O pojetí gymnaziálního vzdělání se vedla vždy velká bitva a spory, zda škola má být čistě akademickou půdou i v této věkové kategorii, nejsou ničím novým. Nyní se zdá, že vítězí zastánci včlenění praktických předmětů využitelných ihned v praxi. Celý problém je opět ve vyhraněnosti názorů.
Někdy v lednu jsem tady na České škole napsal článeček Stará láska nerezaví a s ohledem na názory, které byly uveřejněny v Mfdnes, mi nedá, abych se k tématu nevrátil. Slova náměstka Mullnera o nutnosti změny gymnaziálního vzdělání mi znějí víc než mile (a to jsem absolvent gymnázia), leč pro některé mé kolegy (také se tomu nedivím) budou asi něčím zcela nepřijatelným.
O pojetí gymnaziálního vzdělání se vedla vždy velká bitva a spory, zda škola má být čistě akademickou půdou i v této věkové kategorii, nejsou ničím novým. Na druhé straně se velmi často objevují názory z praxe, že absolventi takových škol pak v případě nepřijetí na vysokou školu jen těžko hledají uplatnění, neboť je pro ně těžké adaptovat se na trhu práce. Oba názory mají své opodstatnění a v podstatě si v ničem neodporují. Celý problém je opět ve vyhraněnosti názorů, která ve světě školy je vždy na škodu. Historické zkušenosti z extrémních řešení jsou toho velmi dobrým příkladem.
I já si dodnes pamatuji všechny ty výtky, které v nedávné komunistické minulosti doprovázely takzvanou polytechnickou výuku. Většina těchto zcela věcných argumentů nevyčpěla a jsou stále živé a pravdivé. Lze je bezesporu v plném rozsahu použít i proti soudobé představě Bílé knihy. Předměty socialistické polytechniky skončily poprávu v zapomnění, zatímco akademické výsady i studijní struktury mají své kořeny hluboko v minulosti. Současné pojetí aplikovaných vědních oborů (jen málokterá evropská země dnes učí přírodní vědy klasicky – v mnoha se učí tyto předměty v odborných blocích a anglický předmět Science je toho klasickým příkladem) je soudobým řešením na základních i středních školách. I na českém gymnáziu musí zcela zákonitě dojít k tomu, že se nabídka rozšíří právě o předměty s aplikovanými poznatky, které budou absolventi potřebovat buď na vysoké škole nebo přímo v praxi. Své místo ve struktuře vzdělání (samozřejmě pro určité obory) má i čistě akademické vzdělání. Byť právě v denní pedagogické praxi se setkávám s tím, že „čistě akademické“ pedagogické fakulty připravují budoucí učitele způsobem, který nestačí ani českému supějícímu vlaku současné informační společnosti, a to je co říct.
„Hra“ některých peadagogických fakult na nedotknutelnost akademických kategorií vědních oborů zcela programově zapomíná, že vycházející učitel by měl být učitelem z masa a kostí schopným se na „víceméně aplikační“ základní a střední škole dobře adaptovat. Stačí se jen zmínit o využití počítače přímo v různých předmětech a na některých fakultách spínají ruce. Když v průběhu učitelské praxe dáte budoucímu učiteli šanci pracovat s multimediálními výukovými produkty či si snad připravit výuku pomocí techniky, lomí rukama zase on a hledá v kabinetu vycpaného medvěda. Informatika je přece technickým „reálným“ předmětem a přece ji nepustíme dovnitř předmětů slovutné vědy, když by to navíc mohlo znamenat změny v organizaci kateder … Nezbývá mi než dodat mé obligátní: nejde o to učit informatiku, ale jde o to učit s informačními zdroji… (už se ale zase opakuji). Abych ale nebyl nespravedlivý, právě dnes na naší škole skončila praxe jednoho studenta přírodovědecké fakulty a musím potěšeně konstatovat, že i my zkušení „praktici“ jsme v živé diskuzi i z přímé hospitace nového pojetí hodiny načerpali nový vítr do našich už někdy povadlých plachet. (Mimochodem, teď jsem se dozvěděl, že školení učitelů v rámci Státní informační politiky povedou převážně počítačové firmy!)
A taktéž je to s gymnaziálním vzděláním. Pokud si tento typ školy zachová čistě akademickou a dost často rigidní hodnotu, pak jsou námitky odpůrců gymnázií zcela jednoznačné a pravdivé. Slova o tom, že na gymnáziích by mělo učit více odborníků z praxe s mnohem širšími aprobacemi a že gymnázium má nabízet mnohem rozmanitější vědomostní základ, je jen vyjádřením nezbytnosti změny profilu školy ve všech jejích stupních. Je jen výslednicí nutného přerodu současného učitele na všech stupních vzdělání z encyklopedického přednašeče v rádce studentů.
Bílá kniha dost jasně definuje „evropské“ studentské a žákovské kompetence. O nich nepochybují ani akademici, ani „realisté“. Právě tyto kompetence zcela jednoznačně předurčují, kam by se budoucí gymnázium, základní škola a konec konců i škola vysoká měly ubírat. Pokud tomu tak nebude, nezbude absolventovi než jen smutné postávání před úřadem práce.
Je víc než dobře, že diskuze o budoucnosti gymnázia či vzdělávání právě díky podobně laděným článkům se dostává do poněkud jiných rozměrů. Začíná se hovořit o tom, o čem škola skutečně je. Mluví o tom, co je vevnitř a ne o cedulkách, jak se příslušná instituce bude po přijetí nového školského zákona jmenovat.
Mezipředmětové vazby a právě propojení různých všestranných žákovských a studentských dovedností musí nutně vést k tomu, aby se jednotlivé kaménky živin přeměnily v organický strom s košatými větvemi života. Škola, ať už čistě akademická či reálná, má v ruce konev, z které prýští voda, nezbytná pro rostoucí strom poznání.
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat