Dovednost pozorného poslechu je jednou ze stěžejních kompetencí nejen každého středoškoláka, ale i žáka druhého stupně základní školy. Většinu kantorů příliš nepřekvapí skutečnost že převážná část úspěšných školáků se rekrutuje ze skupiny pozorných posluchačů, kteří se ve valné většině doma ani příliš neučí.
Vedle dovednosti rychlého a přesného čtení je pozorné vnímání sdělovaných informací, které k žákům přicházejí prostřednictvím hlasu učitele, vlastně druhou nejvýznamnější dovedností, kterou se žák může naučit jedině ve škole. Význam této kompetence spočívá v tom, že na základě takto získaných informací si většina starších žáků zaznamenává základní informace, které jsou v podobě studijních poznámek významným informačním zdrojem při jejich dalším studiu. Někteří žáci se často učí výhradně ze studijních poznámek. Tady ovšem začíná začarovaný kruh většiny studijních neúspěchů. Jestliže chceme u žáků zlepšit jejich studijní poznámky, musíme nevyhnutelně zlepšit především jejich dovednost pozorného poslechu učitele, ale i komunikace probíhající mezi žáky a učitelem při vyučování. Klasifikace dobrých a špatných žáků se velmi často kryje s charakteristikami dobrého a špatného posluchače.
| Špatný posluchač | Dobrý posluchač |
| je otrávený při nezáživných a nudných tématech výuky | i na nudném tématu se snaží najít něco zajímavého |
| přestane poslouchat při monotónním výkladu učitele | při výkladu se zajímá o obsah, nikoli o formu přednesu |
| má tendenci diskutovat s učitelem nebo s ním alespoň "v duchu" nesouhlasit | nevynáší se své soudy předčasně, tj. dokud téma skutečně nepochopí a látku nezvládne |
| zajímá se výhradně o fakta a jednotlivé údaje | zajímá se o ústřední téma výkladu a o jeho hlavní myšlenky |
| z přednášené látky se snaží zaznamenat co možná nejvíc | při výkladu nového učiva se snaží zachytit podstatné informace, které třídí a uvádí do souvislostí s jinými |
| nemá dostatek vytrvalosti k poslechu výkladu až do konce; pozornost v závěru pouze předstírá | je schopen vytrvalé pozornosti po dobu celého výkladu učitele |
| je snadné ho vyrušit | po dobu celé přednášky úspěšně bojuje s rušivými vlivy okolí a toleruje špatné návyky druhých; je schopen se dlouhodobě soustředit |
| má odpor k obtížným tématům a dává přednost snadno pochopitelným myšlenkám | těžší části výkladu ho naopak provokují k okamžitým dotazům |
| veselé či naopak smutné části výkladu ho snadno odvedou od vnímání obsahu; vyučování prožívá spíše citově | při poslechu mu emotivní části výkladu pomáhají v zapamatování jednotlivých detailů nové učiva |
| jestliže učitel přednáší pomalu a monotónním hlasem, má tendenci často se zasnít a myslet na úplně něco jiného | u nudnějších a méně důležitějších částí výkladu se snaží v myšlenkách učivo třídit, přehodnocovat jeho závažnost a poslouchat "mezi řádky" |
Vybrat si z výkladu to podstatné
Může to znít poněkud zmateně, jestliže řekneme, že bychom se měli snažit u žáků vytvořit představu jasného cíle vyučovací hodiny. Tato skutečnost je většinou zřejmá učiteli, ale ne ve všech případech samotným žákům. Ti by především měli vědět, že každá začínající vyučovací hodina má svůj jasně stanovený cíl, kterého by měli kolektivně, ale i indviduálně dosáhnout. Cíle jsou totiž důležité pro splnění jakékoholiv úkolu, máme-li ho splnit dobře a v dostatečně krátkém čase.
Hlavní cílem či úkolem každého žáka by mělo být především pochopit a porozumět tomu, co si učitel myslí, že je pro jeho žáky důležité. To je skutečně často velký problém. I přes současné diskuze o partnerském vztahu mezi učitelem a jeho žáky je zřejmé, že role učitele je mnoha směrech dominantní právě v tom, jakými metodami a didaktickými postupy dovede žáka k jádru daného učiva a nejpodstatnějším částem vyučovací hodiny. Velmi zřídka se na dnešních středních školách například setkáte se žáky, kterým je zcela jasné, že začátek a konec vyučovací hodiny jsou vždy nejdůležitějšími částmi vyučování. Důležité části učiva, hlavní myšlenky nebo obecně platné principy probírané učební látky jsou totiž obvykle zařazovány na začátek a na konec vyučovací hodiny. Znakem dobrého kantora je schopnost pomoci žákům tak, aby byli schopni ve výkladu rozlišit hlavní myšlenky daného tématu od doplňujících a méně podstatných informací nebo příkladů.
Problém nadbytečných diskuzí
Hledání témat k přemýšlení o závažných problémech v právě probíraném učivu je jedním z dalších závažných úkolů. U většiny žáků s výukovými obtížemi je možné se setkat s dvěma nejčastějšími problémy, které spočívají v tom, že nejsou schopni si ujasnit cíle a hlavní myšlenky výkladu učitele, který poslouchají, a velmi často při probírání nového učiva "v duchu" diskutují s učitelem o tom, co říká, a nedají mu dostatek času, aby téma, o kterém hovoří, dostatečně vysvětlil. Je zcela běžné, že žáci v řadě školních situací budou s učitelem souhlasit. Vyskytnou se pochopitelně i kontroverzní témata a situace, kdy souhlasit s učitelem nebudou, ale diskuze tohoto typu jsou přínosné jedině v takovém případě, když žáci pochopí podstatu hlavního problému. Jestliže se ovšem snaží při výkladu nového učiva "v duchu" s učitelem stále diskutovat o všem, co slyší, potom zpravidla přeslechnou ty části jeho výkladu, ke kterým se on sám staví kriticky.
Proč si dělat studijní poznámky?
Důvodů, proč by si měli žáci dělat studijní poznámky, může být celá řada:
- Poznámky je především donutí lépe a pozorněji poslouchat obsah probíraného učiva a ve své podstatě trvale testují jejich schopnost pozorného poslechu a porozumění obsahu učební látky.
- Studijní poznámky informují žáky v průběhu vlastního studia určitého tématu, co je skutečně důležité.
- Vlastní studijní poznámky si žáci obvykle snadněji zapamatují, protože odpovídají jeho systému myšlení zapsali je vlastními slovy, kterým rozumí - na rozdíl od některých textů v učebnicích, které nemusí být tak snadno pochopitelné.
- Písemný záznam důležitých bodů probíraného školního učiva vlastně pomáhá žákům zapamatovat si nejdůležitější části nové učební látky ještě předtím, než ji začnou studovat v učebnici.
- Kromě těchto funkcí mají samozřejmě i řadu jiných předností: Vyhledání jakékoliv informace z vlastních poznámek nevyžaduje tolik námahy, jako listování v nepřeberném množství studijní literatury. Poznámky by také měly zachycovat ještě "něco navíc", co při studiu v učebnicích nenajdeme. Oproti nim se lze k poznámkám kdykoliv vrátit a jsou po mnoho dalších let studia cenným zdrojem mnoha významných informací.
Jak si dělat efektivní poznámky?
Chceme-li proto pomoci žákům vytvořit si skutečně efektivní systém studijních poznámek, měli bychom je vést k respektování několika následujících zásad, které směřují ke každému z nich:
- Snažte se dělat si co nejlepší poznámky a nepřepisujte je po vyučování. Je to většinou ztráta času. Jak je to ovšem jen možné, vždy si po vyučování udělejte ve svých poznámkách přehled - a to tím, že si je přečtete a například barevně zvýrazníte nebo podtrhnete ty nejpodstatnější pojmy, údaje nebo vzorce. Stejně tak si můžete své studijní poznámky doplnit o tu část výkladu, kterou jste si zaznamenali neúplně.
- Aby bylo možné si své studijní poznámky průběžně doplňovat, je vhodné ponechat u každého tématu dostatek volného místa.
- Studijní poznámky pište heslovitě a používejte řady zkratek. Nesnažte se ve svých poznámkách zachytit všechno, co při výkladu nebo přednášce slyšíte.
- Vždy se snažte přesně zapsat:
- vzorce a jejich slovní formulaci,
- definice a poučky
- specifické údaje, jako například historická data a jména.
- Jestliže si některou informaci při přednášce nestačíte zapsat, požádejte mne jako vašeho učitele o její zopakování nebo se jí pokuste v krátkosti zachytit jen několika slovy a po vyučování si ji doplňte s pomocí spolužáka nebo učebnice.
- Všechny své studijní poznámky označte datem, kdy byl záznam proveden nebo jednotlivé volné stránky nezapomeňte vždy číslovat.
Signály přednášejícího učitele
Dobrý učitel, který přednáší novou učební látku, velmi často poskytuje žákům řadu velmi cenných informací už tím, že v průběhu samotného výkladu zdůrazňuje, co je důležité si zapsat. Není to ovšem vždy pravidlem, a proto si uvedeme několik příkladů, jak sami žáci poznají nejdůležitější části nové učební látky:
(A) Školní tabule
Nejpodstatnější část učiva bývá většinou učitelem napsána na tabuli.
(B) Opakování
Důležité myšlenky jsou učitelem často v průběhu vyučování několikrát zopakovány (často i s použitím jiných slovních spojení).
(C) Důraz
Poslouchají-li žáci výklad učitele skutečně pozorně, brzy zjistí, že při vyučování klade daleko větší důraz na nejpodstatnější části učební látky. Důraz, který je kladen na důležité části nového učiva lze například zjistit z tónu jeho hlasu, pohybů (gestikulace), ale i z času, který věnuje určitému tématu nebo z počtu uvedených příkladů, které mají vztah k přednášenému tématu.
(D) Slovní signály
Učitel při probírání nového učiva v mnoha situacích vysílá žákům řadu slovních signálů, které je mají informovat o významu, ale i struktuře nejdůležitějších částí učební látky. Takové slovní signály mají často podobu vět jako například: "Existují dva druhy možného řešení… První je tento… Druhým způsobem řešení je … Souhrnně můžeme tedy říci, že …
(E) Závěry
Nejpodstatnější části učiva jsou učitelem vždy na konci vyučovací hodiny uvedeny ještě jednou a tvoří závěr, na rozdíl od základního úvodu do problematiky, který je vždy uváděn na počátku vyučování.
Za jednu z příčin školní neúspěšnosti žáků na základních stejně jako i středních školách se často považuje tendence mnoha učitelů zůstat při výladu učební látky neutrální. Místo aby fungovali jako zprostředkovatelé hodnot a technik studia daného přdmětu, často se snaží chovat jako objektivní zdroje informací. Jestliže se ovšem značná část školáků neumí učit, je to jen jejich osobní problém? Ne, je to jen začátek. Začátek setby, kterou nakonec opět sklidí jen a jen učitel.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat