Návrh zákona o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních prošel úspěšně prvým čtením a spěje do druhého kola projednávání v Poslanecké sněmovně. To ovšem neznamená, že by diskuze kolem něj utichla. Naopak.
Čas mezi oběma periodami projednávání ve čtvrtek využil „školský výbor“ Poslanecké sněmovny a uspořádal k tomuto podle slov Petra Mareše „pasťáckému“ zákonu odborný seminář, který sice začal se zpožděním, ale řadu příspěvků a argumentů pro i proti nesporně stálo za to vyslechnout.
Odborná veřejnost, která do posledního místa zaplnila jednací místnost, byla ve značné převaze, protože z poslanců se dostavily pouze tři zástupkyně něžného pohlaví a mužskou část Poslanecké sněmovny hrdě reprezentoval jen předseda „školského“ výboru Petr Mareš. Argumenty, které zazněly z úst zástupkyně ombudsmana, pracovníků nestátních institucí, ale i pracovníků „státních“ středisek preventivní výchovné péče, se zástupcům ministerstva školství neposlouchaly snadno. Spíše u nich vyvolávaly obranné reakce než snahu k věcné diskusi nad kontroverzními tématy. Není se co divit. Zákon je přece jenom předkládán jako celek a torpedování jeho jednotlivých částí vyvolává obavy, že se některé jeho kapitoly zhroutí.
Kam s nimi?
Už samotný důvod předložení návrhu tohoto zákona je poněkud kuriózní. Systém ústavní a ochranné výchovy byl totiž předchozích dvanáct let stále založen na prastaré vyhlášce ministerstva školství z roku 1981, u níž legislativci dospěli k závěru, že natolik omezuje občanská práva dětí a svěřenců v dětských domovech a výchovných ústavech, že je nutné s tím něco udělat. Dočasné umísťování dětí ve všech zařízeních institucionální výchovy mimo kolektiv na tak zvané „samotky“ na dobu až 3 dnů a nejasně formulovaná oblast preventivní výchovné péče v rámci navrhovaného zákona byly stěžejním tématem výhrad přítomných odborných pracovníků působících ve výchovných zařízeních. Zazněla i otázka, proč má být stát prostřednictvím ministerstva školství monopolním zřizovatelem těchto zařízení a jaké jsou důvody, že do oblasti této péče nemají přístup nestátní instituce, jestliže odborná kvalifikace výchovných pracovníků většiny ústavů je na velmi nízké odborné úrovni.
Mimořádnou pozornost vyvolala zejména iniciativa pracovníků středisek preventivní výchovné péče, jejichž postavení se za poslední rok markantně zhoršilo. Teprve po zpracování návrhu nového školského zákona totiž ministerstvo školství zjistilo, že na střediska výchovné péče kdosi ve školském zákonu zapomněl, a tak se začala řešit zapeklitá otázka „kam s nimi“. Naskytla se tedy jediná příležitost začlenit tato preventivní výchovná zařízení do zákona, který doposud nebyl dokončen a tím byl právě zákon o výkonu ústavní a ochranné výchovy ve školských zařízeních. Název zákona byl poněkud rozšířen o preventivně výchovnou péči ve školských zařízeních a bylo po starostech. Na argumenty, že na rozdíl od diagnostických ústavů, ke kterým byla tato zařízení již v předchozím roce organizačně přiřazena, není v zákonné úpravě pamatováno na preventivní výchovnou péči, nebyla ovšem dodnes nalezena kvalifikovaná odpověď. Přestože prakticky ve všech evropských zemích byly diagnostické ústavy zrušeny, stojí v návrhu nového zákona o výkonu ústavní a ochranné výchovy tato zařízení v Česku stále na vrcholu odborné a metodické pyramidy jako před třiceti lety.
Před 30 lety jako dnes?
Další velmi četnou námitkou, která ovšem zaznívá již delší dobu, je nesouhlas se zákonem, který vychází z třicet let starého systému výchovné péče a kromě důrazu na rozvoj dětských domovů rodinného typu nerozvíjí zejména alternativní formy náhradní rodinné péče. Dokonce umožňuje, stejně jako v dobách reálného socialismu, rozdělení sourozenců do nejrůznějších výchovných zařízení. Podobně jako velmi problematické se v zákonu jeví právo výchovných pracovníků v ústavních zařízeních umístit neklidné a těžko zvladatelné dítě na 72 hodin v měsíci do výchovné izolace, u něhož se většina přítomných shodla, že nepatří do spektra právě těch nejvhodnějších výchovných opatření, která by byla schopna ústavního svěřence příliš převychovat. Tento a řada dalších argumentů jsou pak jedním z dokladů, že v návrhu zákona chybí jakýkoliv minimální standard kvality poskytované péče. Seminář ukázal, že to nebude mít „pasťácký“ zákon ani v druhé čtení lehké. A když nás bude zlobit, dáme ho na pár dnů do separace.
Návrh právě projednávaného zákona o výkonu ústavní a ochranné výchovy si můžete prohlédnout zde .
Anna Koutňáková
0 komentářů:
Okomentovat