Antonín Mezera: Školní zralost jako zrcadlo kvality školského systému

Vysoký počet odkladů školní docházky není jen individuální problém konkrétních rodičů a konkrétních dětí, ale i celospolečenským problémem. Co je příčinou tohoto fenoménu, jestliže 96,4  % populace šestiletých navštěvuje před nástupem školní docházky mateřskou školu?
Podle posledních údajů Ústavu pro informace ve vzdělávání téměř každé čtvrté dítě předškolního věku vstupuje do 1. třídy až v 7 letech. Přestože převážná většina šestiletých stačí nepochybně vyhovět požadavkům elementárního učiva a umí se vyrovnat s novou sociální situací přechodu do základní školy, procento odkladů školní docházku rok od roku vrůstá. Téměř každé čtvrté dítě se vlastně o rok později stává ekonomicky aktivním občanem.
Přestože vysokým počtem odkladů školní docházky dochází k nepochybnému nárůstu finančních nákladů, které jsou vynakládány na školství, jaká byla v předchozích letech učiněna opatření k jejich snížení? Kolik procent žáků 1.tříd se znovu vrací do mateřských škol na základě dodatečného odkladu povinné školní docházky a naopak kolik nešestiletých dětí nastupuje do 1. třídy a s jakými úspěchy? Na tyto otázky by měl kvalifikovaně odpovědět zejména pedagogický výzkum.

Otázky bez odpovědí

Je stanovená věková hranice 6 let věku dítěte, která má v našem školství staletou tradici, překonána současným stylem života? K jakým závažným změnám došlo ve výchově a vzdělávání, ale i ve společnosti, že téměř 25  % rodičů šestiletých dětí dospívá k názoru, že odklad školní docházky je pro jejich ratolest tím nejvhodnějším řešením? Změnily se závažným způsobem příčiny školní nezralosti? Jaké jsou vlastně dnešní příčiny školní nezralosti a jaká je jejich struktura? Jaké jsou důvody tak vysokého počtu odkladů povinné školní docházky, přestože do předškolní výchovy v mateřských školách je zapojeno 98, 4  % populace pětiletých dětí ze všech sociálních skupin obyvatelstva? Jakým způsobem se dnešní rodina podílí na školní připravenosti dítěte při jeho nástupu do základní školy?
Příliš mnoho otázek, ale současně velmi málo odpovědí.

Formálním, ale zpravidla rozhodujícím kritériem pro přijímání dětí do první třídy základní školy je ukončení šestého roku. Je až s podivem, jak málo se od 80.let, kdy profesor Jirásek definoval znaky školní zralosti, změnilo jeho celkové pojetí.
Školní zralostí totiž stále rozumíme dosažení takového stupně ve vývoji, aby dítě bylo schopno účastnit se školního vyučování. Stejně tak se nezměnila ani koncepce vyučování jako řízené a soustředěné školní činnosti dětí. Přestože výrazným způsobem poklesl počet žáků v prvých třídách, stejně paradoxně vzrůstá počet odkladů školní docházky. Nepřímá úměrnost obou těchto jevů vyvolává řadu vtíravých otázek, na které nebyla dosud nalezena kvalifikovaná odpověď. Vědecké uchopení tohoto problému je nahrazeno spekulativními hypotézami, domněnkami a dohady. Tradičně tvrdá norma školní zralosti, kterou se dříve vyznačovalo české školství, prošla v posledních dvanácti letech řadou dynamických proměn stejně jako systém vzdělávání. Školský vzdělávací systém byl obohacen o řadu nových škol a školských zařízení, které vznikly po roce 1989, a vytvořil nepochybně velmi dobré podmínky pro uspokojování vzdělávacích potřeb nejen zdravých dětí, ale zejména zdravotně a sociálně znevýhodněných školáků. Předchozí vývoj však nebyl ani zdaleka podroben kvalifikované analýze a nad počátkem školní docházky se stále vznáší řada otazníků.

Změní se tradiční znaky školní zralosti?

Stejně jako dříve, musí dnešní “prvňáček” vykazovat řadu znaků školáka, které zahrnují zejména projevy rozumové, citové a sociální zralosti. V poznávací oblasti dítěte stále dominuje diferencované vnímání (percepční zralost), dobrá úroveň krátkodobé koncentrace pozornosti, analyticko-syntetické a logické myšlení, dobrá úroveň jemné motoriky, visuomotorické koordinace a pracovní motivace dítěte založená nikoli na pouhé činnosti, ale zejména na výsledku, kterého by mělo být dítě schopno dosáhnout krátkodobou usilovnou činností.
Ke znakům citové a sociální zralosti stejně tak i nadále patří dobrá úroveň emoční stability dítěte, sociální adaptabilita v novém sociálním prostředí, které klade na dítě mnoho nároků spojených s osvojením řady nových sociálních a komunikačních dovedností. Při posuzování školní zralosti došlo i k nepatrným změnám v pohledu na dětskou fantazii. Ty lze spatřovat v daleko menším důrazu na racionální složku dětské osobnosti a pochopení významu dětské fantazie pro školní práci. Školní nezralost je ve své podstatě napravitelné vývojové opoždění dítěte v některé z uvedených oblastí, které se obvykle projevuje nerovnoměrným vývojem psychických funkcí, dovedností či schopností.

Z pedagogické praxe vychází požadavek na spolehlivé posouzení způsobilosti předškolních dětí k systematické školní práci, jehož součástí jsou v podstatě i mentálně hygienické aspekty směřující k ochraně dětí před jejich zvýšenou traumatizací mimořádnými požadavky dnešní školy. K jak radikálním změnám v životě šestiletých dětí dochází, pochopíme teprve tehdy, když si uvědomíme, že v pololetí 1. třídy jsou na dítě už kladeny požadavky, aby například zvládlo čtení na úrovni celých slov.

Základem nové kvality 1. stupně základního vzdělávání je podle Bílé knihy co nejkomplexnější poznání individuálních potřeb a možností každého žáka a jejich respektování jak při společném vzdělávání, tak v životě školy. “Každý z nich má nárok na individuální tempo, možnost chybování a nalézání, hodnocení podle individuální změny v učení i socializaci, na prostor pro individuální projev a názor, pro vzájemnou komunikaci, uspokojování fyziologických potřeb, potřeb bezpečí, jistoty, citu, sounáležitosti, sebedůvěry a seberealizace. Smyslem tohoto trendu je také snížení nepřiměřeného počtu odkladů zahájení povinné školní docházky, které jsou výrazem obav rodičů z obtíží dítěte ve škole, i nepříznivých dopadů počátečních neúspěchů na vztah ke škole, učitelům a k dalšímu učení.”
Vyřeší tyto obecné proklamace stále narůstající problém latentní či reálně existující školní nezralosti dětí? Není pochyb o tom, že pro diagnostiku školní zralosti a predikci školní úspěšnosti na počátku povinné školní docházky jsou mimořádně užitečné zejména psychologické metody. Kolik však nových diagnostických metod školní zralosti vzniklo v posledních dvanácti letech? Do jaké míry se zlepšila diagnostika a zejména prevence školní neúspěšnosti školáků na počátku jejich povinné školní docházky? Už kdysi profesor Jirásek říkával, že v historii řešení problému školní zralosti se prolínají stejnou měrou spekulace, praktická zkušenost a vědecký výzkum. Nenachází-li praktická zkušenost a vědecký výzkum odpověď na tyto otázky, stává se zpravidla poslední nadějí už jen spekulace.

Antonín Mezera