Před jistou dobou rozvířila hladiny českých škol petice učitelů dějepisu volající po zlepšení výuky tohoto předmětu. Na požadavek zvýšení hodinové dotace a kvalitních učebnic zareagovalo ministerstvo tvrzením, že výuka humanitních předmětů je z velké části závislá na učiteli. Dvě upozornění na stejný problém, dvě odlišná stanoviska k jeho příčinám. Které z nich je bližší realitě?
Před jistou dobou rozvířila hladiny českých škol petice učitelů dějepisu volající po zlepšení výuky tohoto předmětu. Stručně můžeme říci, že učitelům šlo zejména o zvýšení hodinové dotace pro výuku historie a kvalitní učebnice. Ministerstvo školství zareagovalo tvrzením, že výuka humanitních předmětů je z velké části závislá na učiteli. Dvě upozornění na stejný problém, dvě odlišná stanoviska k jeho příčinám. Které z nich je bližší realitě?
Hned zkraje můžeme říci, že výuka humanitních předmětů je u nás veskrze nedobrá, neboť se příliš obrací k tradičním a mnohdy již poněkud zaprášeným výkladům. Osnovy jsou předimenzovány množstvím faktografických údajů, přičemž chybí jejich zasazení do širších a kriticky nahlížených souvislostí. V tomto ohledu tedy mají učitelé pravdu, když argumentují nedostatkem prostoru pro výuku svého předmětu.
Na druhé straně ovšem platí, že učitel by měl být schopen dávat předmětu osobitou náplň a být kreativním prostředníkem mezi obecnými souvislostmi a konkrétním historickým faktem. Problémem je neochota učitelů historie vykládat historické události novým, v souladu s moderní historiografií jdoucím způsobem. A zde se oba pohledy na výuku dějepisu setkávají. Učitelé totiž až příliš často sáhnou po učebnici, která historické jevy nahlíží způsobem blízkým jejich vlastnímu chápání dějin. A toto chápání je u nás již od obrozeneckých dob latentně nacionálně tendenční. Stále jsme ještě uzavřeni v Palackého myšlenkách o státu založeném na jazykovém principu a nahlížení dějin na našem území jako dějin Čechů. Potom nejsme schopni nahlédnout faktickou umělost tohoto národa, který se zformoval v hlavách skupiny českých obrozenců. Tady najdeme příčiny, proč dějepis na českých školách nevyhovuje dnešním potřebám.
Učebnice a obecná náplň těchto hodin totiž prodlužuje v hlavách děti určitý etnický monopol, v němž skrze naše národní, myšleno české dějiny procházejí cizorodé prvky německého, židovského nebo romského národa. Odmítají přijmout myšlenku, že dějiny jsou dynamický proces, který sám podléhá nadnárodním tendencím. Přirozeně, že i v jiných zemích je u určitých událostí akcentováno národní hledisko, ovšem v obecných souvislostech se musíme vyvarovat podobných dogmatických klišé.
Usilujeme-li o integraci do evropských struktur a při vědomí naší příslušnosti k západními kulturnímu okruhu, musíme vést naše děti k kosmopolitnímu vnímání historie, zohledňující i dějiny ostatních etnik. Přílišným zdůrazňováním našich národních dějin a až nezdravým propagováním české kulturní vyjímečnosti vytváříme v dětech zárodky latentního nacionalismu, který může za příznivých okolností vést až k rasistickým a xenofobním projevům. Nejde teď pouze o to, co dlužíme romským a židovským dějinám, ale jak nahlížíme své současné a budoucí partnery na evropské a světové scéně. Slova o mnichovské zradě Británie a Francie jistě nevyvolají v žácích žádoucí potřebu po soužití s těmito nespolehlivými partnery v jednom svazku. A popisování odsunu Němců po válce jako cosi žádoucího a správného jistě také nepřispěje k vědomí tolerance a odpovědnosti.
Na závěr můžeme pouze zopakovat, že výuka dějepisu trpí skutečně zhoubnými nádory, které mají původ jak v nezdravě tendenčním přístupu k historii ze strany učitelů, tak i ve špatně nastaveném obsahu výuky a určení skutečného cíle výchovy. Tím musí být kritický myslící člověk, uvědomující si svůj díl odpovědnosti za věci veřejné. A ty budou v éře postupující globalizace stále méně záležitostí selekce na základě jazyka a krve.
Marek Lauermann
0 komentářů:
Okomentovat