Česká společnost vstoupila do 21. století s roztodivnou směsicí kulturních averzí, antipatií k etnickým menšinám, rasové nenávisti a odporu ke všemu, co je jen trochu jiné. Existuje-li nějaká naděje možné změny postojů, lze ji spatřovat snad jedině ve školství. Otázkou je ovšem kdy?
V mateřské škole na předměstí sedí uplakaná matka na malé dětské židličce a slzy se jí koulejí po snědé tváři jako hrachy. Přestože vyrůstala v Sierra Leone, hovoří plynulou slovenštinou, kterou říká: “Prepáčtě, ale čo mám robiť, keď mojej cérke ve školke niektoré děti vravja, že je čierna a špivaná?” Za dívenku, která se krčí za plačící matkou, hovoří spíše její překrásné ebenové oči.
Naprosto paradoxně si v té chvíli vybavím strašlivý vtip k doby reálného socialismu, jehož pointa má v dané chvíli poněkud trpkou příchuť. Jede pán v tramvaji a někdo do něj zezadu strčí. Pán se ohlédne a před ním stojí černoch v zimníku a omluví se slovy: “Prepáčtě, prosím.” Pán se otočí a pod vousy zamručí: “Fujtajfl, černoch a ještě k tomu Slovák.” Dříve to byl velmi populární vtip, který vyvolával bujaré veselí ani ne tak pro vtipnost své zápletky jako spíše pro kombinaci dvou různorodých fenoménů, které jsou kupodivu stále na okraji naší pozornosti.
Vadí a nevadí
Ve vztahu k menšinám žijícím v České republice na tom jsou naprosto paradoxně právě nejlépe Slováci. Sympatie jim při listopadovém průzkumu veřejného mínění agenturou IVVM vyjádřilo 71 procent Čechů. Poláky máme rádi jen tak napůl, neboť příznivě je hodnotí jen 52 procent lidí. Kladný vztah k Němcům má jen 41 procent Čechů a 36 procent k Židům. Tedy, žádná sláva. Na to, že většina národa již nepamatuje druhou světovou válku ani holocaust, je tento fenomén zajímavým mementem právě před vstupem Česka do Evropské unie. Naopak za záporný považuje 61 procent dotázaných svůj vztah k Romům, 46 procent k občanům bývalého SSSR a 44 procent k lidem z balkánských zemí. Z dlouhodobého hlediska byly vztahy k Romům relativně nejhorší v letech 1992 a 1993, kdy počet dotázaných vyjadřujících záporný postoj dosáhl 77 procent. Naopak v roce 1998 se takto vyslovilo nejméně, a to 52 procent lidí. Tehdy jsme naše spoluobčany romského původu skutečně milovali.
Jinde to není o moc lepší. Slovenská vláda v únoru doporučila zřízení maďarské fakulty Univerzitě v Nitře, aby tak vyhověla závazkům vůči půlmiliónové maďarské menšině. Hned druhý den asi tři stovky demonstrantů vyrazilo do ulic, kde zněly písně jako "Rež a rúbaj do krvi" a "Kamaráti na stráž".
Jedinou útěchou jsou mladí a vzdělaní lidé
Z regionálního hlediska mají na severní Moravě daleko raději Slováky a Poláky, v jižních Čechách jsou tolerantnější k Vietnamcům, občanům bývalého SSSR a příslušníkům balkánských zemí. Západočeši mají naopak o něco horší vztah k Romům, lidem z balkánských zemí, občanům bývalého SSSR, ale i k Židům.
Jedinou útěchou zůstává, že v hodnoceních postoje k jiným národnostem podali nejméně negativních odpovědí mladí lidé ve věku od 15 do 19 let. Století rakouské nadvlády, roky pod vládou Němců a desetiletí pod sovětskou pěstí u nás vypěstovalo averzi k přijímání cizinců. Český člověk si vystačí a v poklidu žije se zákony, které veřejně diskriminují cizince – jako ty, které odlišují jejich auta barvou SPZ od našich, neumožňují jim udělat si řidičský průkaz, tolerují hotely se zvláštními sazbami, jídelní lístky s odlišnými cenami a ubytování za německé marky. Turisté včetně těch sexuálních tady nikomu nevadí. Když na to mají … Učíme alespoň žáky rasové toleranci a porozumění?
Multikulturní vzdělávání? Ale kdy?
Multikulturní vzdělávání je ve své podstatě celosvětovým reformním hnutím, které k nám jaksi ještě nedorazilo. Jeho cílem je iniciovat a uskutečnit zásadní změny v současném vzdělávání. Bílou knihu v nedávné době pochválili v Poslanecké sněmovně, ale budete-li v ní hledat pojem multikulturního vzdělávání, těžko uspějete. Nevešel se tam. Snad v další knize, která vyjde v jiném odstínu, si někdo vzpomene na skutečnost, že rasové, etnické, kulturní a sociální skupiny obyvatel jsou stále jakousi “vyčnívající” enklávou ve společnosti.
Ne že by byly diskuze o školních kompetencích mařením času, ale jsou i jiné. Klíčovým cílem multikulturního vzdělávání je například pomoci žákům v sebepoznání prostřednictvím poznání jiných kulturních hodnot, zvyklostí a tradic. Jiným významným cílem multikulturního vzdělávání je poskytnout žáků kulturní a etnické alternativy. Historicky vzato, české školní kurikulum klade značný důraz zejména na majoritní kulturní a historické tradice a čerta je mu po minoritách. Proto máme zvláštní školy, stejně jako budeme mít nyní základní školy se speciálním vzdělávacím programem. Co podstatného se ovšem změní?
Úkolem multikulturního vzdělávání je poskytnout všem žákům možnost osvojení řady sociálních dovedností, postojů a vědomostí, které jsou potřebné při jejich začlenění do etnicky odlišné kultury, stejně jako i do jiných kulturních stereotypů. A tato kritéria nesplňuje nejen dnešní škola základní, ale je otázkou, zda je bude splňovat zvláštní škola v jiném hávu a s jiným vývěsním štítem. Češi romského původu často popírají svou vlastní etnickou identitu, etnické dědictví, tradice a rodinné zázemí s cílem začlenit se a asimilovat v oficiálních vzdělávacích institucích. Ti všichni více či méně zavrhují část své etnické kultury, chtějí-li například uspět ve školách nebo ve společnosti založené na principech majoritní kultury.
Mylnou představou je ovšem domněnka, že multikulturní vzdělávání je programem, který je výhradně určen pro Romy či Vietnamce, chudé či další minoritní skupiny. Opak je pravdou. Multikulturní vzdělávání totiž není nějakým specifickým etnickým hnutím, ale lze jej do jisté míry definovat jako pedagogický směr vytvořený na podporu vědomostí, dovedností a postojů žáků, díky němuž se stanou chápavějšími a aktivnějšími občany v dnešní hluboce polarizované a problematické společnosti.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat