Obdobně jako smích má schopnost šířit se mezi lidmi rychlostí blesku, oplývá stejnou schopností rychlého přenosu i školní úspěch a neúspěch. Mohou se šířit z jednoho vyučovacího předmětu na druhý a mohou činnost školáka povzbuzovat, provokovat, stejně jako brzdit, mařit a současně nahlodávat jeho sebevědomí.
Nezájem o školní práci u některých dětí je často ovlivňován zejména dlouhodobě sníženým sebehodnocením (“stejně jsem hloupý/á a stejně to nedokážu”) nebo nesprávnou hodnotovou orientací dítěte, které si pod vlivem opakujících se neúspěchů začíná myslet, že nemá vlastně ani cenu se snažit. Celková úroveň dětského sebehodnocení, ale i nesprávně vytvořený systém dětských hodnot spolu velmi těsně souvisejí a jejich vliv se zpětně promítá ve školním prospěchu a celkovém postoji dětí ke škole.
Omezenost všech “zaručeně účinných” rad, které většinou rodiče v pedagogicko-psychologické poradně hledají a které se týkají nejen domácí přípravy jejich školáka na vyučování, ale celkových výchovných přístupů k dítěti, je zvláště patrná u žáků, kteří sice časem zjistí, jak se mají připravovat na vyučování a na co se mají zaměřit (zvládli tedy základní mentálně hygienické návyky učení), ale protože nemají trvalý zájem a nejsou dostatečně motivováni ke školní práci, je efektivita zlepšení jejich školních výsledků buď jen krátkodobá, nebo je trvale nenaplněným snem mnohých rodičů i učitelů. Nebývá výjimkou, že výukově neprospívající žáci nejenže nemají trvalý zájem o školní práci, ale ani dostatek mimoškolních zálib a koníčků. Nenacházejí potěšení ani ve školních lavicích, ani v domácím prostředí, kde volný čas není smysluplně rozdělen mezi dobu zálib a čas každodenních školních povinností.
Velmi ožehavou a častou otázkou rodičů neprospívajícího školáka je problém, jak motivovat dítě ke školním i mimoškolním povinnostem, jakými způsoby je možné vést, usměrňovat a regulovat žádoucí a nežádoucí projevy v jeho chování. Velmi osvědčeným a doposud často nedoceněným způsobem motivování dítěte je častá pochvala a projevený zájem rodičů o školní úspěchy, ale také i problémy školáka. Někdy také hovoříme o upevnění žádoucího chování pochvalou (za úspěšné provedení úkolu nebo alespoň za projevenou snahu), ale i souhlasem, oceněním, úsměvem, pohlazením, slovem povzbuzení či tělesnou blízkostí. Nebývá náhodou, že neprospívající žáci sedí v mnoha případech v posledních lavicích. Už jenom v prostém zasedacím pořádku můžeme někdy nalézt odpověď na otázku, jaké žáky učitel při vyučování vlastně preferuje a kterým z nich věnuje méně pozornosti.
Nedostává-li se dítěti těchto podnětů, užíváme vlastně druhého protipólu výchovy, kterým je trest. Dítě tedy trestáme, jestliže se mu krátkodobě nebo dokonce i trvale nedostává nejen souhlasu, ocenění, úsměvu, pohlazení a slov povzbuzení, ale i tělesné blízkosti. Stejně tak i nezájem a výrazná vzdálenost mezi učitelem a dítětem je vlastně pro většinu dětí trestem, ať již má jakoukoli podobu nebo důvody.
Když se však zeptáte některého z rodičů neprospívajícího žáka, zda dítě za jeho práci pochválí, často překvapeně odpoví: “Ale, proboha, řekněte mi, za co bych ho měl chválit, vždyť je samá pětka a poznámka za špatné chování?” Zájem a chuť do školní práce ale většinou začíná, a bohužel také někdy končí, téměř vždy pochvalou. Motivační programy v oblasti vzdělávání jsou vlastně v posledních dvaceti letech uhelným kamenem většiny úspěšných vzdělávacích koncepcí (Smoothing Sailor, Positive Action Programs). Každý žák touží po uznání a po vývoji, růstu nebo dosažení něčeho, a děti s výukovými obtížemi nejsou výjimkou. Vlastně vždycky bychom měli navodit takovou atmosféru, rychlost práce či úroveň její náročnosti, abychom mohli i neprospívající a méně úspěšné dítě za něco skutečně upřímně pochválit. Například alespoň za snahu o zlepšení, zájem (i když jen krátkodobý) nebo menší počet chyb ve školní úloze. Nikdo přece nepředpokládá, že žák s opakujícími se školními neúspěchy změní své postoje ke školním povinnostem sám od sebe, že se jakoby sám promění a probudí se ze zlého snu a “prohlédne”. Vždycky je možné dítě pochválit alespoň za práci, kterou bezpečně zvládlo, a chyby, kterých se žák dopouští, je nutno hledat spíše v úlohách a v chybných pracovních úkonech, které dítě dělá, než u žáka samotného. Většina chyb totiž není projevem nezájmu, vzdoru nebo špatného charakteru dítěte, ale průvodním znakem neporozumění a špatné komunikace mezi dítětem a jeho vychovatelem.
Jestliže dítě za něco chválíme, můžeme to udělat bez obav veřejně, ale jestliže ho opravujeme nebo káráme, měli bychom to provádět bez přítomnosti jiných osob a kritizovat spíše jeho aktuálně prováděnou činnost nežli osobu dítěte. A naopak, důležitým pravidlem při uplatňování pochvaly je chválit školáka za jeho upřímnou snahu o zlepšení, za lepší školní výsledky, ale nikoliv za jeho charakter nebo dětskou osobnost. Dítě totiž může při neadresné a příliš obecné pochvale cítit, že ve skutečnosti není zase tak “skvělé” a “báječné” a že nebude schopno splnit všechna další očekávání rodičů nebo učitelů, a raději hned začne zlobit nebo dělat chyby, než by bylo v neustálém napětí, že to nedokáže. Buďme proto na druhé straně opatrní, aby naše uznání nebylo přehnané. Pocit, že je dítě oceněno, se velmi silně vztahuje k systému a způsobu odměn (hodnocení), kde jsou méně úspěšní žáci rovnocennými partnery jako ty ostatní. Některé úkoly od nich totiž vyžadují daleko větší vytrvalost a houževnatost, než jakou potřebují ke splnění stejného úkolu ostatní spolužáci.
Stejně jako existuje konstruktivní forma pochvaly, můžeme nalézt i konstruktivní a destruktivní kritiku dítěte. Konstruktivní kritika žáka je ta, která mu ukazuje, jak má udělat to, co právě udělat má, bez všech negativních poznámek, které často ze strany rodičů nebo učitelů útočí na samotnou osobnost dítěte. Jestliže totiž dítě slyší jakoby mimochodem, že je hloupé, nešikovné a líné, nakonec o tom bude i samo přesvědčeno a začne se vyhýbat situacím, kdy je chytrost, píle a šikovnost nezbytně nutným předpokladem školního úspěchu. Nežádoucím projevům v chování nebo ve školní i mimoškolní činnosti je ovšem možné předcházet již v počátečních fázích jejich výskytu tím, že na přítomnost těchto nežádoucích projevů dítě postupně a systematicky upozorňujeme. Je ovšem nutné věnovat pozornost nejen slabinám dítěte, ale stejně tak systematicky zdůrazňovat jeho přednosti a silné stránky, které jsou tu odjakživa od toho, aby nám pomáhaly v překonávání neúspěchů a životních nezdarů, ať jsme dospělí, nebo jen žáci školou povinní.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat