Nedávný rozhovor České školy s vrchní školní inspektorkou poskytl několik významných důvodů k zamyšlení nad tím, jak probíhají kontrolní mechanismy našeho školského systému a jaké jsou výhledy inspekce do budoucna.
Paní inspektorka Kalábová se snažila vylíčit svoji snahu o přesnější zacílení práce inspektorů a zlepšení jejich vědomostního zázemí pro inspekční práci. V rovině diskusí nad tím, co je třeba vykonat, se musí tato snaha podtrhnout jako jednoznačně správná. Poněkud kritičtější ovšem musí být pohled na to, jakou konkrétní podobu mohou mít tyto kroky ve skutečném fungování školství. Otázka by totiž měla znít: Jací vlastně jsou naši inspektoři? A co by mělo být náplní jejich práce?
Prací inspektora by mělo jednoznačně být vyhodnocení kvality práce školy nebo konkrétního učitele a navržení maximálně efektivního řešení, pokud výsledky neodpovídají kladeným nároků. Tím se dostáváme k prvnímu problematickému bodu. Dosavadní zkušenosti s prací inspektorů totiž ukazují, že jejich práce spočívá v lepším případě v syntéze poznatků, po níž ovšem málokdy následuje skutečná analýza stavu, provázená konstruktivní debatou o možných změnách. Většina inspektorů, a teď se opírám o zkušenost desítek učitelů, ovšem pátrá po formálních nedostatcích školní evidence, která o skutečné kvalitě práce učitele vypovídá velmi málo. Vzniká tak oprávněné podezření, že inspektoři pátrají po snadno detekovatelných jevech na úkor skutečného mapování stavu věci. Snaha o posílení jejich schopností v odstranění sociálně patologických jevů ve školách musí budit přinejmenším podezření.
Další oblastí, o níž se paní inspektorka Kalábová zmiňuje v souvislosti s prací inspekce, je hospodaření škol. Musím s ní souhlasit, že je to skutečně oblast, která by měla být pod drobnohledem veřejného zájmu. V rozpočtové sféře stále přežívají staré relikty socialistického přerozdělování. Kdo má konexe na útvary státní správy nebo nadřízené orgány, získá pro instituci, v níž pracuje, finanční dotace. A mnohdy teprve když je získá, přemýšlí, jak a k čemu je využít, tedy utratit. Někde tady je jeden z důvodů vysokých nákladů, které my všichni z daní vydáváme na oblast školství a vzdělávání. Zde totiž platí, že pomoc, na kterou mám nárok od státu, vede ke snížení vlastní iniciativy a permanentnímu spoléhání na druhé. V důsledku dochází ke ztrátě nezávislosti, soutěživosti, schopnosti rozvíjet vlastní iniciativu a svépomoc.
Navíc hospodaření s penězi, které mám k dispozici od vzdáleného centra, které není schopno dohlédnout na jejich využití, vytvářejí prostor pro klientelismus a korupci. Nejen u nás, ale i ve světě je v takovém prostředí běžné, že managementy škol zadávají veřejné zakázky spřáteleným subjektům a provádějí víceméně udržovací práce, místo toho, aby dbaly o jejich permanentní rozvoj v zájmu veřejnosti. Reforma veřejné správy jde v tomto případě správným směrem, ale pravomoci by měly být dány na ještě nižší úrovně rozhodování, co nejblíže těm občanům, kteří konkrétní službu poptávají.
Ovšem obecně musíme být skeptičtí vůči schopnosti inspektorů odhalit špatné hospodaření na školách. Mnozí z nich totiž působili jako nepříliš úspěšní manažeři, typičtí představitelé výše popsaného prostředí protekcionismu a klientelismu. Nevím jestli u veřejnosti vzbudí takoví lidé dostatečnou důvěru právě v oblasti kontroly hospodaření s prostředky, které stát získal z daní občanů. A chceme-li skutečně dostát slovům o službě občanům, potom bychom měli mít dost odvahy k tomu, aby oni mohli spolurozhodovat o podobě vzdělání, které dostávají jejich děti. Kdyby totiž jejich peníze nepřicházely do škol oklikou přes státní rozpočet, ale například si je mohli rodiče odepsat formou daňových asignací, podstatně by se tím přiblížila veřejná kontrola místům, kde se tyto prostředky využívají. A troufám si tvrdit, tento veřejný tlak by vedl k daleko efektivnějšímu využívání prostředků na školství než je tomu doposud.
Česká školní inspekce potřebuje řadu strukturálních změn a je dobře, že se o ně paní vrchní inspektorka snaží. Ne vždy však míří její snahy do skutečně palčivých míst fungování inspekce a je důvod k obavám, že jenom zakonzervují hlubší nedostatky.
Co soudíte o současné činnosti České školní inspekce? Souhlasíte s autorem, že ČŠI potřebuje řadu strukturálních změn? Domníváte se také, že jejich práce spočívá v lepším případě v syntéze poznatků, po níž málokdy následuje skutečná analýza stavu českého školství, provázená konstruktivní debatou o možných změnách?
Připojte svůj názor!
0 komentářů:
Okomentovat