Přestože je fyzické poškození velmi závažné, ještě závažnější jsou důsledky psychické. Podívejme se blíže na způsob, jakým dítě zážitek sexuálního zneužití zpracovává a i na to, jak by se mohl učitel na tomto procesu pozitivně podílet… (pokračování tematického seriálu)
Přestože je fyzické poškození velmi závažné, ještě závažnější jsou důsledky psychické, které přetrvávají někdy celá léta a deformují celý následný vývoj dítěte. Ukazuje se však, že některé děti zvládnou toto trauma fyzické i psychické velmi dobře a takřka bez následků. Podívejme se blíže na způsob, jakým dítě zážitek sexuálního zneužití zpracovává a i na to, jak by se mohl učitel na tomto procesu pozitivně podílet.
Reakce je obrazem rodiny
Obecně platí, že každý jedinec svůj zážitek zpracovává pomocí tzv. kauzálních atribucí, tj. tím, že svému chování i chování ostatních lidí připisuje příčiny, které toto chování způsobují. Atribucím se dítě učí z reakcí rodičů a širšího sociálního prostředí a vytvářejí se od nejútlejšího dětství v průběhu socializace. Základními znaky kauzálních atribucí jsou trvalost či náhodnost vlastnosti, která chování či událost způsobila, a umístění - zda jde o vnější či vnitřní příčiny tohoto chování. Většinou máme tendenci považovat vnitřní příčiny za trvalé a nenáhodné, zatímco vnější příčiny považujeme spíše za náhodné a nestálé. Z toho vyplývá, že události, jejichž příčiny vidíme v našich vlastnostech, mají pro nás daleko větší význam, protože je chápeme jako výpověď o naší vnitřní kvalitě.
Reakce dítěte na sexuální zneužití a průběh jeho psychického zpracování jsou samozřejmě podmíněny především jeho obecnějšími zkušenostmi z rodiny, které utvářejí osobnost dítěte, jeho obraz sebe sama, jeho sebepojetí. Pokud z reakcí rodičů dítě získá přesvědčení, že to, co dělá je v zásadě špatné, pokud ho rodiče za všechno peskují a zdůrazňují především chyby v jeho výkonech a chování, dítě si vytváří negativní obraz sebe sama.
Sexuální zneužití je dítětem zpracováváno podobným způsobem, jakým je zvyklé reagovat v ostatních případech. Východiskem je událost sexuálního zneužití, ta prostřednictvím kognitivních atribucí vede k pocitu studu u dítěte, z něj pak vyplývá jeho špatné přizpůsobení na nastalou událost. To, co se mu přihodilo, je jím chápáno jako potvrzení jeho nízké nízké vnitřní kvality - jeho špatnosti. Pak i příčinu toho, co se mu přihodí v souvislosti se sexuálním zneužitím připisuje spíše sobě, chápe to jako vlastní vinu. (I to, že se dítě nedokáže svěřit rodičům, může být způsobeno tím, že prožívá sexuální útok jako své vlastní provinění a stydí se rodičům cokoliv sdělit.) V konečném důsledku vede pak tento proces u sexuálně zneužitého dítěte ke stigmatizaci, která se pro něj stává trvalou charakteristikou. Následky se pak přenášejí do dalších oblastí života i osobnosti dítěte a projevují se způsobem, o kterém jsme hovořili minule.
Průběh celého procesu u konkrétního dítěte závisí tedy na jeho dosavadních zkušenostech, na jeho sebepojetí a sebehodnocení, hlavně však na sociální podpoře dítěte. Důležitá je samozřejmě reakce rodiny, ale je zde příležitost i pro učitele. Učitel může hrát mimořádně důležitou roli zvláště v případě, kdy rodina selhává (nebo k zneužívání dochází přímo v rodině).
Role učitele
V těchto případech je zapotřebí, aby se učitel především pokusil svým chováním dítě ujistit, že jsou ještě dospělí, kterým lze důvěřovat. Oslovený učitel by měl dítě ujistit, že se na něj může spolehnout, že mu chce skutečně účinně pomoci, že mu věří a že ho neodsuzuje. Velmi důležitá je emocionální podpora dítěte nejen v okamžiku, kdy se učiteli svěřuje, ale i v průběhu vyučování. Na druhé straně je zřejmé, že i když učitel dítě chrání, protože ví o jeho problému, nemůže to dávat najevo tak, aby dítě svým chováním nepřímo označoval jako nějak výjimečné či poškozené. Je to důležité proto, aby chování učitele nestigmatizovalo dítě mezi ostatními spolužáky. Pravděpodobně tedy bude vhodnější zaměřit se na povzbuzení dítěte, na posilování jeho pozitivního sebepojetí prostřednictvím ocenění jeho běžných školních aktivit.
Na tomto místě bych chtěla upozornit na knihu Vladimíra Täubnera: „Nejstřeženější tajemství - sexuální zneužívání dětí“, která vyšla v roce 1996 v nakladatelství Trizonia. Autor v ní přináší rady pro učitele v větším rozsahu, než můžeme poskytnout zde.
0 komentářů:
Okomentovat