Studentské časopisy jsou na našich středních školách již dosti populární a rozšířené. Jejich vyspělejší variantou může být projekt studentského deníku, který bude vznikat v rámci hodin češtiny. Oproti časopisům, které zpravidla sázejí na improvizaci a literárnost, jsou v deníku přesně vymezené žánry i funkce a studenti musejí pracovat profesionálněji. V předposledním ročníku gymnázia musí každý češtinář zvládnout se studenty publicistický styl. Má na něj přibližně půl roku. Při tříhodinové dotaci na celý předmět včetně literatury mu většinou zbyde pouze 1 hodina na sloh a jazyk. Pokud je hodina půlená, má skoro vyhráno, a pokud má osvíceného ředitele, který ještě jednu hodinu českého jazyka přidá, může se směle pustit do projektu, který bych rád popsal níže. Jsou to studentské noviny.
Žurnalistika v USA
V USA a dalších zemích je žurnalistika jedním z mnoha volitelných předmětů. Pokud si ho student vybere, má ho každý den v průběhu celého pololetí. O tom si ovšem v Čechách můžeme nechat jenom zdát. Většina škol už sice nějaký časopis vydává, ale většinou "na koleně". Redaktoři se scházejí o velkých přestávkách, případně jednou týdně před nebo po vyučování. Podle toho vypadá i výsledek. Pokud vedle sebe dáte středoškolský časopis americký a český, okamžitě uvidíte rozdíl.
Český časopis se množí na staré černobílé kopírce, takže barva je často úplně jinde, než měla původně být. Pokud studenti chtějí mít časopis barevný, nezbývá než sáhnout po pastelkách a vzpomenout si na bezstarostné časy omalovánek a bryndáčků… To jeho americký bratříček právě vyjíždí z tiskárny, je velkoformátový (A3) a barevnost mu může závidět leckterý český deník. A nejen barevnost, často i kvalitu článků.
Američan prostě přistupuje k novinám jinak než Čech. Naši studenti sázejí na improvizaci a kreativitu a mají blíže k časopisům literárním. Američtí studenti chtějí být profesionálními novináři v denících, a proto se učí zásadám žurnalistické práce už od střední školy. Jakmile totiž nastoupí na vysokou školu, musí vydávat skutečný deník, který konkuruje místním komerčním deníkům! Pokud se vám dostanou do rukou, okamžitě strnete v úžasu, což se stalo i mně…
Zakládáme deník
Důležité je studenty motivovat a vyvolat v nic soutěživost. V půlených třídách lze vytvořit dva konkurenční "deníky" - kterápak půlka bude lepší?
A jak vytvoříme redakci? Nejlépe konkurzem. Studenti kandidují na tyto funkce: šéfredaktor, vedoucí rubrik zprávy, názory, zábava, kultura, sport, inzerce atd.
Zájemci o vedení rubrik musí přednést vlastní koncepci, šéfredaktor stanoví celkový počet stran (doporučuji 12 stran A4) a rozsah jednotlivých rubrik (doporučuji 2 strany na rubriku). Tyto rubriky by měly napodobovat rubriky celostátních nebo regionálních deníků (místo domácího zpravodajství doporučuji zprávy o škole nebo třídě, zahraniční zpravodajství může nahradit rubrika okolí školy nebo městská čtvrť či město).
Také je nutné obsadit další pozice v redakci: fotograf (ilustrátor), korektor a grafik. Ostatní studenti budou řadovými redaktory, a proto musí napsat více článků než jejich spolužáci, kteří mají na starost nějakou funkci. Ve studentských novinách by měl mít každý student alespoň jeden kvalitní článek. (Hned mu ho můžete ohodnotit jako čtvrtletní slohovou práci.)
Jak psát články?
Studenti v hodinách všechny články napsat nestihnou, proto se domácím úkolům nevyhneme. Také učitel se dost načte a naopravuje, protože je nutné, aby si studenti vyzkoušeli všechny žánry, které se v novinách objevují.
Nejlepší je začít rozhovorem. Studenti utvoří páry, jeden bude redaktor a druhý bude mluvit o svých kamarádech, zálibách atd. Pak si role vymění. Studenti se o sobě dozví zajímavé věci a možná i učitel bude překvapený, co všechno dělají ve volném čase… Takový rozhovor lze zpracovat přímo jako interview nebo jako medailón, který představuje osobnost dotazovaného.
V každých novinách najdete zpravodajství. Zpráva je nejtěžší novinářský útvar a řadě studentů se vůbec nepodaří napsat, protože musí být objektivní, musí obsahovat odpovědi na otázky: "Co? Kde? Kdy? Kdo? Jak? Proč?", a to nejlépe v prvním odstavci. Autor nesmí vyjadřovat svůj názor, může jen citovat účastníky nebo kompetentní osoby, kterých se na daný problém zeptal. Nezapomeňte na krátkou zprávu (noticku) a umění titulků. Rozvleklý ani špatně nazvaný článek nebude nikdo číst.
Na první pohled se zdá, že napsat komentář je snadné. Každý si přece něco myslí… Ale i tento útvar dělá studentům značné problémy. Trochu se bojí psát sami za sebe, formulace vlastního názoru jim dělá velké problémy, neumějí svá tvrzení podpořit argumenty a už vůbec ne vyvrátit argumenty někoho jiného. Pravda, řada článků, které vycházejí v českých denících na stránce názorů, má k ideálnímu komentáři značně daleko, a proto je nutné ukázkové komentáře dobře vybírat. Stejně jako glosy, úvodníky a sloupky.
Studenty celkem baví dělat ankety, upozorněte je však na rozdíl mezi reprezentativním průzkumem veřejného mínění (Kolik procent obyvatel ČR by volilo ODA?) a náhodnými odpověďmi kolemjdoucích (Proč jíte ten hamburger?).
Výsadní místo v českých slohových luzích a hájích zaujímá fejeton. Asi proto, že se mu věnovali významní čeští spisovatelé (Neruda, Čapek, Vaculík, Viewegh atd.). V současných denících ale fejetonů ubývá a nahrazují je různé mystifikace a persifláže, které zcela opanují noviny 1. dubna a 31. prosince. Typické persifláže najdete pravidelně v čtvrteční příloze Mladé fronty na její 4. straně (rubrika Objev).
Trochu stranou zůstává reportáž, která se hodí spíše do časopisů, ale i tu by si měli studenti vyzkoušet. Co takhle zajít někam na exkurzi? Třeba do redakce opravdových novin?
Kulturní rubriku snadno zaplníme recenzemi a kritikami (např. na divadelní představení, které společně navštívíme).
Zbývají reklama a inzeráty, které noviny živí, a testy, křížovky a různé soutěže, které je oživují. Zde je prostor pro vlastní fantazii. Téma reklama si jistě zasluhuje více času. Studenti by se měli dozvědět něco o tom, co je klamavá reklama a jak jimi reklama manipuluje.
Zbývá tiráž a pak hurá na korektury. Vytáhněte pravidla a slovníky spisovné češtiny, ať tam nemáme žádnou hrubku! Ještě vše řádně graficky upravit podle typografických pravidel. (žádná předložka "s" na konci řádku! nepleťte si spojovník a pomlčku! a kde že to děláme mezeru?).
Literatura
Jako základní příručku, v níž nejdete stručné a výstižné charakteristiky všech žánrů i dalších pojmů, lze doporučit Encyklopedii praktické žurnalistiky (B. Osvaldová, J. Halada a kol.: Encyklopedie praktické žurnalistiky, Praha, Libri 1999). Zde je otištěn i Etický kodex novináře, mediální adresář nebo korekturní znaménka.
Další literatura zejména pro studenty s hlubším zájmem:
Dolanská, N.: Jak se stát Hemingwayem, Praha, Karolinum 1996 (univerzitní příručka pro budoucí studenty)
Kolektiv: Příručka pro novináře střední a východní Evropy, Praha, Syndikát novinářů ČR a Lidové noviny 1994
(Ve zmíněné encyklopedi pak naleznete i další související literaturu.)
Při tvorbě studentských novin určitě přijde řeč na další média (komerční, veřejnoprávní, nezisková, elektronická, masová atd.) Stále je o čem diskutovat! Škoda jen, že není více času a blíží se ta maturita…
Myslíte si, že se podobný projekt dá realizovat na vaší škole? Zkuste to! Podělte se o vlastní zkušenosti! Napište nám!
0 komentářů:
Okomentovat