Po dohodě s ministerstvem školství zveřejňujeme na našich stránkách informační materiál, jehož autory jsou vedoucí jednotlivých programů státní informační politiky ve vzdělávání. Přestože jde o materiál v podstatě inzertního charakteru, zveřejňujeme jej v článkové podobě, abychom vás neochudili o možnost diskuzních příspěvků.
Ostatně, po rozsáhlé kritické vlně v médiích není od věci dát prostor i straně kritizované. (Varianta materiálu vychází i v Učitelských novinách.)
PROGRAM P1- INFORMAČNÍ GRAMOTNOST
Zkušenosti s plošným zaváděním počítačů (nejen) do škol ukazují, že pro úspěch je rozhodující kvalitní příprava učitelů. Státní program proto na tuto oblast počítá s nemalými prostředky – během 5 let celkem více než 1.8 miliardy korun. Při přípravě realizace jsme si vytýčili několik základních principů:
Je třeba svěřit konečné rozhodování o použití prostředků školám.
Vzhledem k obrovským rozdílům ve vybavenosti škol, vědomostí a zkušeností s informačními a komunikačními technologiemi (ICT) u jednotlivých učitelů je nemožné něco školám diktovat. Je potřeba jim nabídnout dostatečně širokou škálu materiálů, školení ap. Na druhé straně je však potřeba kontrolovat účelnost vynaložených prostředků. K tomu by měly kromě flexibilních dotačních pravidel sloužit také plány rozvoje ICT na školách, které by měly být povinně zveřejňovány na internetu.
Je třeba dosáhnout základní úrovně počítačové gramotnosti u velkého počtu učitelů, tak aby instalovaná technika mohla být v široké míře užívána v životě školy.
Velká většina učitelů by měla být schopna používat ICT pro svoji potřebu. K tomu je daleko lepší pravidelná práce s možností konzultovat problémy než jednorázové školení. Proto nejsou předepsána žádná školení, jsou však poskytnuty prostředky k dosažení žádané Z-úrovně. Protože jde o plošný program, je nutné dosažení potřebné úrovně nějak kontrolovat.
Je třeba podporovat „nadšence“ ve sboru, kteří mohou strhnout ostatní.
Proto jsou značné prostředky věnovány na kursy P-úrovně a podporu ICT koordinátorů. Kursy P-úrovně by měly dát učitelům především schopnost samostatně řešit problémy, umět zhodnotit přínos zvolené metody. Takto připravení učitelé budou schopni vytvářet zadání pro projektovou výuku svých žáků i pomáhat svým kolegům.
Je třeba rozlišovat mezi přípravou ICT dovedností učitelů a mezi přípravou na používání ICT ve výuce.
Je samozřejmé, že učitel, který chce ICT používat efektivně (a bez strachu z žáků) ve výuce, musí sám mít alespoň základní dovednosti v práci s ní. Na druhé straně však to, že sám umí ICT používat, nestačí k tomu, abych ji uměl skutečně účelně zapojit do své výuky. Proto rozhodující část finančních prostředků je věnována specifickým školením, která by měla pokrýt jak přípravu k používání konkrétních softwarových balíků, tak především problematiku účelného zapojení ICT do výuky jednotlivých předmětů i využívání k mezipředmětovým projektům. Nepůjde přitom pochopitelně jen o klasické kursy, ale také o nejrůznější konference, semináře, workshopy a on-line komunikaci po síti.
Ing. Zdeněk Svoboda - vedoucí programu P1
PROGRAM P2 - VZDĚLÁVACÍ SOFTWARE A INFORMAČNÍ ZDROJE
Základní rámec a cíle programu P2, stručně nazvaného Vzdělávací software a informační zdroje, jsou popsány v dokumentaci Plánu realizace I. etapy státní informační politiky ve vzdělávání, schválené vládou ČR v březnu 2001, v kontextu s ostatními programy P1 a P3.
Internet jako železnice
K objasnění programu P2 použiji přirovnání s železnicí. Ta je totiž natolik důmyslnou soustavou, že již více než sto padesát let je běžnou součástí života člověka v zaměstnání, podnikání, odpočinku, zábavě, sportu i kultuře. Železnici jsem záměrně zvolil proto, že v sobě skrývá podobně jako internet trochu romantiky i spoustu problémů. Navíc lze jasně oddělit železničáře, přepravce a pasažéry.
Internet přirovnám k velkému přepravnímu systém, kde jezdí velké, malé, dlouhé, krátké, pomalé, rychlé, expresní, mezinárodní, lůžkové, vyhlídkové, salonní, zastávkové, nákladní i osobní vlaky sestavené z nejrůznějších vagónů, tažené nejrůznějšími lokomotivami po malých či velkých nádražích, mezi zastávkami nebo mezinárodními uzly. Různými způsoby se přepravuje rozličné zboží za nejrůznějším účelem. Školy bych přirovnal k nádražím (lokálním počítačovým sítím LAN), více či méně vybudovaným, ovšem naštěstí s kolejemi o stejném rozchodu (protokol TCP/IP). Jejich propojení na veřejnou železniční síť (internet) je buď po jednokolejce (vytáčené telefonní připojení), nebo vysokorychlostní tratí (ostatní typy připojení).
Smyslem I. etapy SIPVZ je vytvořit na školách a mezi školami takové podmínky, aby se „pasažéři“ (žáci i učitelé) naučili bezpečně a spolehlivě používat tento „železniční systém“ pro svůj další život. V této analogii lze program P3 Infrastruktura považovat za budování tratí spojujících všechna nádraží. Přitom se buduje či rozšiřuje základní kolejiště na všech nádražích, aby vůbec mohl probíhat pravidelný, spolehlivý a bezpečný provoz, jakožto nutná podmínka pro vážně míněnou práci.
Účelem programu P1 Informační gramotnost je pak naučit učitele využívat služeb „železničního systému“: podat či převzít náklad, dojet na vybrané místo, vyhledat místo a spojení, zjistit, zda existuje nějaká služba, která by učitelům nebo žákům mohla usnadnit práci (tj. vyučovat nebo učit se), naučit se takovou službu používat. Někteří dokonce budou chtít vlaky řídit, jiní budou vlakvedoucími, jiní budou přednosty stanice nebo výpravčími, jiní budou průvodci v mezinárodních vyhlídkových vlacích, jiní průvodčími atd.
Program P2 by měl v tomto železničním světě za úkol nabídnout a podporovat spolehlivé vlaky, služby a zboží. To znamená nejprve hledat na existujících nádražích a tratích včetně zahraničních, jaké tam už jezdí vlaky (WWW a jiné servery, komunikační prostředky používané pro výuku a vzdělávání), jaké zboží (informace) se tam dopravuje a k čemu se používá, jaké služby (vzdělávací aplikace s užitím ICT) jsou vyzkoušené a osvědčují se. Klíčové je pak vytvořit podmínky pro to, aby se o tom na všech nádražích dozvěděli a měli možnost takové služby zavést a nabídnout pasažérům (žákům a učitelům). To především znamená zajistit, aby stávající provozovatelé služeb (učitelé, školy, firmy) měli možnost svoje služby a zboží nabídnout, přesvědčivě prokázat, že jsou provozovatelné, užitečné a navíc, že jsou použitelné nejen na jednom nádraží, když vagón stojí a nástupiště je prázdné, ale i na ostatních nádražích.
Co konkrétního program nabídne
Představím si na chvíli, že jsem učitelem nebo ředitelem na škole, která se hodlá zapojit do SIPVZ. Jaké mám možnosti v rámci programu P2?
Uzlovým bodem je Vzdělávací portál (podprogram P 2.2) - tam budu získávat validní a aktuální informace, které mohu s definovanou zárukou používat ve výuce a pro vzdělávání.
Na webových stránkách Vzdělávacího portálu například najdu:
- Aktuální odkazy na zajímavé výukové aplikace u nás i v zahraničí.
- Nabídku výukového softwaru (SW) s recenzemi kolegů a jiných odborníků.
- Prostor pro realizaci výukových projektů, které přesahují rámec školy.
- Nabídku interaktivních vzdělávacích služeb pro své žáky a učitele, třídy i školy.
- Aktuální informace o výukovém SW a informačních zdrojích pro výuku.
- Soustavně udržovaná doporučení, metodické rady a nabídku další podpory (příručky, kurzy, školení) pro používaní SW, internetu a elektronických informačních zdrojů pro výuku.
- Prostor s bohatými komunikačními prostředky pro výměnu zkušeností s kolegy z ostatních škol, prezentování vlastních praktických zkušeností z využívaní určité služby poskytované v rámci SIPVZ či nasazení SW ve výuce.
- Budu moci prostřednictvím specializovaných rubrik nabídnout výukové aplikace, které se osvědčily na naší škole, doporučit výukový SW, konkrétní postup atd.
- Dozvím se, který multimediální výukový SW je nabízen pro distribuci do škol, jaké jsou jeho vlastnosti a jak je hodnocen z hlediska použití ve škole.
- Nakonec se budu těšit, že nabídka Vzdělávacího portálu se bude postupně rozšiřovat o další, zejména interaktivní výukové služby a od počátku tam budu hledat informace o práci v podprogramech Plánu realizace SIPVZ:
- Do rubriky podprogramu Podpora pilotních projektů zavádění ICT do výuky (P 2.3) mohu nabídnout svou již vyzkoušenou metodu nebo výukový postup, který chci dále rozvíjet a rozšiřovat na ostatních školách. V tomtéž programu najdu nabídky na účast v projektech organizovaných jinými školami či institucemi.
- Na stránkách podprogramu Zpřístupňování informačních zdrojů (P 2.4) najdu přehled a charakteristiky informačních zdrojů vhodných pro výuku. Najdu tam stránky s příklady a způsoby jejich využití při výuce, při přípravě výuky i při práci mimo výuku. Tamtéž budu mít možnost získat odpovídající licenci. Podobně jako v ostatních podprogramech budu moci navrhovat kvalitní informační zdroje, případně hodnotit informační zdroje již zpřístupněné a vyměňovat si zkušenosti s jejich použitím.
Je patrné, že ať budu ředitelem, učitelem nebo žákem školy, budu mít možnost nejen využívat produktů a služeb poskytovaných (dotovaných, či jinak podporovaných) v rámci programu P2, ale především budu moci nabídnout a odprodat své prověřené produkty a služby, pokud se rozhodnu starat se o jejich další údržbu, široké nasazení a případný další rozvoj.
Co mohu udělat již příští týden? Začít připravovat výukové aplikace ICT, které mám vyzkoušené ve škole, pro nabídku do programu se vším, co je potřeba pro jejich použití na ostatních školách.
Co mohu udělat dnes? Znám-li odborníka v tématice některého z podprogramů, navrhnu jej za člena nebo spolupracovníka Odborné rady, která bude pečovat o odbornou úroveň příslušného podprogramu.
Stanislav Zelenda - vedoucí programu P2
zelenda@plk.mff.cuni.cz
PROGRAM P3 - INFRASTRUKTURA
Co je to vlastně za projekt, pomocí kterého ministerstvo školství vybaví školy počítači? Proč celou dodávku bude realizovat jedna firma? Pokusím se vás v tomto článku seznámit s argumenty pro námi zvolené řešení.
Náplní programu P3 je vybudování infrastruktury, respektive příprava a vyhlášení veřejné obchodní soutěže na výběr generálního dodavatele (GD). Výběr řešení pomocí jednoho GD má celou řadu výhod oproti jiným. Především má GD přesně a jasně definovanou zodpovědnost za celou realizaci. Další výhodou je skutečnost, že působí jako investor, neboť peníze na realizaci programu budou ze státního rozpočtu uvolňovány postupně, a postupně budou také hrazeny služby, které bude GD poskytovat. Jedině tak bude možné rychlé a efektivní vybudování standardu a stejných podmínek plošně, tedy i pro vzdálené školy (např. horské malotřídky). Tím bude vyrovnána vyšší technologická a finanční náročnost připojení těchto lokalit. Poskytování služeb místo nákupu počítačů nám také umožňuje zavést jednotný standard i do škol církevních a soukromých. Centrální nákup přinese zcela jistě levnější ceny za hardware i poplatky za konektivitu. A v neposlední řadě je to také efektivní způsob, jak využít již existující prvky komunikační infrastruktury státu a veřejné správy.
MŠMT, jako garant informační gramotnosti, chce tímto způsobem nabídnout všem školám a školským zařízením vybavení jakýmsi základním technologickým standardem. A co je to vlastně ten „základní technologický standard“?
Především si musíme uvědomit, že i při rozpočtu téměř 4 a půl miliardy korun není v tak rozsáhlém projektu peněz nazbyt. Každý z vás si jistě už podělil celou částku mezi téměř 7000 škol. Kromě zmíněného vyrovnání pořizovacích nákladů jsou však součástí dodávky také poplatky za konektivitu a tyto poplatky jsou účtovány v rámci celé sítě. Z těchto důvodů bych chtěl, abyste byli opatrní při jakýchkoli matematických operacích s několika čísly, protože výsledky nemusí odpovídat skutečnosti.
Stát musí na všech stupních veřejné vzdělávací soustavy usilovat o zajištění rovnoprávného přístupu k informačním a komunikačním technologiím (ICT) a odpovídajícím nástrojům vzdělávání pro všechny žáky a pro všechny občany. Do programu realizace SIPVZ budou tedy samozřejmě zahrnuty i školy, které jsou určitou infrastrukturou již vybavené.
Hlavním důvodem, který vedl k rozhodnutí zvolit metodu generálního dodavatele, bylo, že nerovnoměrná vybavenost na školách (která se navíc časem mění ne vždy k lepšímu) je základním problémem při vytváření nových učebních osnov. Proto musí mít ministerstvo, jako tvůrce rámcových vzdělávacích programů, jistotu, že technologické vybavení bude mít potřebnou úroveň např. i za 3 roky. A tak místo nákupu jednotlivých zařízení budou mít školy zajištěny k užívání komplexní služby s přesně definovanou škálou parametrů. Veškeré instalování techniky do vzdělávacího zařízení bude samozřejmě podmíněno souhlasem zřizovatele a bude konzultováno mezi všemi zúčastněnými. Například by se mohlo zdát, že prosíťování celé školy najednou by bylo ideální. Ale k čemu by to bylo dobré, když pak nezbudou peníze na ty „nešťastné počítače“? Celý systém musí být budován v rovnováze, která zaručí funkčnost a umožní další rozšiřování kabeláže, zvyšování komunikačních rychlostí atd. Celý proces je zapotřebí chápat jako začátek koncepčního vybavování škol informačními a komunikačními technologiemi - a díky alespoň za takový.
Můžeme si povzdechnout, že jedna učebna s multimediálními klientskými stanicemi (neboť se nutně nemusí jednat o PC) je pro jednu školu málo. Přenosný počítač pro každého žáka - tak jak je podobný projekt plánován v sousedním Německu - je jistě krásná vize, bohužel na ni není dostatek prostředků ve státním rozpočtu. A pokud si dobře pamatuji, ani povinný lyžařský výcvik nevychoval ze všech mých spolužáků lyžaře. Já celý projekt chápu jako nutnou inicializaci celého nového procesu s jasně definovanou počáteční úrovní vybavenosti a služeb.
Předpokládám také, že v tomto procesu budeme vzájemně spolupracovat se zřizovateli všech úrovní na postupném zvyšování této základní technologické úrovně. Znovu zdůrazňuji - začínáme s málem, ale budujeme od základů systém, který je rozšiřitelný a především má jasnou koncepci. Měl by stanovit pravidla pro vybavování škol a vnést do živelného nakupování systém priorit z hlediska výukového procesu.
Koncepční rozvoj je nutný již proto, že jen málokdo si dnes dokáže představit požadavky, které přinese další začleňování ICT do výuky. Myslím tím nejen požadavky na hardware a software, ale především na změnu výukového procesu ve všech předmětech, kde to má smysl. Protože to je hlavním cílem zvyšování informační gramotnosti a celé státní informační politiky ve vzdělávání.
Ing. Jakub Rainisch - vedoucí programu P3
Plán I. etapy realizace SIPVZ i další oficiální dokumenty naleznete na webu Informační gramotnost ministerstva školství.
redakce
0 komentářů:
Okomentovat