Školní scénář se při zkoušení vědomostí za posledních padesát let příliš nezměnil. Žák se v mnoha případech vrací od tabule s pětkou v žákovské knížce a někde mezi tabulí a školní lavicí ho dohání věta učitele: Příště se musíš na vyučování lépe připravit… Ale jak? Dobré studijní návyky vůbec nejsou samozřejmostí. Školní scénář se při zkoušení žákových vědomostí za posledních padesát let příliš nezměnil. Žák se v mnoha případech vrací od tabule s pětkou v žákovské knížce a někde mezi tabulí a školní lavicí ho dohání věta učitele: “Příště se musíš na vyučování lépe připravit.”
Nehledejme za vším poruchu
Je to poněkud paradoxní, ale v době moderních informačních technologií je technika učení či studia, chcete-li, jednotlivým předmětům jednou z nejméně diskutovaných otázek moderního školství. Velmi populární tezí moderní pedagogické vědy je odklon od herbartovsky pojatého biflování a pamětního učení a systematické rozvíjení základních schopností žáka aplikovat osvojené učivo v každodenní praxi. Tato moderní, nebo spíše módní teze, je natolik populární, že zastiňuje problém trvale nízkých dovedností většiny výukově selhávajících žáků, kteří se zcela prostě neumí učit. Problém se ovšem netýká pouze žáků s výukovými obtížemi. Do pedagogicko-psychologické poradny jsou velmi často posíláni žáci, jejichž prospěch kolísá mezi jedničkou a dvojkou. Nad jejich hlavami se často vznáší otázka, zda toto kolísání není způsobeno specifickou poruchou učení, která je dnes velmi často schopna zdůvodnit většinu obtíží žáka. Výrazný rozdíl mezi intelektovými schopnostmi a skutečnými výsledky žáka ve čtení, psaní nebo v jednotlivých předmětech je však velmi často způsoben prostým faktem, který spočívá v nedostatečné mimoškolní přípravě žáka a ve velmi neefektivních metodách jeho školní a zejména mimoškolní přípravy.
Není pochyb o tom, že velmi důležitým předpokladem úspěšného studia na základní škole, a pochopitelně nejen tam, je pravidelná a každodenní doba na učení. Pravidelnost studijní přípravy je srovnatelná i s jinými činnostmi, které vykonáváme rytmicky každý den, ať již je to doba k jídlu, odpočinku, zálibám nebo spánku. Nepravidelnost v těchto činnostech se dříve či později v našem životě projeví, a stejně tak je tomu i s domácí mimoškolní přípravou školáka. Stále nedoceněným evergreenem jsou mentálně hygienické zásady duševní práce, kterou domácí učení a mimoškolní příprava nesporně jsou.
Stejně opomíjenou Popelkou mimoškolní přípravy je plánování denního režimu, princip častého střídání mimoškolních činností, které střídavě zatěžují slovně pojmové a názorově manipulační myšlení. Z učení se většinou stává nutný stereotyp spočívající v neustálém opakování nebo opisování úkolů. Učitelé velmi dobře znají důvody častého střídání činností, které nejsou založeny na samoúčelné kreativitě kantora, ale na mnoha principech pedagogické psychologie, která ovšem velmi často končí za dveřmi školní třídy. Při velmi prostém anketním průzkumu v běžné třídě je možné zjistit, že poměrně stále vysoké procento žáků (stejně jako i jejich rodičů) například nevěnuje domácí přípravě pražádnou pozornost. Žáci se velmi často učí pozdě večer, s nechutí a nezájmem. Neumí pracovat s textem v učebnicích, najít hlavní myšlenku a vedlejší doplňující informace. Učí se neznámým slovům, aniž by pochopili jejich význam, neumí si dělat poznámky, které by měli být schopni třídit a používat v nejrůznějších situacích.
Učte, jak se učit
Většina rodičů jistě nepochybuje o významném vlivu studijních návyků dítěte na jeho školní výsledky, ale stejně důležitá, zvláště ve vyšších ročnících základní školy, je i vlastní technika učení, kterou se nemůže žák naučit sám. Hodně kantorů si stýská na nezájem žáků o jejich vyučovací předmět, ale část z nich si neuvědomuje, že jednou s jejich mistrovských dovedností je naučit žáky umět se jejich předmět učit a poznávat. Propracovaná didaktika například projektového vyučování by ovšem neměla být omezena jen na vlastní průběh vyučovací hodiny, ale měla by zahrnovat i techniky a metody domácího studia a mimoškolní přípravy. Kdo by měl naučit “jak se učit matematice, cizímu jazyku, zeměpisu” než učitel příslušného předmětu. Většina učitelů, ale velmi málo žáků a jejich rodičů, si uvědomuje, že k přípravě na jednotlivé školní předměty nemůže dítě přistupovat stejně. Nelze se totiž připravovat stejným způsobem na hodinu českého jazyka jako na hodinu matematiky nebo přírodopisu. V některých předmětech je kladen zvýšený důraz na prostorovou představivost (geometrie, zeměpis), paměť či chápání souvislostí (dějepis), jinde třeba na jazykový cit a osvojení gramatických či lexikálních pravidel (český jazyk a cizí jazyky). Někdy je daleko podstatnější získat dovednost postupného řešení úloh, které vycházejí z jasně stanoveného algoritmu, jehož pochopení je alfou a omegou zvládnutí dalšího učiva (matematika). Některé operace v úlohách je často výhodnější řešit logickou úvahou než mechanickým biflováním pouček, které nám v praxi většinou nepomáhají, neumíme-li je v nových situacích používat.
Opomíjené studijní návyky
Studijní návyky a dovednosti, ale i techniky studia a získávání nových poznatků a vědomostí - to všechno jsou nástroje, kterými žáci mohou zdolat značné množství každodenních informací, které je budou v dalších letech jejich vlastně celoživotního vzdělávání stále provázet. A právě v této oblasti jsou základní škola, základní vzdělání a učitelé nezastupitelní. Řada významných témat v této oblasti je ovšem v mnoha školách zcela opomíjena:
Strategie úspěšného studia. Jak se nejlépe soustředit? Co je a není správné využití studijního času. Jak nejlépe využívat vlastní paměť s pomocí mnemotechnických pomůcek? Jak a co poslouchat při vyučování a jak si dělat poznámky do vlastního sešitu, aby mi pomáhaly? Jak používat při učení a domácím studiu zkratky? Jak poznáme hlavní myšlenky ve studované kapitole školního učiva nebo hlavní myšlenky v odstavcích školní učebnice? Co je to letmé a obsahové či významové čtení? Kdy ho máme používat a kdy je to naopak úplně zbytečné? Co jsou to myšlenkové mapy a v čem nám mohou pomoci při učení?
Jednou jsem se zeptal několika učitelů základních a středních škol, zda myšlenkových map používají například při výuce dějepisu, literární nebo občanské výchovy. Přestože myšlenkové mapy jsou poměrně “starou” studijních technikou, která poprvé spatřila světlo světa už v roce 1974 v knize Tonyho Buzana s názvem "Používejte obě strany vašeho mozku", dostal jsem ve většině případů velmi podobnou odpověď: “Ty jsem ještě nezkusil/a. Je možné si je někde objednat?”
Jedním z velkých témat Bílé knihy je proměna tradiční školy, jejímž hlavním úkolem se stává vytvořit pevné základy pro celoživotní učení, vybavit žáky nezbytnými nástroji, aby to uměli, a motivovat je k němu. To skutečně vyžaduje nejen změny obsahu vzdělávání, ale i metod a forem výuky. Právě těm se budeme v dalších článcích věnovat.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat