Za školu se chodí z mnoha důvodů. Někdy je příčinou strach ze zkoušení, jindy z konkrétního učitele, občas i z agresivních spolužáků. Výjimkou bohužel není ani vliv delikventní party, jejíž vábení přehluší i obavu z postihu za neomluvené hodiny. Také řešení záškoláctví proto nemůže být jediné a univerzální.
K tomuto kroku se Renata odhodlávala dlouhou dobu. Po vyučování zašla za třídní učitelkou a sdělila jí, že bude nyní delší dobu ve škole chybět – nastupuje do nemocnice na plánovanou operaci páteře. Učitelku informace Renaty překvapila – Renata ve škole nechyběla a nikdy si na žádné zdravotní obtíže nestěžovala, dokonce dosud neměla ani žádné úlevy v tělocviku. O pravdivosti Renatina sdělení však ani na chvilku nepochybovala. Renata byla bezproblémová žákyně s poctivým přístupem ke školním povinnostem.
Třídní učitelku pouze zarazilo, že dobře spolupracující rodiče na žádné zdravotní komplikace dcery předem neupozornili. Rodiče se však neozvali ani po týdnu absence dcery. Mezitím spolužáci napsali Renatě do nemocnice dopis. Nikdo z dětí však neznal adresu nemocnice, kde měla Renata operaci podstoupit. Třídní učitelka večer zvedla telefon, aby se u rodičů informovala. To, co se dozvěděla, jí vyrazilo dech. Vždyť Renata chodí normálně do školy, zrovna teď si ve svém pokoji píše domácí úkoly. Přesto dívku ve škole již šest dnů nikdo neviděl.
Pojďme rozbít čekárnu
Reálný příběh z poradenské praxe nám odkrývá jednu z méně typických podob záškoláctví. Navenek se u všech typů záškoláctví projevuje stejné chování, vede však k němu celá řada různorodých příčin. Zastavme se u některých z nich.
Nejčastěji si každý z nás spojí záškoláctví s asociálním vzdorovitým chováním, s chybějící vůlí a smyslem pro povinnost, s absencí sociálních a morálních norem v chování. V záškolákovi vidíme žáka s delikventními sklony a příslušností k závadové partě, do níž je právě záškoláctví vstupenkou. Motivem záškoláctví v těchto případech je skutečně silný vliv a nátlak party, které dítě nedokáže odolat a před kterou nechce dát najevo svou „slabost“ a bojácnost, neboť těmito vlastnostmi parta pohrdá.
Ve volném čase se parta snaží zabít čas, nudu nebo si naplno užít neomezené volnosti. Nezřídka bývají průvodním jevy vandalismus, násilí, holdování alkoholu i nealkoholovým drogám, návštěvy heren, restaurací apod. Děti inklinující k tomuto typu záškoláctví často pocházejí z problémových dysfunkčních rodin, ve kterých jsou zanedbávány, ponechávány samy sobě, zvykají si na „volný život“ bez povinností a pravidel či jsou obětí otevřeně negativních postojů rodičů, jejich ustavičné kritiky, citového chladu. V některých případech sami rodiče mohou být pro dítě modelem problémového chování a vést je podvědomě či záměrně k překračování sociálních norem. Sami mohou dítě podněcovat k záškoláctví a v získaném volném čase od něj očekávat spolupodílnictví na nejrůznějších přestupcích, kterých se sami dopouštějí (od drobných krádeží až po vysoce varovné případy prostituce).
Ve všech dosud uvedených příkladech většinou dominuje nezájem, nechuť ke škole a učení, slabý školní prospěch. Žáci se škole vyhýbají, přestože se zde ničeho konkrétního nebojí, ale nechtějí zůstávat ani doma. Nezáleží jim na prospěchu, škola je jim lhostejná.
Jak se vyhnout písemce
Zcela jiná situaci nastává tam, kde dítě volí záškoláctví z toho důvodu, že se ve škole něčeho konkrétního bojí. Nejčastěji je tím strachem strach ze zkoušení, písemných prací a z následného vlastního selhání. Rozhodnutí dítěte „dnes nejít do školy“ zpravidla předcházejí chronické školní neúspěchy, které postupně v dítěti prohlubují pocity osobní nedostačivosti. Na takové dítě se soustřeďuje stále větší tlak jak ze strany učitelů, tak i rodičů, který spoluvytváří začarovaný kruh, z kterého dítě volí jedinou cestu – otevřené odmítání školy. Nejohroženější jsou děti se sníženým nadáním, různými handicapy či specifickými vývojovými poruchami učení a chování (např. dyslexií, dysortografií, dyskalkulií, lehkou mozkovou dysfunkcí). Ve své podstatě dítě uniká před ponižujícími sebesnižujícími pocity, které ve svém důsledku ohrožují jeho sebehodnocení a jeho zdravý psychický vývoj.
Dítě, které má ve své rodině dobré citové zázemí, se dovede zpravidla se školními neúspěchy lépe vyrovnat. Hůře jsou na tom děti z rodin, které praktikují přísnou výchovu s přepjatou snahou o to, aby dítě bylo co nejlepší. Tato rodičovská představa a vidina úspěchu brání hodnotit možnosti dítěte realisticky. I drobné nedostatky dítěte jsou přísně posuzovány, nezřídka je dítě za konkrétní špatné známky neúměrně trestáno.
Útěk do nemoci
Ze své poradenské praxe znám i případy dětí školsky dobře prospívajících, kde motivací jejich záměrných absencí ve škole je tendence vyhnout se zátěži, kterou škola představuje jako celek. U těchto dětí při psychologickém vyšetření často zjišťujeme sníženou frustrační toleranci, pocity nadměrných pochybností a vysoké požadavky na sebe sama. Takové děti bývají ve škole trvale v napětí, přestože mají předpoklady podat dobrý výkon. Dítě se pak snaží vyhnout frustrující situaci a volí únikový mechanismus často v podobě nějakého onemocnění.
Záškoláctví se zde projevuje ve skryté podobě. Nemusí se ale vždy jednat o simulaci nějakých zdravotních obtíží, ale o skutečné emocionální přetížení, které se projeví následně poruchou některé tělesné funkce. Dítě dosáhne svého cíle, oddálí subjektivně nepříjemné prožívání školní situace – může zůstat doma. Tento mechanismus pak může být zpevněn a opakován, využíván jako účelový. Často zde roli hraje i nápodoba obdobného chování u některého z rodičů.
Strach v dítěti ale může být vyvolán i některou dílčí školní činností či aktivitou – pro dítě neobratné to může být například tělesná výchova. Dítě se začne těmto hodinám záměrně vyhýbat či přicházet do hodin pozdě. Je potřebné, aby učitelé byli vůči těmto signálům vnímaví a dokázali je včas u dítěte zachytit, neboť tak lze předejít pozdějším stupňujícím se vážným obtížím.
Zasedli si na mě
V některých případech může být příčinou záměrných absencí ve škole i strach z konkrétní osoby učitele bez ohledu na povahu předmětu, který vyučuje. Dítě může získat pocit, že je určitým učitelem odmítáno, nespravedlivě hodnoceno či ponižováno. Učitel má k dispozici celou řadu prostředků, kterými může dát najevo svůj vztah k dítěti. Některé prostředky jsou zjevné – známky, pochvaly, poznámky, hodnocení dítěte před třídou, jinými učiteli, rodiči – některé mají nenápadnou podobu – komentáře na adresu dítěte během vyučování, přehlížení aktivity žáka, podrážděné reakce na neznalost učiva či některé prvky v chování dítěte, kritické poznámky, přísný, vysoce autoritativní postoj. Dítě se pak proti těmto neúnosným prožitkům brání únikem ze školní situace, která může záškoláctvím vyústit.
Další možnou motivací může být strach z jiného spolužáka či z party. Dítě se může stávat delší dobu objektem agrese druhých, tj. objektem fyzických útoků, posmívání a zesměšňování. Takové dítě označujeme jako oběť šikany. Existuje několik typů obětí – nejrizikovějším typem v kontextu našeho tématu je dítě, které je samo citově labilní, úzkostné, nejisté, pasivní, tiché, často i tělesně slabé, které není schopno se agresi účinně bránit. Jediným typem obrany je únik v podobě neomluvených absencí ve škole. Příčiny tohoto záškoláctví často unikají pozornosti dospělých.
Psychopatologie a fobie
Musíme mít na mysli, že některé formy záškoláctví mohou být podloženy i hlubší psychopatologií na straně dítěte, zpravidla se jedná o poruchy chování na bázi disharmonického vývoje osobnosti spojené s agresivními tendencemi v chování a již trvale narušenou strukturou osobnosti. Záškoláctví může být i jedním z projevů vážných psychických poruch z okruhu psychotických onemocnění (schizofrenie – zvláště počínající forma u adolescentů). Terapeutické řešení těchto případů spadá výhradně do rukou odborníků – dětských psychiatrů.
Na závěr je třeba zmínit poruchu, která sice záškoláctvím v pravém smyslu není, ale přesto má s ním některé podobné rysy. Jedná se o tzv. školní fobii. Průvodním jevem u školní fobie je úzkost a iracionální strach ze školy, který zpravidla není oprávněný – dítě prožívá úzkost v době, kdy je nuceno opustit domácí prostředí ráno při odchodu do školy. Pro různé somatické příznaky (bolesti žaludku, hlavy …) je ponecháno doma, čímž se patologický okruh úzkosti ještě zesiluje. Pokud dítě do školy chodí, má většinou dobré známky. Z osobnostního hlediska to bývají často děti tiché, pasivní, zakřiknuté. Příčiny tohoto chování pak musíme hledat v rodinném kontextu poruchy.
Jaký výchovný přístup k záškolákům mají volit rodiče
Výchovný přístup se odvíjí od vlastní motivace záškoláctví. Uveďme si základní klíčové postupy obecně platné jak z krátkodobého, tak i dlouhodobého hlediska:
- motivovat dítě k návratu do školy, poskytnout mu maximální oporu a pomoc, nečekat pasivně na spontánní vyřešení situace;
- odstranit příčiny možného záškoláctví ve spolupráci s učiteli a s odborníky;
- tam, kde je v popředí záškoláctví strach a úzkost, zvyšovat u dítěte jeho odolnost vůči zátěži, ocenit dítě, pokud projeví snahu překážky překonat;
- učit dítě žádoucím způsobům chování včetně asertivních reakcí;
- zvažovat výchovné postupy a cíle ve vlastní rodině, zvyšovat citově stabilní atmosféru;
- zamyslet se nad vlastním chováním, eliminovat v něm takové projevy, které může dítě i nevědomě napodobovat;
- analyzovat s dítětem jeho nežádoucí chování a nacvičovat s ním správné reakce;
- všímat si podezřelých signálů na straně dítěte, které mohou záškoláctví předcházet;
- školní nároky přizpůsobovat možnostem dítěte (např. volit přiměřený typ studia);
- obrátit se včas na odborníky se žádostí o radu, jak dítěti pomoci, pokud se školy bojí, v případě potřeby hledat specializovanou psychoterapeutickou péči a volit adekvátní terapeutické postupy
Vyšlo v časopise Moderní vyučování.
Pavla Cimlerová
0 komentářů:
Okomentovat