Pokémoni jsou vedle panenky Barbie nejprodávanějším zábavním artiklem pro děti. Čím si vydobyli tak masovou, ba až fanatickou oblibu? A jak mohu jako rodič nebo učitel vůbec zabránit přílišnému vymývaní dětských mozků? Určitě to nepůjde zákazy nebo ignorováním, můj vyzkoušený recept je vlastně právě opačný…
Jsou všude
Snad každý dospělý se už setkal s divným žlutým tvorem Pikachu /pikaču/, kterého milují děti od tří do šestnácti let. Ano, tak veliký je rozsah obliby postav příběhů o Pokémonech. Tento objekt zájmu existuje v různých podobách od seriálu, pohádkových knížek a časopisů po počítačové hry typu adventure, od omalovánek a sběratelství kartiček po karetní hry, profesionálně hrané také na úrovni mistrovství světa.
O Pokémonech můžeme říct, že je to typický produkt crosswriting, tedy fakt (někdo možná řekne, že také artefakt) který tvůrci vytvořili napříč žánrům a adresátům, pro co největší počet konzumentů. Pokémoni, a především nejoblíbenější hrdina - elektrický Pikachu, jsou všude. Nejen na původních nosičích, ale i na jogurtech, tužkách, gumách a na penálech, tričkách, tedy v podstatě na všem, s čím se děti různého stáří v životě setkávají. Samozřejmě že tyto předměty jsou dražší, než kdyby na nich Pokémoni nebyli.
Stručně o ději
Na začátku příběhu je hlavní hrdina, chlapec Ash z Oblázkového města. Zdejší chlapci a dívky se mohou právě ve věku deseti let zapojit do klání krotitelů Pokémonů. Začíná Ashův velký den, kdy se chystá na cestu k titulu největšího mistra Pokémonů všech dob. Na místo, kde profesor Oak, místní Pokémoní odborník, rozdává dětem jejich první Pokémony a nezbytné vybavení (Pokedex – minipočítač informující o charakteru Pokémona protivníka a Pokeball – jakýsi míček, který se hází na protivníka a v němž je skryt Pokémon), dorazí pozdě. Nejkvalitnější Pokémoni jsou už rozebraní, a tak nakonec Ash příjme na pohled nejslabšího z nich, jakousi žlutou elektrickou myšku Pikachu. Pak už se spouští lavina navzájem si podobných příběhů, ve kterých si zahrají tři stovky různých Pokémonů a každý den přibývají další. Nechybí hejno negativních Spearows, excentrický vědec Seymour, který stále mluví ve verších. A také Meowth a s ním parta nejhorších zloduchů - Rakeťáků se stále opakovaným sloganem (něco jako: jsme zlí a zlo nám dělá radost …).
Rakeťáci jsou úhlavními nepřáteli a jsou majitelé zlých Pokémonů. Hodní a zlí proti sobě bojují tak, že útočník hodí zmíněný pokébal - míček, z kterého vystřelí Pokémon. Protiútok je stejný: vyletí pokéball, a z něj vystřelí jiný Pokémon. Obyčejně bojují proti sobě živly. Proti ohňovému Pokémonu zvolí protivník vodní Pokémon a obráceně. Jen málo Pokémonů nevyskakuje z pokébalů, ale třeba vyleze ze sopky. Miláček dětí Pikachu je hozen klukem Ashem přímo, a zabíjí protivníkovy Pokémony elektrickým výbojem.
Je však lepší volit termín protivník, a ne hodný nebo zlý Pokémon. Ono totiž lze jen těžko říct, proč je jeden hodný a druhý zlý. Mají úplně stejné vlastnosti - zničit jeden druhého a jejich klad nebo zápor je hodnocen podle majitele. Ash a jeho skupina, to jsou ti hodní, Rakeťáci nebo netopýři Zubatů jsou padouši.
Hodní i zlí lidé, děti i dospělí jsou v podstatě tréneři, kteří sbírají, cvičí a především bojují se svými Pokémony proti jiným, kteří mají své Pokémony. Příběhy jsou situovány do fantaskních krajin, jako je Růžová hora, Chromové město, Rumělkové město a mnoho dalších prostředí, které jsou čerpány jednak ze struktury folklórních pohádek z celého světa, jednak z příběhů typu fantasy.
Kořeny Pokémonů
Pokémoni byli vymyšleni v Japonsku a rychle si získali diváky na celém světě. Tak jako mnoho jiných „pohádek“ ze země vycházejícího slunce mají lidské postavy evropské vzezření a příběhy jsou kombinací evropské putovní pohádky (plnění úkolů na cestě) a orientální mystiky, příbuzné s transcendentálním výtvarným pojetím júgen, jaké známe ze starojaponského divadla nó. V seriálu lze vycítit i humorné prvky inspirované japonskými jevištními interludiemi kjógen a snad je v příbězích cítit i vliv bojových loutkových her bunkatru (nekonečné oživování již mrtvých postav).
Základním atributem oblíbenosti je stará známá opakovanost (seriálovost) a prvek nový, do dob Pokémonů v dramatické tvorbě nepoužitý, a tím je variabilita protagonistů se stále novými postavami (Pokémony). Má v sobě něco velmi lákavého, a to sběratelství. Když je „od něčeho“ hodně různých kusů, tak se to sbírá. A Pokémonů je požehnaně. Ve formě sběratelských kartiček se navíc ukrývá rafinovanost, jakou známe z filatelie. Jeden obrázek z jedné série je vždy vydáván v nízkém nákladu, tudíž je velmi ceněn. Tak vzniká sběratelská touha, mánie, často skutečná posedlost. (Naštěstí falsifikátoři vstoupili na trh právě s těmi „vzácnostmi“ a neustále je devalvují.
Výtvarnou jednotou Pokémoních postav je absolutní nejednota, různorodost, mnohost. Jediné, co Pokémony spojuje, je jejich různá útočná vlastnost a to, že mají své rodiště v živlu (oheň, voda, vulkán, elektrický náboj). Kluk Ash nebo jeho protivníci donekonečna po sobě hází Pokémony a je to vlastně objektivně řečeno za chvíli hrozná nuda. A přece tak diváky láká. Má totiž velmi primitivní, srozumitelný příběhový klíč. A to je asi to základní, s čím Japonci přišli na euroamerický civilizační trh. Ne složité pohádky s dějem a mravním atributem, budovaným od dávných dob v evropské lidové slovesnosti. Proti tomu stojí jednoduché algoritmy boje. Slabší a hodný už už prohrává, aby nakonec přemohl silnějšího. A když k tomu přidáme známou goebelsovskou pravdu, že v neustálém opakování tkví přesvědčení, máme před sebou příkladné vymývání hlav našich ratolestí.
Peníze, peníze…
Jak už to v dnešní mediální době bývá, za vším úspěšným jsou peníze. Dnes jsou Pokémoni vedle panenky Barbie od firmy Matell nejprodávanějším artiklem na trhu výrobků pro děti. A pouštějí se ambiciozně i do prostoru karetních a deskových her typu Magic, které jim původně nepatřily. Protože tyto hry, to je (někdy žel) budoucí zájem adolescentů a zase velká vidina zisků. Civilizace utíká od knižních titulů, které jsou jen malým byznysem, do světa multireklamního prosazování příběhů a jejich protagonistů. Pro konzumenty je to cesta přes peníze k zábavě, pro výrobce přes zábavu k penězům. Je jasné, kdo je tady ziskový.
Zakázat?
Rodiče a učitelé už vědí, jak příběhy Pokémonů umí nebezpečně zaplnit mozky dětí. Jsou známy případy, kdy se prvňáček nezabýval vůbec ničím jiným, jenom Pokémony. Od rána do večera a každý den. Znal písmenka, aby si přečetl jména Pokémonů. A nic, opravdu nic jiného než detailní znalost příběhů s Pikachu a jeho druhy se mu už do hlavičky nevešlo.
Co s tím? Zakazovat Pokémony je nesmysl. Popsal jsem stručně základní příběh a funkci Pokémonů proto, abych dospělým doporučil: i když se vám to nebude líbit, zajímejte se o to, co zajímá děti. Komunikujte s nimi o etice příběhů, ptejte se a nechte si vysvětlit na první pohled komplikovanou, v konečném důsledku však velmi primitivní strukturu. Svým zájmem stoupnete v očích dětí. A jen tak můžete na milovníky Ashe a Pikachu nějak působit.
Naopak nejúčinnějším receptem, jak se svým dětem zcizit, je zakazovat Pokémony nebo se jim vysmívat, podceňovat je. Vězte, že v těch hloupých příšerkách máme my, dospělí vážného konkurenta. Stačí málo, abychom ztratili důvěru dětí jenom proto, že podceňujeme, odmítáme to, co je pro děti předním objektem emocionálního i racionálního zájmu.
Naopak - vymýšlejte nové Pokémony!
Mám vyzkoušený recept, kterým lze aspoň trochu předejít úplnému zblbnutí z Pokémonů. Vyzkoušel jsem to na sedmileté vnučce: začali jsme vymýšlet nové Pokémony, kteří nebojují, ale něco tvoří. Krhla je Pokémon, co má tvar kropící konvice (vnučka žije na Slovensku, krhla je konvice), Stava umí stavět zdi. Čučinaku je něco mezi učitelkou a naší kočkou Číčou a umí učit moudré věci. Žárovichi (čti žároviči) je mluvící žárovka, která cokoliv osvětlí (i přeneseně). Děláme kartičky nových Pokémonů, jaké nemá nikdo ve třídě. A baví nás to.
Samozřejmě, tím jsem vnučku neodehnal od televize, dál sleduje Pokémony, ale víc kriticky. Už se na ně nedívá tak bezmezně obdivně Tvoří. Již v průběhu sledování vymýšlí nějaké nové Pokémony, co by nebojovali, ale něco stavěli. A ještě jsem jí podstrčil Ferdu Mravence a Čapkovu Dášenku. Snad jsem tak pro ni něco pozitivního udělal, i když jsem jí Pokémony nevymluvil.
Peter Stoličný
0 komentářů:
Okomentovat