Čeština - jazyk obecný
Spisovná čeština všude kolem nás ustupuje do pozadí. V divadle, literatuře a především v médiích ji slyšíme a čteme stále vzácněji. Má být škola poslední institucí, která bude spisovnou češtinu vyžadovat? Nebo je snaha o její udržení zbytečná a komunikaci s dětmi jen ztěžuje? A vy - jak vlastně mluvíte před tabulí?
Čeština – jazyk obecný
Není to tak dávno, co škola po žácích nejen vyžadovala, aby odpovídali celou větou, ale také aby používali pouze spisovnou češtinu. O tom, že výhradně spisovná čeština by měla znít také od katedry, už se vůbec nediskutovalo, to se rozumělo samo sebou. Škola byla pověřena, aby uchovával kontinuitu spisovného jazyka a předávala jej dalším generacím, v čemž jí mělo od obrozeneckých dob stát po boku divadlo a čím dál větší měrou i média.
Divadla ovšem v nových podmínkách pochopila, že mají-li zobrazovat život, musí také používat živý jazyk ve všech jeho vrstvách. Média si také záhy vytvořila svůj účelný jazyk, jemuž se dostalo nezaslouženého označení publicistický styl. V podstatě jde z většiny o hybrid vzniklý redukcí určitých slovních druhů (např. příslovcí) na minimum a naopak velkou frekvencí stále se opakujícího, a přitom relativně malého souboru slov (zejména sloves a přídavných jmen, např. uvést, smysluplný, osobnost) a obratů, jež záhy malformují v klišé. Jistou obrannou reakcí je větší výskyt neologismů. Politováníhodné je nakládání médií s českou skladbou. Snaha o maximální úspornost vyjádření zde vede k chronickým chybám typu spřežení vazeb, nemluvě o zrůdnostech jako diskutovat něco (účastníci panelu diskutovali problém práv menšin) místo diskutovat o něčem. Důraz na aktuální členění větné pak jazyk novin ještě více vzdalují jazyku běžné komunikaci. Ve snaze tuto bariéru překonat se proto média, nyní zvláště soukromý rozhlas a soukromá televize, snaží přiblížit adresátovi na rovině lexikální. Užívání nespisovné češtiny se tak někde stává div ne normou, u soukromých rozhlasových stanic zaměřených na mladého posluchače téměř povinností.
Za této situace je pak škola v podstatě jedinou institucí, která jazyk v jeho korektní spisovné podobě prezentuje. Nebo by alespoň měla, ovšem zda se tak děje, je otázka. Při současném důraze na aktivitu žáků, komunikaci, prezentaci vlastních názorů učitelé mnohdy na formu rezignují a zaměřují se cele na obsah či jen na sám akt komunikace. Pokud jsou tedy žáci ochotni diskutovat, učitel to vnímá jako konečný cíl a z obavy, aby je soustavným upozorňováním na odchylky od spisovné normy nedemotivoval, přijme jejich jazykovou vrstvu jako legitimní komunikační prostředek. Ještě smutnější je, pokud hovorový či nespisovný jazyk používá sám učitel. K tomuto nešvaru se občas uchylují mladí učitelé ve snaze co nejvíce se dětem přiblížit a získat je na svou stranu.
Jaký je váš názor na tuto otázku? Má škola lpět na užívání spisovné češtiny? A pokud ano, dělá to skutečně, nebo něco jiného deklaruje a něco jiného je všednodenní školní realitou. Může být škola ve snaze předat dětem spisovný jazykový kód vůbec úspěšná, když všude kolem dominuje obecná čeština (popř. obecná moravština jako další významný interdialekt), navíc vulgárně zanášená stále větším počtem anglických slov či jejich odvozenin?
Jaké jsou vaše zkušenosti? Zajímá nás váš názor!
Příspěvky k problému můžete napsat přímo zde do diskuzního fóra, nebo je můžete posílat na naši redakční e-mailovou adresu a my je vložíme za vás.
Diskuzní téma je společným projektem České školy a časopisu Moderní vyučování, v němž budou také otištěny.
Vybrané příspěvky k tématu „Jsou naše školy bezpečné?
“ si tedy můžete přečíst i v květnovém vydání Moderního vyučování.
redakce
0 komentářů:
Okomentovat