osobnostním založením. Kde a kdy tedy mohou vzniknout třecí plochy s žáky?
Buď hodná
První úskalí vzniká, jestliže učitelka neumí nebo spíše nevnímá nutnost korekce svého přístupu k žákům podle jejich věku. Jestliže tento přístup vítají rodiče u prvňáčků, rozpaky může vyvolávat u žáků 5. třídy, odmítání a inspiraci pro parodii a legraci u osmáků. Byla jsem ve škole svědkem následující situace:
O přestávce v osmé třídě spolu někteří žáci mluví způsobem, který pro posluchače není hned plně srozumitelný: „Máš všechno? Nezapomněl jsi něco? Raději počkám a podívej se.“ „Nezapomeňte se zítra teple obléknout, jdeme přece ven.“ Když začala hodina přírodopisu, učitelka po zapsání do třídní knihy řekla: „Asi za čtvrt hodiny půjdeme do áčka na promítání. Nezapomeňte si tady nic, raději si zabalte věci už teď, abyste tady nic nenechali.“ Žáci na sebe pomrkávají a spiklenecky se usmívají. Teď už je mi hovor o přestávce jasnější.
V pubertě, v níž děti z osmých tříd většinou jsou, je silná tendence emancipovat se od rodičů a dospělých. Proto tyto děti obtížně snášejí přehnanou starostlivost ze strany dospělých a „zacházení jako s malými“. Vyvolává to u nich v některých případech nevoli, jindy smích a někdy i agresivní reakce. Pokud si učitelka včas neuvědomí, že je třeba změnit přístup k žákům, velice rychle se stane jejich oblíbeným terčem pro ironii, vtípky a žertování bez ohledu na to, jak kvalitně vyučuje svůj předmět. Další příklad ilustrující tento problém je z osmiletého gymnázia:
Učitelka vyučuje jak v prvním (dle sdělení studentů) tak i v jeho posledním ročníku. Věkový rozdíl mezi žáky a studenty je tedy cca 6–7 let. I studenty v nejvyšším ročníku gymnázia vyzývá k pořádku tak, že přijde k lavici provinilce a naléhavým a laskavým hlasem řekne: „Buď hodný.“ Výrok v tomto ročníku užívá opakovaně. Avšak uvedený výrok nejenže nevede napomínaného ke zklidnění, ale přivede třídu do varu a bujarého veselí. Očekávaný výsledek „domluvy“ se nedostavuje. Výrok se stal natolik populární, že dotyčná paní učitelka dostala od studentů přezdívku Buď hodná.
Máte toho moc
Druhé úskalí může vzniknout tehdy, jestliže učitelka není dostatečně informovaná o zvláštnostech určitých skupin žáků. Je paradoxní, že právě tato učitelka – starostlivá mamina, která se snaží být ke každému žákovi pozorná, se může stát neoblíbenou. Jsou totiž některé skupiny žáků, a to již od nejnižších tříd, kterým starostlivý až mateřský přístup nevyhovuje a dráždí je. Mám na mysli zejména skupiny žáků intelektově nadaných. Nadaní žáci totiž často očekávají od školy zejména to, že zde budou získávat nové informace, učit se novým dovednostem.
Učitele a dospělé většinou berou při komunikaci jako rovnocenné partnery, od kterých si slibují hlavně věcnost a zjevný pečovatelský a starostlivý přístup ze strany učitelů jim vadí. Situace je komplikována ještě tím, že tito žáci jsou často velmi citliví a po emocionální stránce někdy působí jako méně vyzrálí než jejich spolužáci. To pochopitelně u učitelky – starostlivé maminy vyvolává ještě větší snahu pečovat a starat se. Tím může docházet ke vzniku problémů v interakci mezi učitelkou a takovým žákem a k posilování vzájemného nedorozumění.
Velmi často je starostlivý přístup spojen i s ochranitelským přístupem. Myslím tím přehnanou tendenci učitelky chránit žáky před různými vlivy a situacemi a tím jim ulehčovat i tam, kde to vůbec není na místě. I když se s přehnaným ochranitelským postojem setkáváme častěji u rodičů, některé starostlivé učitelky svůj ochranitelsko-mateřský přístup aplikují i na školní situace. A to je třetí moment, který může být při výchovné práci učitelů zrádný. Totiž je-li uplatňován dlouhodobě, vede ve svém konečném důsledku ke zpohodlnění žáků, brzdí jejich samostatnost a iniciativu, protože si zvyknou na to, že někdo jiný jim věci zařídí a vysvětlí, že zkrátka odpovědnost má někdo jiný. To vede také ke ztrátě motivace a k blokování tvořivých projevů. Problém pak nastává, jestliže třídu dostane jiný učitel, který tento přístup nesdílí, jak dokládá tato zkušenost:
Na začátku školního roku měli žáci 7. třídy zeměpis. Od učitele dostali za úkol, aby si za dva týdny na hodinu zeměpisu přinesli pohlednice hlavních měst evropských zemí. Pohlednice měly být pokud možno ze všech hlavních měst Evropy. Jaké však bylo překvapení učitele, když za čtrnáct dnů zjistil, že úkol splnili pouze čtyři žáci ze třídy. Ostatní se nejenže neomlouvali, ale naopak se hájili a argumentovali, že loňská paní učitelka na zeměpis na nich nikdy nic nechtěla. Údajně říkala, že mají hodně učiva v hlavních předmětech, takže při zeměpisu na nich žádné úkoly chtít nebude a zeměpis budou brát „odlehčeně a hravou formou“. Kromě údivu byla reakce učitele následující: „No, se mnou budete muset pracovat, budu vám dávat úkoly a budu jejich plnění vyžadovat. Takže od příště počítejte s tím, že zeměpis žádný odpočinkový předmět nebude.“
Nenamáhejte se poznáváním
Ochranitelský postoj učitelky se však nepromítá pouze do její výchovné práce, ale je rovněž zřejmý i při vyučování, kdy je dominantní role vzdělávací. „Starostlivá mamina“ má totiž někdy tendenci usnadňovat a ulehčovat žákům proces poznávání tím, že se snaží poznatky servírovat žákům hotové. Omezuje však tím jejich vlastní myšlenkovou práci na minimum. Tato její tendence je pochopitelně nevědomá.
Snaha učitelky příliš žáky šetřit a nenamáhat pak vede k tomu, že jim zůstává utajen proces poznávání a s ním spojené prožitky údivu, pochybností a hledání včetně radosti z objevování. Pěstuje se v nich pak spíše pasivita místo aktivního přístupu k poznávání.
Žák by se měl ve třídě cítit bezpečně a příjemně a každý učitel by měl projevovat starost o své žáky způsobem, který je adekvátní situaci a věku žáků. Jak jsme se snažili ukázat, s učitelkou – starostlivou maminou se nemusíme nutně setkat jen na 1. stupni, protože ochranitelský postoj k žákům často vyplývá z osobních zkušeností učitelky a z její obecnější životní filosofie. Potom se s tímto postojem můžeme setkávat v různých formách i na 2. stupni základní školy, kdy se často promítá do výchovných a vyučovacích praktik této učitelky. Je třeba proto rozlišovat a zvažovat, kdy je oprávněný a adekvátní, neboť v opačném případě je nejen kontraproduktivní, ale samotná učitelka se může dostat v interakci s žáky do nepříjemné situace.
Článek vyšel v časopise Moderní vyučování.
Lenka Hříbková
0 komentářů:
Okomentovat