Zpočátku to vypadalo, že při předávání škol novým krajům se změní jen cedule. Velmi brzy však idylické období skončilo a kraje se s ministerstvem školství tvrdě střetly v mnoha bodech. Pochopitelně především finančních.
Na samém počátku připomínal převod zřizovatelských funkcí z ministerstva školství na jednotlivé kraje typicky českou idylu z Ladových obrázků. Hejtman v družném rozhovoru s ministrem školství kráčejí po zasněženém náměstí k slavnostnímu převzetí místních škol, u hospody jim k tomu do kroku vyhrává místní kutálka a děti na sáňkách sledují s otevřenými ústy procesí usměvavých starostů a ředitelů škol …
Zpočátku to skutečně vypadalo tak strašně jednoduché. “Na školských úřadech v krajích se na konci roku vymění pouze cedule”, hlásaly titulky v novinách. “Jejich zaměstnanci se většinou stanou pracovníky referátu školství okresních úřadů a nemusejí přitom měnit ani kanceláře.” Skutečně vůbec, ale vůbec nic se nezměnilo až do okamžiku, kdy přišly z ministerstva školství předávací protokoly s rozpočtem, který mnohé starosty a hejtmany poněkud šokoval. Idyla skončila a radní nevěřícně kroutí hlavou, co to vlastně po nebožce státní správě ve školství zdědili. Dluhy, kupu nových starostí a poloprázdnou peněženku.
Další ledová sprcha
V polovině března přišla další ledová sprcha, když kraje zjistily, že ministerstvo školství dalo některým okresním úřadům souhlas k tomu, aby vypsaly konkursy na místa ředitelů škol. Kraje totiž v rámci reformy veřejné správy ještě ani nepřevzaly všechny školy, které dosud spravují okresní úřady, a už jim někdo začal hospodařit v hospodářství. “S postupem, kdy je kraj jako zřizovatel obcházen v tak zásadních věcech, jako je jmenování ředitelů škol zřizovaných krajem, zásadně nesouhlasíme," reagovala část krajských zastupitelů a okamžitě dodala, že kraje mohou tuto funkci zastávat jen v případě, že nebude krácen tok finančních prostředků na školní provoz a mzdy pedagogických pracovníků. Zazněly obavy, aby se v budoucnu neopakovala obdobná praxe státu v případě měst a obcí, kdy s přenášením povinností nejsou převáděny příslušné peníze a obce dotují výkon státní správy ze svých rozpočtů. Obavy se během dubna bohužel potvrdily. Na školní provoz peněz ze státní pokladny v tomto roce zrovna nepřibylo, neboť v některých krajích dostaly školy o dvacet až pětadvacet procent méně než v minulém roce.
Většina krajů, které v průběhu prvého pololetí tohoto roku stačily převzít část státních škol, s nimi převzala i další danajský dar v podobě téměř miliardového dluhu, který školám úhrnem chybí v povinném investičním fondu a na který již řadu let nejsou ve státním rozpočtu prostě peníze. Ministerstvo školství vnitřní zadluženost škol sice přiznává, ale na druhé straně se snaží zřizovatele přesvědčit, že ztráta je to veskrze fiktivní, protože školy ve skutečnosti nikomu nic nedluží. Na rekonstrukce sice nejsou ve školách dlouhodobě vůbec žádné peníze, ale z čistě ekonomického hlediska se o žádný dluh vlastně ani nejedná. Nic se vlastně neděje. Kraje to však v mnoha případech vidí jinak a odmítají již zadlužené školy nadále přebírat do své správy.
Ministerská majetková pojistka
Aby tohoto nebylo ještě dost, ministerstvo školství počátkem dubna rozhodlo, že nové kraje musí ministerstvo požádat o souhlas v případě prodeje, směny, darování nebo například docela banálního pronájmu školních budov. Ministerstva školství tvrdí, že jde o nutnost, protože za pár let by se nikdo majetku nedohledal. Podle krajů je to zbytečnost, neboť dostatečnou právní ochranu majetku zajišťuje stávající zákon o krajích. Vedení krajského úřadu Olomouckého kraje se proto rozhodlo se souhlasem svých zastupitelů podat žalobu a ústavní stížnost proti rozhodnutí ministerstva školství, které podle nich omezuje kraje s nakládáním majetku škol a porušuje tak zákon. Ministerstvo školství se ovšem odvolává na uvedený zákon o krajích a argumentuje, že stát má právo vyhradit si podmínky pro další hospodaření a nakládání se školním majetkem, protože má odpovědnost za vytvoření přiměřených podmínek pro naplňování ústavního práva občanů na vzdělávání. Ministerstvo poukazuje i na dosavadní vyjádření představitelů krajské samosprávy, v nichž nebyla dostatečně akcentována konstruktivní spolupráce s ústředními správními úřady, což považuje za projev nedůvěry krajů vůči ministerstvu školství. Dojde-li prý k bezporuchovému chodu regionálního školství, hodlá prý tento úřad v budoucnu a v “odůvodněných případech” zvážit i širší uvolnění omezujících podmínek.
Aktuální slovo: Optimalizace
V okamžiku, kdy jsme splnili jednu z podmínek ke vstupu do Evropské unie, kterou bylo nové územně-správní členění státu, už se objevil jeden z dalších problémů v podobě dlouhodobé zadluženosti českého školství. Většině krajů, které školy od ministerstva již převzaly, je ovšem jasné, že tuto situaci budou muset v dalších letech řešit. Jedinou cestou, jak může kraj dávat školám tolik peněz, aby vyšly, je ovšem snížit jejich počet. Vypukne další vlna rušení a slučování všech typů škol, které se v českých zemích říká poněkud tajuplně optimalizace. Zhorší se tím nejen dostupnost mateřských, základních a středních škol, ale není pochyb o tom, že se i výrazným způsobem zvýší počet žáků v jednotlivých třídách. Optimalizace mateřských škol je již v plném proudu a v další vlně tento očistný proces čeká i základní a střední školy.Který kraj si totiž dovolí takový luxus, aby financoval kapacitně nevyužité školní budovy? Která škola si bude moci dovolit zřizovat takový přepych jako jsou specializované třídy s dvanácti žáky ve třídě, aby se posléze vystavila riziku, že bude v dalších letech zařazena do dalšího kola optimalizační loterie?
O tom, že je nutné dávat více peněz na provoz škol, se sice píše v programovém prohlášení vlády ČSSD, ale navzdory tomu ředitelé škol z dvaceti miliard, které školský rozpočet za poslední tři roky získal navíc, mnoho neviděli. Za to si mohli přečíst Bílou knihu, která je plná “dobrých” myšlenek o maximální dostupnosti všech typů škol, počínaje mateřskými školami a přípravnými třídami konče, nebo skvělé myšlenky o rozšířené výuce dvou světových jazyků na základních školách. Nic ovšem není ztraceno. Aby nikdo nebyl na pochybách, že školství je stále naší jedinou vládní prioritou, prosadí sociálně demokratický kabinet v posledním roce svého funkčního období nejen vyrovnaný státní rozpočet, ale jako poslední předvolební trumf vynese dlouho slibovanou kartu s šestiprocentní investicí z HDP do českého školství. Bude to takový typicky český happy end.
Anna Koutňáková
0 komentářů:
Okomentovat