Za bernou minci se začalo brát, že reformovat znamená poškodit fungující školský systém. A odbory, jakoby náhodou, stojí vždy připraveny se svou rezavou výzbrojí podpořit jakoukoliv snahu jdoucí proti jimi vytčené představě blaha učitelů…
Nedávné odborářské protesty proti chystaným změnám ve školské správě vyvolaly oprávněné diskuse, jak dál. Jsou v pořádku, něco tak složitého, jako je zavedení nového uspořádání školské soustavy, si žádá citlivý přístup a mnoho otevřených hlav. Přesto je možné označit postup školských odborů i mnohé triumfující protireformní hlasy za nemoudré.
Stejně jako byly nemoudré poděšené reakce nad reformou jako takovou. Za bernou minci se totiž začalo brát, že reformovat znamená poškodit fungující školský systém. A odbory, jakoby náhodou, stojí vždy připraveny se svou rezavou výzbrojí podpořit jakoukoliv snahu jdoucí proti jimi vytčené představě blaha učitelů a pokojného rozvoje škol. Teď zrovna se staví do role ochránců svobodného života škol před zlověstnými úředníky místních zastupitelstev. A jak jsme měli možnost vidět, veřejnost tento obraz přijímá.
Především - označit lídry českých školských odborů za bojovníky za jakoukoli svobodu je nanejvýš sporné. V jejich táboře se sešli lidé s nenaplněnými ambicemi ze státní správy, zneuznaní manažeři předlistopadových škol, bývalí krajští inspektoři, kteří se společně snaží akcentovat xenofobní nálady určité části pedagogické veřejnosti. Té části, která se bojí přijímat jakokéliv změny, neboť by tím ohrozila své lety zaběhlé návyky. Části odmítající připustit, že školy učinily málo proto, aby se staly tvůrčími, efektivně pracujícími subjekty, které poskytují žákům dostatečný základ pro další uplatnění ve společnosti. Tito učitelé mají tendenci vidět příčiny špatného stavu věcí kdesi mimo sebe, ve společnosti, která je podle nich špatně nastavena, a proto vděčně vzpomínají na v jejích očích jasná pravidla školství před rokem 1989. Marné je jim vysvětlovat, že na českém školství se vzhledem k celkovým společenským posunům změnilo tak málo.
Skutečný demokrat se musí od takových snah držet co nejdál. Státotvorné demokratické strany musí své voliče přesvědčovat, že pro naši společnost není jiné cesty, než snížit rozhodovací a kontrolní mechanismy na co nejbližší úroveň k občanovi, který je tím, kdo si celý státní aparát platí. Že on je tím, kdo měl žádat podíl na rozhodování o tom, jak bude česká škola vypadat. Zatím se to nepodařilo a je třeba hledat proč. Ale už nad rozložením sil je třeba se zamyslet, než do světa vyšleme větu, že české školské odbory hájí autonomii a svobodu škol.
Na druhé straně je ale velmi potřebná diskuze, zda se školská reforma dělá dobře. Mnohé nasvědčuje tomu, že ne. I odborářské protesty takovou diskuzi otevřely a v tom jsou pozitivní. Jen ve střetu názorů si ujasníme, kudy cesta vede a kudy ne.
Marek Lauermann
0 komentářů:
Okomentovat