Od nástupu sociálně demokratického ministra nabyl na intenzitě spor o místo privátních škol v českém vzdělávacím systému i o způsobu jejich financování. Jde o optický klam: Je pokračováním starých diskusí dodnes koncepčně nevyřešených.
Od nástupu sociálně demokratického ministra nabyl na intenzitě spor o místo „privátních škol“ v českém vzdělávacím systému i o způsobu jejich financování. Jde o optický klam: Je pokračováním starých diskusí dodnes koncepčně nevyřešených.
Jeho katalyzátorem jsou peníze, speciálně normativní způsob financování, který se v Česku stal fetišem. Nikdy nebyl průhledný, ale v praxi se změnil v podivný mičurinský hybrid jiných modelů a přístupů k finančním zdrojům státu. Šéfové (nejen „nestátních škol“ ) by o ponižujícím „přerozdělování“ a handrkování mohli vyprávět ságy. Přijatelný výsledek závisí dodnes často na jejich sebezapření ( i sebeponižování) a subjektivní blahovůli Vašnostů na straně druhé. Školským očistcem projdou každoročně školy soukromé, státní i církevní.
Konflikty privátních zřizovatelů se vyhrotily po zavedení nových pravidel diferencovaného financování stanovených ve školním roce 1997/98 nařízením ministra Pilipa. Normu motivovalo i mravní a profesionální selhávání řady privátních zřizovatelů, kteří si školskou kapitolu rozpočtu spletli s Eldorádem zlatokopů. Ministr vsadil na profesionální chování a etiku státních úředníků. Obojí to byly unáhlené absolutizace. Zafungoval princip odvety a trestu, mladickým ministrem uplatněný i v jiných případech ve státním školství.
Vidíme, že soukromí podnikatelé ve vzdělávání zneklidňovali i jiné politiky než ty dnešní. Důsledněji se ale nikdo právními, koncepčně pedagogickými a obsahovými úlohami „soukromého sektoru“ ve školství nezabýval. Na pravici byly podobně ahistorické, radikální, restriktivní, diskriminační postoje, jako u školských (krypto)komunistických státních fundamentalistů. Někteří si vegetují ve školství i na významných místech dodnes. Také některé projevy současného ministra ve vztahu k soukromým zřizovatelům mívají znaky ideologického dogmatismu: Tvrdí sice, že by chtěl, aby to už konečně bylo francouzsky nebo britsky, ale zůstává to dál po česku- kocourkovsky. Jak? Dneska tak a zítra jinak. Ilustrativní je loňský bezelstný výrok exministra Sokola: České soukromé školství má místo jen na okrajích školského systému : 1) Kde na to státní školy nemají. 2) Kde to státní školy neumějí. Taky koncepce? Budeme opět rozorávat meze? Metodika financování „ nestátních škol“ podle Pilipa byla ale tomuto vidění dosti blízká. Není divu, že bratr Sokol a přítel Zeman dodnes připomínají filmy Bratři v triku.
Brutálně pravicový seskok Waltera Bartoše a Petra Mareše z ODS a US do školního rybníka je obsažen v Návrhu zákona o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením. Má vadu v tom, že preferuje formální právní postupy a ignoruje meritorní otázky kvality inovací, hlavní smysl soukromého školství, jeho modelové funkční varianty a předpokládanou frekvenci privátních škola a zařízení. V návrhu mizí rozdíl mezi filosoficky zdůvodněnou pravicovou školskou politikou a pragmaticky účelovým všednodenním lobbismem (v primitivním stylu urvat si za každou cenu stejně pro všechny ze společného koláče).
Účelovým chováním se soukromí podnikatelé ve vzdělávaní netají. Naučil je tomu prý stát (i cynismu?), aby byli odolnější. Co je na tom pravdy? Svoji myšlenkovou perlu představil Jaroslav Fišer: „ Bude-li si chtít zřizovatel ponechat zisk, udělá to velmi snadno i navzdory …paragrafu.“ ( UN 5,00). Předseda Vladimír Zelenka o hlavním voji školské soukromopodnikatelské lobby zase mluvívá vojenskou hantýrkou jako o „úderné skupině “ „privátních škol“ (UN 38,00) . Ty dlouhodobě stupňují politický vliv ve Sněmovně a opírají se i o pomoc vlivných evropských asociací soukromníků. Plánují, že na školství specializovaní čeští poslanci, političtí funkcionáři a sám president budou možná hosty, aktivními účastníky nebo garanty Čtvrtého mezinárodního kongresu soukromých škol v roce 2001 . To posílí jejich pozice? Privátní podnikatelé ve vzdělávání se dávno nechovají jako ušlápnutí a trpění chudí příbuzní v rodině submisivnějších ( nebo servilnějších) kolegů manažerů - státních zaměstnanců. Okolnosti je naučily vystupovat případ od případu drze i takticky, postupovat leninsky krok – sun - krok, vpřed i vzad, vpravo i vlevo, klást jasné strategické cíle a požadavky a většinou je dosahovat. Je tomu tak proto, že politici a stát jsou na ně intelektově krátcí ? Nebo proto, že naše školská byrokracie je opatrnická, bezpáteřná, laxní, mudrlantská, méně kompetentní, než v jiných resortech? Poslední její roupcovské výmysly tomu nasvědčují.
Rozpor mezi ultra-liberálním a etatistickým přístupem ke školství má v legislativě kontinentální Evropy hluboké kořeny: Už Základní zákon státní (1867) jedním dechem tvrdil, že „každý má toho vůli volit si své povolání a vzdělávati se k němu, jak a kde libo a občan státní má právo ústavy vyučovací a vychovávací zřizovati a na nich vyučovati, když podle zákona prokáže že jest k tomu způsobilý“. Současně ale stanovil, že „státu náleží v příčině veškerého vyučování a vychovatelství právo nejvyššího řízení a dozorství, ale vyučování domácí není tímto způsobem omezeno ( č.17 a čl.18). Právo na existenci soukromých škol i jejich legitimitu potvrdily obdobně i republikánské demokratické školské zákony platné před rekem 1948 . Soukromé školy do svobodné společnosti patří.
Místo přesnějšího definování a vymezování soukromopodnikatelských subjektů ve školství a věcných rolí „privátního školství“ v zákonech po roce 1989 sledujeme ale finty, jak obcházet pravidla, a licitování s finančními částkami, které jsou „ závazně“ přidělovány úředníky soukromým zřizovatelům. Občas se provalí skandály s nakládáním se státními penězi nebo podvody při nárokování normativů na žáka. Podezření z korupce se objevilo i v ČŠI. Co z toho se dořešilo? Gogol a jeho hrdinové by si zase přišli na své. Média věnovala některým kauzám pozornost, ale málokdy je sledovala do konce .
Zatím si některé právní subjekty státního školství dál mastí kapsy za bukem shovívavých zákonů a bezstarostné inspekční metodiky. K únikům státních peněz tu mnohdy dochází v míře stejné nebo násobně větší. Bossové školsky proto-socialistických vzdělávacích gigantů zbudovaných na zelených luzích si dál sedí v teplých manažerských křeslech a stát do nich dál lije desetimiliony jako do černých děr. Soukromí zřizovatelé a ředitelé „ super-elitních škol“ ( E. Zeman, Dnes 13.3.99) jsou na ošklivci, mívají těžké sny a „ dobrovolně“ se podrobují útrpnému právu nesčetných kontrol, které odporují i platným zákonům, účetním předpisům, zvyklostem i zdravému rozumu. Vrchnost je vrchnost.
Chybí syntézy, které by ukázaly, že od počátku hlavní odpovědnost za selhávání řídících a kontrolních mechanismů, neetické a neprofesionální jednání konkrétních fyzických osob privátních zřizovatelů nese i státní školská správa - potažmo stát. Nikdo se nepokusil vymezit pravidla pro chování soukromých zřizovatelů a pověřených úřadů, aby se nejen formálně, ale i meritorně mohly zabývat všemi učiněnými rozhodnutími. O auto-evaluaci, audit, kontrolu jakosti a profesionální kodex se měli soukromí zřizovatelé postarat sami dávno. Mohli mít dnes lépe zameteno před vlastním prahem. Pro vlky v beránčím rouše a ovce stižené mravní prašivinou a záhadnou nemocí šílených krav by ve stádečku nebylo místo. Na renesanci „soukromého podnikání ve školství“ takto padla i hanba. Podobá se to mnohem lukrativnějším „aktivitám“ provozovaným v jiných resortech. Dokáže privátní školství nečestné činy Jidášů a normalizačních padouchů ze sebe smýt?
Oživení diskusí a sporů o „privátní školství“ i o jeho financování je proto velmi na místě. Dále je nejasné jeho poslání a budoucí trvalé postavení a definování v českém vzdělávacím systému. Od počátku je to spor politický a až pak pedagogicko-profesionální a lidský. Nedokázala jej zatím bohužel vyřešit žádná z předchozích vlád, zjednodušují si jej odboroví předáci. Nezvládá jej exekutiva a koncepční útvary současného sociálně demokratického ministerstva školství.
V programových dokumentech ČSSD bychom podrobněji rozpracovaná stanoviska ke koncepci privátního podnikání ve školství a návrhy nosných modelů soukromých škol, včetně škol s právem veřejnosti, marně hledali. Zdá se, že pozitivně vymezit postavení nového a dravého fenoménu je nad síly této socialistické vlády. Fundamentalistická stanoviska Eduarda Zemana vyslovované porůznu na jev nedílně patřící k demokracii jsou - na štěstí - jen jeho osobními příspěvky více či méně vzdálenými realitě. Jen kolektivní rozum v obou Sněmovnách snad s větší zralostí rozhodne o institucích, které legitimně patří ke svobodě, ať se nám to líbí, či nikoli.
Ivo Fencl
0 komentářů:
Okomentovat