Březen není měsícem internetu jen u nás. Právě na jeho konci byl v amerických médiích zveřejněn výsledek zajímavého průzkumu. Využívání internetu učiteli je podle něj – i přes výborné technické vybavení - mnohem horší, než se do té doby v USA předpokládalo.
Průzkum byl proveden telefonicky v lednu a únoru mezi učiteli amerických škol, z nichž většina byla placena z veřejných zdrojů (jen 7 % soukromých). Průzkum provedla nezisková organizace společně s marketingovou agenturou.
Na základní otázku Využívají učitelé internet pro výuku? odpovídají na základě zveřejněných výsledků americká média téměř shodně takto: Nevyužívají a spoléhají se jen na tištěné učebnice!
Co vlastně znamená tento „výkřik“? Oprávněné zklamání, nebo zklamání, které je jen nutným výsledkem přemrštěných očekávání? Podívejme se, jaká konkrétní čísla je k němu vedla. Zdají se vám dobrá nebo špatná?
Využívání internetu v procentech
97 % škol, na kterých dotazovaní učitelé pracovali, je k internetu připojeno pevnou linkou, a jedna třetina všech tříd má počítače umístěné ve třídách. Většina učitelů - 87 % - prohlásila, že jsou zkušenými uživateli internetu a nemají s technologiemi žádné problémy. 60 % však uvedlo, že u internetu ve škole stráví denně maximálně půlhodinu. Z domácích počítačových stanic se připojuje pouze 6 % těchto učitelů za účelem využití internetu k výukovým účelům na déle než jednu hodinu. Učitelé připustili, že si většinou jen stáhnou poštu a odpojí se.
Výzkum však odhalil další závažné zjištění. I v USA (s prakticky stoprocentní mírou internetizace) si méně než 50 % učitelů myslí, že internet lze pro výuku rozumným způsobem využít. Podle nich internet nebude v nejbližších dvou letech důležitým zdrojem poznání. Většina učitelů vnímá internet jako “elektronickou knihovnu,” ne však jako místo, kde lze získávat podněty a komunikovat s kolegy. Většina tázaných učitelů také konstatuje, že nemají vůbec čas tuto službu reálně ve výuce využít. „Není to podle nich prostě nástroj, který mohou využít přesně v okamžik, kdy chtějí,” říká jeden z výzkumníků.
Velkým překvapením výzkumu bylo, že učitelé matematiky a přírodovědných oborů většinou s internetovými zdroji pracují výrazně méně než učitelé historie a angličtiny. To je v přímém rozporu s tím, co uvádí SITES a další výzkumy (OFSTED, MŠMT). 48 % učitelů humanitních předmětů sice připouští, že internet je vynikající pomůcka, ale neví, co s ní mají dělat. Totéž tvrdí 37 % učitelů matematiky a 39 % učitelů přírodních věd. 29 % učitelů ale uznalo, že internet změnil jejich metody učení. 21 % matematiků a přírodovědců se však nijak nezměnilo a učí si po starém. (Jaképak by to procento asi bylo u nás? Tady se raději ani neodvážím hádat.)
Výzkumníci tvrdí, že učitelé ve využívání internetu ještě nedorostli svých žáků a studentů. Zajímavý je však také postřeh, že už i studenti jsou ve využívání internetových zdrojů opatrní, protože jsou prý nespolehlivé.
Přesným vyjádřením reálného stavu využití internetu ve výuce je poznámka ředitele jedné ze škol, které byly do výzkumu zahrnuty: "Myslím, že současný věk technologie musí vést k tomu, že školy se opravdu podívají do osnov, co učí. Volného prostoru, pokud nemáte počítače rovnou ve třídě, příliš nezbývá. Učitelé ani studenti prostě nemají dost času, aby je mohli efektivně využívat.”
Co z toho plyne pro nás?
I když výsledky rozhodně nejsou zcela reprezentativní, vyplývají z nich mnohé otazníky, na něž by se nemělo již od prvopočátku realizace SIPVZ zapomínat. Zatím se tak děje a dít se bude. Ví se o nich, ale spíše se o nich mlčí. Málo platné, hlavní slovo v SIPVZ dostali informatici, a nikoli uživatelé - učitelé běžných předmětů - kteří přemýšlejí o obsahu vzdělání.
Koncepce vzdělání učitelů v projektu P1 má proto jeden zásadní nedostatek: Jednoznačně upřednostňuje práci s počítačem před implementací ICT do výuky. Znalost klapání do kláves je sice důležitá, ale pro potřeby učitele méně významná než zavedení dynamických animací třeba do přírodních věd.
Vznikají tak oprávněné pochybnosti, zda souběžně s ECDL není nutné mnohem výrazněji posílit “výměnu zkušeností” právě v oblasti této implementace. Pouhých 25 % učitelů (úroveň poučených uživatelů), kteří to podle koncepce mají zvládnout, je chybným postulátem. Učitele neučíme pracovat s počítačem jen pro administrativní funkce, ale ze zcela jiných důvodů. Zavedení drátů do škol zdaleka není zárukou efektivního využití ICT.
Jádrem věci je už mnohokrát omílané: Změna v pojetí školy přijít musí. To bude teprve tehdy, až osnovy budou integrovat ICT jako běžnou součást. To už ale budu v penzi.
Oživeno:
Na www.educationworld.com byl nyní uveřejněny ještě jiné závěry ze stejného průzkumu. Článek bych tedy rád doplnil i touto poznámkou, kterou já osobně považuji za podstatnou:
Naprostá většina učitelů (73 %) necítítí jakýkoli tlak ředitelů na zavádění internetu do výuky či do osnov. Zajímavé je, že 54 % těch, kteří o jakémsi tlaku mluví, jsou nějakým způsobem zodpovědni za administraci internetu a sami jsou tvůrci těchto tlaků. Jen 10 % tlaku na zavádění internetu do praxe vychází z ředitelů škol. Z uvedného vyplývá, že především ředitelé potřebují jednoznačné návody a ukázky, jak správně zavádět internet do praxe a jak lze internet využívat jako učební pomůcku. Pro většinu ředitelů škol je zavádění internetu do výuky naprosto neprobádanou oblastí, kde nemají vůbec žádné zkušenosti
Jsou naši ředitelé na tom lépe než američtí kolegové? Počítají kurzy s takovou přípravou?
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat