Naše škola klade na dobré chování značný důraz. Děti by měly při vyučování tiše sedět, odpovídat pouze když jsou tázány, neměly by mluvit, diskutovat, vstávat bez vyzvání, hlasitě se radovat… Některé děti to ale nezvládají. Velmi častým problémem, se kterým se na mě v poradně obracejí učitelé i rodiče, jsou problémy s chováním dítěte.
Hodné české děti?
Naše škola klade na dobré chování značný důraz. Děti by měly při vyučování tiše sedět, odpovídat pouze když jsou tázány, neměly by mluvit, diskutovat, vstávat bez vyzvání, hlasitě se radovat. Hluk ve třídě vyvolává podezření, že není přítomen učitel, nebo že přítomný učitel nezvládá svou úlohu a že se děti neučí. Podezřelý je i učitel, který organizuje výuku tak, že děti pracují na úkolu společně a je při tom silnější hladina hluku. Když děti při hodině mezi sebou mluví, přepokládáme, že se rozhodně baví o něčem jiném než o učení. Podobně o přestávkách se leckde stále ještě zapovídá rychlejší pohyb, hlučení… Tolerováno je "dospělé" korzování ve dvojicích po chodbě, které pro dětskou populaci pokládám za značně nehodnotné a velmi nevhodné. Učitele trápí i vzrůstající agresivita dětí, šikanování, u starších problémy s kouřením, případně s drogami.
Je však zároveň třeba konstatovat, že naše děti bývají ve srovnání se zahraničními hodnoceny jako velice ukázněné. Vůbec přitom nepochybuji, že ukázněnost a dobré chování má opravdu své nezastupitelné místo ve škole i v životě.
Zlobení je třeba rozlišovat
Děti, které z jakýchkoli důvodů překračují hranice a zlobí, jsou většinou učitelů velmi nepříznivě přijímané. Je to naprosto srozumitelné, při převažujícím frontálním vyučování není možné, aby některé dítě ztrácelo kontext tím, že teď se nad něčím zamýšlí, že nemá připravené pomůcky, že se jde napít, že si povídá… Je také jasné, že nápadnější individuální vyrušení nutně musí zabrzdit i celou třídu.
Neznamená to, že dítě zlobí jen ve škole. I rodiče přicházejí s tím, že dítě se vzteká, neposlouchá, stále něco zapomíná, ztrácí, rozbíjí věci, že krade, nechce se připravovat do školy, trápí svým chováním sourozence, prarodiče, či nového partnera jednoho rodiče.
Škála narušeného chování, se kterým přicházejí děti do poradny, je tedy velice pestrá a široká. Někteří učitelé a rodiče stále ještě nerozlišují mezi různými druhy zlobení. Pod jedno slovo zahrnou nejrůznější projevy a hlavně nejrůznější příčiny. Co mám na mysli?
Některé dospělé dovádí k nepříčetnosti, když dítě při učení zlobí s tužkou nebo když si namotává vlasy, dívá se z okna, klepe si prstem do lavice, pokašlává, pobrukuje… Vůbec nepochybuji, že takové chování jde na nervy a narušuje průběh vyučování víc, než když dítě něco ukradne, nebo zmlátí o přestávce spolužáka. Přitom v naprosté většině případů jde v prvním případě z hlediska vývoje dítěte o naprosto nezávažné projevy. Jiné, z hlediska vývoje mnohem závažnější projevy, mohou zůstat nepovšimnuty jen proto, že nejsou tak nápadné.
Jedno dítě zlobí, protože se při hodině nudí, druhé proto, že nedokáže celou hodinu sedět bez hnutí a vykonávat pro ně nezáživnou nebo nesrozumitelnou činnost. Jsou děti, které jsou snadněji unavitelné a "zlobí" z vyčerpání. Podobně je při hodnocení závažnosti potíží s chováním žádoucí vzít v potaz vývojové hledisko. Je rozdíl, jestli na prohru stejně bouřlivě reaguje pětileté dítě nebo čtrnáctiletý mladý muž. Samostatnou kapitolu tvoří děti s hyperaktivitou a nedostatečnou pozorností (tzv. syndrom ADHD, dříve lehká mozková dysfunkce). Různé příčiny potíží by nás měly vést k odlišné "terapii".
Některé děti narušují obvyklé normy chování, protože jsou nevychované nebo lépe řečeno jsou vychovávané jinak. Setkáváme se např. s tím, že rodiče i některý učitel si neuvědomují, že čas dítěte by měl mít poměrně jasnou strukturu, nechává mu od nejútlejšího věku prakticky neomezenou volnost. Dítě do tohoto uvolněného prostoru vnikne a opanuje jej. Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo nabídnout mu tradiční formy chování, na řadu situací reaguje pak dítě nestandardně, což může učitel pokládat za zlobení.
Jsou dospělí, kteří zprostředkovávají dítěti jiné způsoby chování. Mám možnost ve svém okolí pozorovat asi čtyřletého chlapce, který je odmalička středem rodiny. Když zahne doleva, jdou dospělí doleva, když promluví, dospělí zmlknou, když řekne tátovi "co ti je do toho", tak táta neřekne ani slovo. Proč by se tento chlapec měl chovat úplně jinak, až jednou přijde do školy? Možná bude vykřikovat odpověď bez přihlášení, půjde za paní učitelkou, když se rozhodne, bez ohledu na situaci… Zkrátka bude zlobit.
Dejme dětem volnost v rámci pevných hranic
Existují rodiny a třídy, ve kterých jsou jen malé a sporadické problémy s chováním dětí. Můžeme si říct, že tyto děti se tak narodily. Můžeme také zkoumat faktory, které by mohly pozitivně ovlivnit příznivé chování dětí doma nebo ve škole. Přitom nemůžeme opomenout např. volnější režim při vyučování i o přestávkách. Velký a nerozumný tlak (neodpovídající možnostem, ustrojení dětí) vyvolává zákonitě protitlak. Dítě hledá všemožné způsoby, jak z tohoto tlaku uniknout. Případným kritikům tohoto mého názoru připomínám, že volnější režim neznamená chaos. Tento přístup nemá nic společného s způsobem výchovy v předcházejícím odstavci. Volnější režim dovoluje, aby dítě šlo při hodině bez potíží na záchod, aby se došlo napít, protáhlo se, domlouvalo se s ostatními na řešení úkolu… Ale také třeba, aby doma mohlo klidně říct, že dneska nemá chuť se učit matematiku. Podobně o přestávkách bych přivítal o něco větší možnost volnějšího pohybu než je stále obvyklé na řadě českých škol. Velká volnost nevylučuje poměrně jasný a přísný řád, pevná pravidla. Nejde o protimluv. Řád vytváří hranice, které nelze překročit. Uvnitř hranic se dítě pohybuje volně s právem rozhodnout se a současně s plnou zodpovědností.
Jedna z cest, jak pomáhat dětem s problémy v chování, spočívá v tom, že je učíme, jaké chování mají použít, aby to bylo společensky přijatelné. Samotná kritika špatného chování totiž v sobě neobsahuje řešení přijatelné pro dospělého i pro dítě. Doporučení, aby dítě sedělo v klidu, je pozitivní řešení pro dospělého, pro dítě je však velmi neuspokojivé. Ono prostě nedokáže sedět v klidu a dříve či o něco později opět začne "zlobit". Takže mnohem lepší je nabídnout mu alternativy společensky přijatelného zlobení. Mezi takové formy pokládám např. čmárání po papíře (my dospělí tuto činnost rádi využíváme při nudných schůzích), hraní s kapesníkem nebo papírem (mnohem vhodnější než s klíči nebo s copem spolužačky), procházka na záchod… Podobně jsme schopni vymyslet společensky tolerovatelné formy reakce na zlost, na zklamání, na únavu. Velmi důležité je učit dítě rozumět učitelům, vystihnout jejich zvyklosti, zvláštnosti a následně přizpůsobit v rámci možností své chování.
Václav Mertin
0 komentářů:
Okomentovat